Pověry na Podbrdsku

Kdysi jsem tu psal článek o "zaříkávání", toto bude něco jako volné pokračování.

Vždyť životy našich předků jsou nevyčerpatelnou studnicí zajímavostí...

Podbrdský člověk na samém sklonku starého demografického režimu představoval zajímavý průnik pražské a plzeňské kultury (což je dodnes tu a tam poznat na nářečí). Mnohé zvyky a pověry jsou však patrně globálně rozšířené napříč celou českou zemí, jako například vykročení z domova pravou nohou kvůli štěstí a rozbití zrcadla pochopitelně i zde znamená sedm let neštěstí. Pokud si však na sebe vezmete košili naruby, pak budete šťastní.

Tehdejší lid měl logický strach z hmotného strádání, z bídy, mnoho pověr se tedy vztahuje i k tomu, kterak bídu odehnat od své domoviny. Člověk by tak neměl klepat do stolu, neboť na to prý bída slyší. Zvláště pozor si musíme i dát, pokud nás svědí levá dlaň, protože to nás asi někdo připraví o peníze...

Ovšem nejenom o hmotné statky lze přijít, naši předkové pamatovali i na takové odvážné projekty, jako je například krádež myšlenek. Ta se provede celkem snadno, postačí se po někom napít ze sklenice (džbánku, apod..). Vida...

Některé pověry jsou v regionu dodnes "aktivní" (vlastní zkušenost). Pase-li se vám pes, tak si rychle přinéste deštník, protože bude brzy pršet. U nás doma se rovněž říkávalo, že kdo neumí rovně, správně krájet chleba (tedy, nesrovná se s chlebem), tak se nesrovná ani s lidmi... Když už jsme u toho jídla, pokud chcete vypadat hezky a (pokud jste muž) chcete mít na každém prstu tucet děvčat, pak se - podle pověr - pořádně nadlábněte spálenými kůrkami a skrojky. To prý zaručeně funguje :-).

Nejvíc se mi ale líbí jedna pověra spojená se škytáním. Když už tedy škytáte, tak by bylo záhodno se i podívat na hodiny a oba údaje, na které ukazují ručičky, sečíst. Číslo, které vám vyjde, označuje pozici písmena v abecedě a je to první písmeno ze jména toho, kdo na vás myslí...

Ano, všechny pověry se v roce 2013 musí zdát velkou pošetilostí, která je dobrá maximálně jako kuriozitní kapitolka krajinopisu, nicméně naši předkové podobné věci obvykle brali smrtelně vážně. Není se čemu divit, člověk se asi jen těžko vypořádává s řáděním sil, kterým vůbec nerozumí, či vůči kterým je jen malým pánem. Dané pověry snad i z tohoto hlediska lze chápat jako určitý druh psychologické sublimace.