(Zlatý) Český slavík

Přiznám se dobrovolně a bez tortury, že poslední soutěž s názvem Zlatý Slavík jsem viděl asi někdy v minulém miléniu. Celkově jde podobný druh zábavy trochu mimo mě.

Proč se tedy k něčemu podobnému vůbec vyjadřovat?

Inu, protože - jako ostatně spousta jiných věcí - i zde se dají nalézt pozoruhodné souvislosti, které rámec obyčejné soutěže popularity přesahují.

Slavíkovi se utéct asi nedá. V podstatě stačilo dnes ráno otevřít jakýkoli český zpravodajský server, což je činnost, kterou ráno vykonávám pravidelně, a člověk ani nemusel příslušný odkaz rozkliknout, aby zjistil, že své trofeje znovu získal oblíbený trojlístek Gott, Bílá a Kabát.

O čem to vypovídá? Bylo by asi příliš laciné poukazovat na to, že soutěž s aktuální hudební formou vůbec nesouvisí. To je podle mě zcela zřejmé. V ČR existuje mnoho hudebních interpretů a skladatelů (a interpretek a skladatelek), kteří aktuálně něco vyprodukovali. Těžko také od Gotta s Bílou čekat nějaké nové, progresivněji znějící album. Více než o hudbě, tak soutěž podle mého názoru vypovídá o lidech, kteří do ní posílají své hlasy. Samozřejmě se jedná o skupinu víceméně heterogenní, z níž ale podle mě velká většina lidí vyjadřuje jeden určitý postoj. Tím pocitem je touha po výhře dosavadních stálic populární scény. Hlasující tak trochu připomínají (a dovolím si možná trochu nehoráznou imaginaci) lid, který například v tzv. primitivních kulturách neustálým opakováním různých obřadů a svátků zahání strach a dává jistotu dnešku.

Svět je ve svých správných kolejích. Gott opět vyhrál Slavíka. Takovému světu rozumíme a máme v něm několik nezpochybnitelných stálic.

Ono opakování je pro lidskou psychiku a její stabilitu někdy velmi potřebné, protože nám dodává jistotu příjemného stereotypu a ukotvuje nás v přítomnosti.