Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červenec, 2015

Je možná koexistence více etnik?

Věčná otázka "soužití více etnik" na jednom místě se cyklicky vrací na "pořad dne" tak často, že to skoro vypadá, jako kdyby ani nikdy neodešla. A možná že skutečně ne, je jako ten neodbytný návštěvník, který se před námi schová do koupelny... :-).
Nacionalisté obvykle požadují, aby se etnická jednotka kryla s územní jednotkou, tedy aby nedocházelo k nějakému míšení kultur, etnicity, apod. Postoj je to do jisté míry s ohledem na sociální darwinismus (pomineme-li degeneraci), i když se dá jednoduše zase na druhou stranu namítnout, že aplikovat biologické zákonitosti na lidskou společnost možná není zrovna nejlepší řešení...
Je dobré se ale pozastavit nad tím, že tuto otázku (samozřejmě v jiných kulisách) řešily generace před námi. Často to byly dost urputné pře. Stačí si vzpomenout na otázku o smyslu českých dějin, kdy se Pekař výrazně vymezoval vůči Němcům. V Pekařově podání totiž celé české dějiny byly zápasem Čechů s Němci, takže tento historik minulost (českou min…

Zvonokosy - Gabriel Chevallier

Když se porůznu pořádají všelijaké ty ankety o nejvipnější knihu všech dob (pomineme-li pitomost oněch anket), tak na čelních místech se pravidelně objevují přibližně ty samé tituly. V českém prostředí často vede Jirotkův Saturnin (mimochodem ověnčený i cenou "Kniha mého srdce"), Švejk a třeba i zahraniční tituly, jako je např. Pan Kaplan. Ve výčtu obvykle nechybí i Chevallierovy Zvonokosy (mimochodem jedna z oblíbených knih Miloše Zemana).
Předpokládám, že o této knize už většina čtenářek a čtenářů slyšela (nebo ji dokonce i četla), nicméně rovněž lze předpokládat, že ne každý měl tu možnost. Zvonokosy si můžeme představit jako takový francouzský Kocourkov pro dospělé. Menší městečko (něco přes 2000 obyvatel) v krásném vinařském kraji Beajolais, kde je tak trochu nuda a lišky dávají dobrou noc spolu se slepicemi.... Pokojný život je ale narušen nenadálou událostí, starosta a machiavelistický intrikán Bartoloměj Pešinka se totiž rozhodl postavit obecní záchůdek. To by nebyl t…

Nový život (Nya människan) 2007

Obrázek
Švédsko roku 1951 má hodně daleko do té relativně milé a sociálně celkem spravedlivé země dneška. Kdepak, prim hrají zcela jiné atributy...
Co si budeme povídat, chudí a nevzdělaní lidé nemají různé zábrany a "zábrany" ve svém animálním rozmnožování. Jaká to hrůza, pomyslí si psychiatr pan doktor Berg (mimochodem největší magor ve filmu). To bude konec našich hodnot a civilizace, je potřeba tomu zabránit! Od slov ke skutkům. Ženy (zejména mladé dívky) z chudých rodin se do nové společnosti "slušných Švédů" moc nehodí. Jsou na ně asi trochu "nepřizpůsobivé". Je potřeba je tedy jaksi, ehm...internovat (v zájmu humanity!)). Tato internace plná domácích prací a přísného režimu na pokojích přecpaných až běda má i svůj konec. Děvčata mohou být propuštěna, pokud podstoupí takový drobný lékařský zákrok, po kterém nebudou už mít možnost rodit děti (a zaplevelovat tak společnost slušných lidí). Podobně se nakládalo i s mentálně retardovanými.
Hlavní hrdinka Gertruda …

Uprchlictví - fenomén (nejenom) dneška

Uprchlictví je takový lidský evergreen. Homo Sapiens pravidelně migroval ještě v době "lovců a sběračů", což podle některých antropologů byla doba relativně šťastná, neboť díky povaze svého života tu nevznikala extra velká potřeba kumulovat majetek, ergo se nevytvářely majetkové rozdíly a v podstatě ani nevedly války. Člověk se ale za tu dobu stihl rozšířit prakticky po celé planetě a další migrace byly už o poznání komplikovanější, protože nenarážely na společnosti "lovců a sběračů", ale spíše zemědělců, kteří svoji půdu pečlivě obdělávali a moc se o ni nechtěli dělit. Ještě horší situace pak nastala, když v oné společnosti existovaly vazalské vztahy, vládla tam náboženská - či jiná - ideologie (potvrzující často vlastní výjimečnost a relativizující obecné lidství "těch jiných") a nově příchozí brala jako zpochybnění vlastní kulturně-sociální hegemonie. V něčem takovém tak trochu pokračujeme dnes.
"It All Began In Africa", hlásal název jednoho z…

5 způsobů jak pokazit návštěvu restaurace

Návštěva restaurace obvykle bývá spojena s příjemným zážitkem. Po náročném výletu se trochu občerstvit, doplnit kalorie. Jindy třeba oslavit něčí narozeniny, promoci, atd... Restaurace bývá dost často místem spokojeného prožitku mnoha lidí, často také místem, kde se zhmotňují naše gastronomické sny a myšlenky. Existují ale události, které tyto zážitky mohou dost slušně pokazit, minimálně tedy z mého úhlu pohledu.
1. hudba Určitě to znáte, přijdete někam do restaurace, celkem hladoví, ale zároveň příjemně naladěni, a chcete před jídlem (popřípadě klidně i během jídla) spolu konverzovat, probrat (co já vím...) fotbalovou ligu, nový film od Wese Andersona, či třeba nedávné pohlavní radovánky, ale do toho vám tam ze všudypřítomných reproduktorů hrajě nějaká příšerná invazivní hudba z rádia. Většinou to navíc bývá pekelně nahlas, protože si naneštěstí pod jeden takový reproduktor sednete. Vlezlé kolovrátkové songy prakticky znemožňují jakoukoliv konverzaci, ale "lidé to tak prý chtějí,…

Long Arm - Kellion. The Stories Of a Young Boy (2015)

Obrázek
Pokud jste klikli na odkaz youtube výše, tak už vám tu Long Arm (aka vlastním jménem Georgii Kotunov) hraje při čtení tohoto textu, což je ideální kombinace. Kdo tak neučinil, může nyní... (klik). Prima. Georgii je už na scéně svého žánru celkem etablovaný interpret. Začínal u DIY a přes studium jazzu se dostal k současné podobě nu-jazzu a downtempa. Jeho hudba mi vždy přišla celkem pestrá a zábavná, takže toto album jsem očekával celkem netrpělivě.
A čekání se vyplatilo. Možná se dokonce jedná o nejlepší album tohoto chlapce z ruského Petrohradu. Motivem, který se rozprostírá po celé desce o délce necelých 36 minut, je svět malého chlapce, který je obklopen věcmi, událostmi, kterým sám moc nerozumí, ale jsou pro něj velmi fascinující a pozoruhodné. Vůbec poznávání světa kolem sebe - v tomto případě skrze zvuky - je podstatné téma této desky. Desky, která nabídne zvukový výlet do krajin, jež sice nemůžeme "ochutnat" zrakem, ale které o to více stimulují náš sluch.
Desku má IMHO …

Wild (Divočina) 2014

Obrázek
Reese Whiterspoon jsem měl dlouho zafixovanou jako takovou dost "blbou" herečku, která hraje ve filmech, na něž se v lepším případě JEN nejde dívat. Omyl. Mea maxima culpa!
Obecně mám "road movies" celkem rád. Popis náhodných setkání doplněný měnící se krajinou je podle mě celkem dobrým impulsem sám někam vyrazit a zažít mimo pohodlí vlastního gauče nějaké to "edvénčr". Režisér Jean - Marc Vallée se rozhodl dostat na fimové plátno knihu od autorky Cheryl Strayed, která si díky mnoha posraným věcem ve svém životě rozhodla adekvátně vyčistit hlavu na dlouhé pouti po americké PCT (Pacific Crest Trail). Cheryl se navíc během pouti v myšlenkách (a to slovem i obrazem) vrací ke svému předchozímu životu a dovolí tak více poodhalit motivaci k cestě.
Skvělé je na filmu zejména herectví Whiterspoon. Možná to není tak zcela objektivní pravda, ale když nějak podvědomě čekáte, že s hlavní hrdinkou to bude po této stránce průšvih, tak jste velmi pozitivně překvapeni. Tent…

Používej selský rozum!

Asi každý už někdy slyšel slovní spojení "používat selský rozum". Prý je to nejlepší řešení různých dilemat a problémů. Těžko říci, jako ostatně asi u všeho, tak i zde dost záleží na tom, co si pod oním "selským rozumem" představíme.
Většinou se tím asi myslí jakýsi "zdravý rozum", tedy snad nějaká realistická úvaha. Používat tento způsob myšlení ale může být leckdy dost ošidné, zejména když se setkáme s problémy, které přesahují rámen naší každodennosti a přímé zkušenosti. To pak "selský rozum" podle mého názoru může být i dost zkratkovitý a závádějící. Koneckonců fenomén "selského rozumu" docela výstižně shrnul i filosof Erazim Kohák: "...zdravý selský, pak to jsou obyčejné předsudky a pověry našich dědů. "To dá rozum" obyčejně znamená, že na to už jsme zvyklí..."
Tedy nic proti "selskému rozumu" a už vůbec ne proti sedláků (a chalupníkům, atd...), ale podle mě existují chvíle a situace, kdy nás dobře míně…

Češi - národ pojmenovávačů

Ano, beru, že nadpis je (záměrně) trochu přehnaný. Podobný rys se bezesporu vyskytuje i jinde, ale přišlo mi to takové lehce bulvárně trefné…
Přejmenovat Hlavní nádraží v matičce Praze jménem slavného humanitárního pracovníka N. Wintona není asi špatný nápad. Někdo se třeba může pozastavit nad tím, proč se tak neučinilo už dříve, ale tak to už u nás v souladu s legislativou prostě chodí - po živých jména nedáváme (leckdy díkybohu…).
Osobně jsem ale spíše toho názoru, že to není vyloženě nutné. Sice chápu přirozenou touhu "znesmrtelnit" jména těch, na něž může být lidstvo hrdé, ale vzhledem k tradiční cirkulaci názvů různých míst v naší vlasti dávám pro jistotu přednost názvům veskrze neutrálním.
Hlavní nádraží se dříve - jak známo - jmenovalo Wilsonovo (na počest amerického prezidenta, velkého přítele jak Československa, tak i T. G. Masaryka), toto jméno však se změnou režimu pochopitelně zmizelo, a to dokonce velmi dokonale, neboť na rozkaz zastupujícího říšského protektora He…

Vladimír Páral - Válka s mnohozvířetem

Tak jo, já se dobrovolně přiznám - Vladimír Páral patří mezi mé oblíbené autory (a je to venku!). Ano, i s vědomím toho, že vím, že se jedná trochu o povrchního kýčaře, který žije z dřívějších záblesků geniality. Ale i tak se domnívám, že i pozdější Páralovy knihy (lépe řečeno ty "starší pozdější", protože to, co plodil po roce 1990 se už vážně moc číst nedá…) z osmdesátých let, které jsou prodchnuty vítanou a osvěžující kulisou sci-fi, mají co nabídnout. Možná hraje roli i to, že ke sci-fi mám už od mládí velmi kladný vztah.
Jasan, Páral není žádný Asimov ani P. K. Dick a je jasné, že poutavý žánr využívá jen jako kulisu pro lepší dokreslení načrtnutých situací, ale je to zároveň právě kniha "Válka s Mnohozvířetem", která akcentuje ve své době velmi důležitou otázku (Páral ji vydal v roce 1983) - ochranu životního prostředí. Co si budeme nalhávat, v osmdesátých letech patřil sever naší země k nejvíce znečištěným částem světa. Následky toho trochu pociťujeme dodnes.…