Liborův blog

Film slečny Dymákové (pokud si pamatuji, toho času TV Prima) na sebe upoutal obrovskou pozornost už dávno před svým uvedením do kin. Její příčiny jsou celkem jednoduché, prezentační akce spojené s výletem jsou už několik let koloritem života mnohých důchodců. Nutno dodat, že obvykle ne zrovna příjemným... Už jen z tohoto hlediska je velmi záslužné, že někdo se snažil podobný filmový kousek natočit (a pro osoby nad 65 let jej promítat zdarma), protože já osobně jsem toho názoru, že dokumentární filmy by se (krom věčného vyrovnávání se s minulostí) měly věnovat i tíživé současnosti, koneckonců námětů je všude okolo nás více než dost, že... Závažný obsah dokumentu by ale neměl zcela zastřít určité rozpaky, které jsem při sledování měl. Často mi totiž přišlo, že tvůrci moc nejdou "pod kůži" zůčastněných, jejich motivace proč vlastně na podobné oblbující srazy jezdí tu byla načrtnuta jen velmi letno. Zároveň z čistě dokumentaristického hlediska se bohužel jedná o podprůměr. Trochu

Jen málo českých společenských vědců dosáhne celosvětového významu a popularity. Gellner mezi tu malou skupinku určitě patří (a ponechme, prosím, stranou jeho komplikované "češství". Gellnerova patrně nejslavnější publikace "Národy a nacionalismus" pochází z roku 1983 a jedná se o knihu, kterou bezesporu mnoho lidí velmi dobře zná navzdory tomu, že by ji i (celou) četlo. A je to také kniha, která byla už dlouhou dobu na mém seznamu "k přečtení". Snad až příliš dlouho :). Hned na začátku Gellner vymezuje základní terminologii, definuje nacionalismus jako požadavek na shodu politické a národní jednotky. Gellner si ale uvědomuje, že počet možných národů daleko převyšuje počet životaschopných států v našem světě. V úvodu se snaží i o obtížnou definici termínu "národ", uvádí dvě nejčastější vysvětlení, a to podle kulturní definice (lidé patřící ke stejnému národu sdílejí stejnou kulturu v antropologickém slova smyslu) a podle definice voluntaristick

Kdysi jsem tu psal článek o " zaříkávání ", toto bude něco jako volné pokračování. Vždyť životy našich předků jsou nevyčerpatelnou studnicí zajímavostí... Podbrdský člověk na samém sklonku starého demografického režimu představoval zajímavý průnik pražské a plzeňské kultury (což je dodnes tu a tam poznat na nářečí). Mnohé zvyky a pověry jsou však patrně globálně rozšířené napříč celou českou zemí, jako například vykročení z domova pravou nohou kvůli štěstí a rozbití zrcadla pochopitelně i zde znamená sedm let neštěstí. Pokud si však na sebe vezmete košili naruby, pak budete šťastní. Tehdejší lid měl logický strach z hmotného strádání, z bídy, mnoho pověr se tedy vztahuje i k tomu, kterak bídu odehnat od své domoviny. Člověk by tak neměl klepat do stolu, neboť na to prý bída slyší. Zvláště pozor si musíme i dát, pokud nás svědí levá dlaň, protože to nás asi někdo připraví o peníze... Ovšem nejenom o hmotné statky lze přijít, naši předkové pamatovali i na takové odvážné projekt

Asi bych měl předem zmínit, že k režiséru Strachovi chovám velmi kladné emoce. Jeho filmy, jakkoliv mají takový ten všední televizní "look", jsou prostoupeny příjemnou atmosférou dobrých dialogů (za což patří dík M. Epsteinovi) a pěknou porcí laskavosti. Zajímavé je už téma filmu, u kterého jsem se zprvu díky podivné slovní hříčce v názvu trochu obával, zda to nebude nějaký propadák...., tedy příběh lidí v podzimu svého života. Možná se pletu, ale kinematografie obecně se problémům stárnutí věnuje jen málo, ba přímo velmi okrajově. Z českých luhů a hájů si vybavím dobré Babí léto s Brodským, či seriál Pomalé šípy, ze zahraničních filmů pak geniální "Žít" od Kurosawy. Jistě, bude toho bezesporu více, ale i tak je téma stáří a lidí v důchodovém věku na stříbrném plátně upozaděno. Ale zpátky k filmu. Strachovi se podařil dobře už výběr herců. Bohdalová zde hraje první ligu, její postava bývalé slavné herečky má mnoho zajímavých poloh. Neméně dobře dopadl i její (mnohal

Dlouho očekávané pokračování počítačové hry The Walking Dead (založené na slavných komiksech R. Kirkmana) se objeví na pultech prodejen (respektive na Steamu) poměrně brzy, dychtivé fanoušky ale může zatím uspokojit datadisk (DLC) s tajemným názvem 400 Days. 400 Days je zhruba tím samým, co jeho předchůdce. Scenáristé nám opět ve stejném enginu představí emocionálně silné příběhy s báječně načrtnutými charaktery, což by jim mohl závidět nejeden film. To vše je ale už standard, na který si fanoušci The Walking Dead od Telltale Games jistě zvykli... 400 Days je však v jednom důležitém aspektu poněkud jiný. Celý příběh je tu vyprávěn nelineárně a je rozdělen do 5 minikapitol, v níž vždy ovládáte jinou osobu. Jejich osudy se vzájemně proplétají, aby se pak definitivně spojily v zajímavém finále. Trochu na způsob narativního postupu Pulp Fiction... 400 Days se bezesporu vyplatí pořídit, nicméně je asi i nutno připomenout, že k hraní je potřeba mít (logicky) původní verzi hry. Tvůrci se nav

6. července roku 1415 byl z velké části celkem běžný letní den počátku patnáctého století. České země sice na přelomu 14. a 15. století potkalo mnoho živelných pohrom, nicméně něco daleko významnějšího už je snad tehdy cítit ve vzduchu. Ano, dým kostnické hranice brzy dovanul i do Prahy... Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Je to už bezmála šest století, které nás dělí od kostnické hranice. V mnoha ohledech nám dnes už Husovy myšlenky nemají co nabídnout, jedná se o - pro sekulární a ateistickou společnost - do jisté míry nepochopitelné téma. Docela by mě zajímalo, kolik nadšených lidí hlásících se k odkazu husitství (bratrství) a Mistru Janovi vůbec ví, co je to učení o remanenci (jehož byl Hus, podobně jako Wyckliff, zastáncem). Rovněž Husovo učení o predestinaci (tedy, že Bůh si předem zvolil některé lidi ke spáse, jiné k zatracení, viz dnes kalvinisté) je z dnešního hlediska svobodné, demokratické společnosti minimálně dosti pochybné... Je to zejména současná spole

Aféra kterou spustil tento bývalý pracovník CIA nabývá velkých rozměrů a dost možná půjde o zásadní událost celého roku 2013. Vítejme ve 21. století - ve světě, kde informace mají větší sílu než jaderná zbraň. Když se tak člověk pročítá příspěvky s tématem internetového špehování a aktivit Edwarda Snowdena, tak často naráží na různá hodnocení, která oscilují od adorace jeho hrdinství, po proklínání jeho zrady. Chápu, že dosažení určité bezpečnosti se v naší éře bez nějakého toho špiclování rozhodně neobejde. Zároveň si také nedělám přehnané iluze ohledně praktik tajných služeb (které by se bez toho slova "tajné" mohly věnovat už asi jen rozvozu pizzy) a připouštím, že jejich práce má často pozitivní efekt v podobě odhalení potenciálního rizika předtím, než se stane skutečným. Je sice trochu zarážející, že taková elitní organizace, jakou CIA, respetive NSA, určitě je, si své zaměstnance pořádně neprověří, nicméně i to jsem sto pochopit. Pokud přijmeme za správnou tezi, že tajn