Liborův blog

Podle hesla, "synthpopu není nikdy dost", jsem si pustil poslední album od projektu s názvem Travelogue, za nímž se skrývá Jon Sonneberg, člověk, který je do hudby doslova zapálen. A z desky je to poznat. Najdeme tam několik kousků, které jsou jednoduše geniální a kdyby se jimi podařilo naplnit celou desku, tak ji bez váhání doporučím jako jedno z nejlepších alb tohoto roku. Bohužel, zbylé skladby občas upadají do průměru a stereotypu, navíc u mnohých z nich jsem si řekl, že už jsem cosi podobného někde někdy slyšel.... Ano, Travelogue se nesnaží o nějakou progresivní hudbu, ale dál si jede vyšlapanou synthpopovou cestičku a i přes občasná zaškobrtnutí mu cesta pěkně ubíhá. "Following The Moon" navodí bezprostřední, éterickou atmosféru, "Slow Down" se pak i přes trochu extravagantní linku hluboko zaryje do mozkové kůry, "Lost In The Crowd" nahodí lehce posmutnělou atmosféru a "All Damage Has Been Done" připomene Depeche Mode tak, že jse

Používáte někdo Twitter? Možná trochu hloupá otázka vzhledem k tomu, že se píše rok 2012... Nicméně nedá mi to. Účet tam jakýsi mám, nicméně byl až dosud více jak rok neaktivní (kupodivu to nijak nevadilo), před několika dny jsem jej však "oprášil" a zjistil, že na oné stránce píše i několik zajímavých lidí. Asi jsem v některých aspektech používání této sítě trochu pozadu, nicméně docela mě překvapilo, že "tweetovat" můžete jen 140 znaků, což mi osobně přijde k uzoufání málo. Nemyslím si, že mám enormní problémy se stručným vyjadřováním (v tomto ohledu znám lidi daleko více "postižené"), nicméně 140 znaků, to je méně než 1 sms zpráva a nejsem si skutečně jist, zda se takovým způsobem dá vést plnohodnotná komunikace. Chápu jisté omezení v rámci populárního "mikroblogování", nicméně tohle je na mě trochu moc. Před (zhruba) třemi lety jsem zde psal článek o mikroblogování s tím, že jsem se snad bláhově domníval, že něco podobného nebude mít velkou š

Körnera mám rád, ačkoliv jsem toho od něj četl relativně málo, tak většinu jeho scénářů k filmům mám "nakoukaných". Ve všech jeho dílech se objevuje typická "körnerovština", tedy zajímavý pohled na psychologii postav a často i zanesení děje do dlouhých a spletitých česko-německých vztahů. Nejinak je tomu i v jeho prvotině s názvem Střepiny v trávě, kterou jsem získal za okolností více než kuriozních. Koupil jsem ji totiž v prodejně stavebního materiálu. Zvláštní, že? Cena byla stejná jako u filmu Piano, o kterém jsem zde psal včera - 10 káčé. Příběh se odehrává krátce po válce, z pracovního tábora se vrací třicátnice Vláčilová, které válka bohužel odnesla manžela (kterého asi, jak jsem z textu pochopil, zrovna horoucím způsobem nemilovala) a v podstatě i dcerku Kláru, jež byla dána na převýchovu do Deutschlandu. Klárka se posléze najde, ale soužití lidí, kteří byli prakticky vychováni v jiném jazyce a v jiných sociálních podmínkách není jednoduché. Körner píše i o t

Piano je slavný snímek režisérky Campion, od níž jsem nic jiného neviděl a koneckonců i ono slavné Piano jsem shlédl až včera. Některé filmy se mi snad vyhýbají (ze strachu? :-)). Potěšen zprávou, že právě Piano bylo pravděpodobně posledním filmem, který na tomto světě shlédl Cobain, jsem se těšil na artový zážitek se skvělými herci, zajímavou hudbou a pozoruhodnou kamerou. Vše to jsem dostal v míře dostatečné a s výsledkem, který mi promítl projektor na (obvykle) bílou zeď jsem byl tedy spokojen. Piano se odehrává zhruba v druhé polovině 19. století (přesnější dataci nejsem sto dodat), kdy němá žena Ada s mluvící dcerou Florou (Anna Paquin) přijíždějí za mužem, který se stane Adiným manželem. Takhle jednoduché to není a Ada (Holly Hunter) brzy pozná, že krom manžela (Sam Neill) tu žijí i jiní lidé (např. Harvey Keitel). Nechci zbytečně spoilerovat (i když mám dojem, že Piano už viděl skoro každý krom mě), ale dát před Samem Neillem přednost Keitelovi, to je i na mě - jakožto na hetero

Westernů je v dnešní době jako šafránu. Málo. A když už, tak se většinou jedná o nějaký "crossover" s jinými žánry (např. Wild Wild West). Klasický western je ohrožený. Existuje však několik tvůrců, kteří si jeho ochranu vzali pod svá křídla, například James Mangold, který se rozhodl (pochopitelně po delší debatě s producenty) vrátit tomutu žánru jeho lesk stvořením předělávky dnes již prakticky zapomenutého filmu Cesta za záchranou z roku 1957. Jaký je výsledek? Dle mého názoru jednoznačně skvělý. Nejsem klasický westernový divák, ale mám pro tyto filmy jistý druh pochopení. Leoneho snímků si velmi vážím, nicméně je asi pravdou, že od sedmdesátých let se v USA natočilo westernů skutečně jen poskrovnu a od dob Nesmiřitelných prakticky asi žádný dobrý. Tedy až do doby než přišel Mangold se svým "Vlakem do Yumy". Mangold měl dobrou ruku při výběru herců. R. Crow je správně rozporuplný, Christian Bale zvládne "správňáka" také zahrát levou zadní, Foster je spr

Denverský střelec Watson je bezesporu zajímavou postavou. Inteligentní, vzdělaný mladý muž učiní šílené rozhodnutí. Doma drží arzenál zbraní, za který by se nemusela stydět nejedna "rozvojová" armáda, nicméně prakticky vše drží zcela v souladu s tamní legislativou. Plachý člověk, který odchod z kina pravděpodobně kryl předstíraným telefonátem. Dost rozporuplná bytost. Nedivím se, že hledání motivu bude náročné. Nepatřím mezi zastánce práva na vlastnění zbraně, respektive nejsem ani pro zcela jasný zákaz, jen podporuji tvrzení, aby ony podmínky byly co možná nejpřísnější. Pochopitelně chápu většinu argumentů stran jejich využití, když "ti druzí" (myšleno zločinci) své "právo" využívají bez ohledu na to, zda je to legální či nikoliv. Jsem i tak nějak schopen pochopit, že člověk by měl mít právo na sebeobranu, nicméně se domnívám, že právě rozšíření držby střelných zbraní by bylo vyháněním jednoho zla zlem jiným. Abych se vrátil k tématu. Temný rytíř skutečně

Deska Kin od iamamiwhoami je v podstatě prvním řadovým albem projektu, za jehož tajemným názvem se skrývá Jonna Lee, dáma ze Stockholmu, která už před vydáním desky Kin pod názvem svého projektu vydala několik "mini alb" a mnoho videí na youtube, jež zaujaly zejména pozoruhodným audiovizuálním zpracováním. V nastaveném trendu pokračuje i na desce Kin, jen s tím rozdílem, že vše je ještě lepší a o něco více přístupnější běžnějšímu posluchači (soukromý názor). Čekání na další desku od The Knife je snad nekonečné a Kin bezesporu naplní radostí duše těch, kteří její absenci zvláště pociťují. Temný synth-pop s výrazným ženským vokálem a mrazivými pasážemi je tu zastoupen v dostatečném množství. Už na první pohled bezesporu zaujme skladba Good Worker, ale ani ostatní nejsou v pozadí. Snad až na skladbu s názvem "play", která svým pojetím trochu vybočuje z nálady, do které se album snaží dostat, jsou všechny ostatní kousky velmi dobře poskládané. "Drops" připomen

Něco podobného se mi už dlouho nestalo. A doufám, že už nestane. Poskytovatelem mého internetového připojení je modrý mobilní operátor. Doposud jsem byl celkem (relativně) spokojen, vzhledem ke svému takřka neustálému putování po naší zemi jsem se rozhodl zvolit si mobilní internet do notebooku (byť samozřejmě to označení je dost zavádějící, onu sim kartu si pochopitelně můžete strčit kamkoliv, tedy skoro kamkoliv...) a předchozí službu zrušit. Jak prosté, vzhledem k tomu, že jsem dlouholetý zákazník, tak jsem byl - celý šťasten - odměněn modemem (ano, tam se strká ona sim karta) za jednu korunu. Krása. Mé pozitivní dojmy se však ztratily v okamžiku, kdy jsem pohlédl na fakturu, kde se na mě příjemně usmívaly položky za obě připojení k internetu, jednak za to nové, ale i za to, které jsem cca před měsícem zrušil. Stane se. Napsal jsem přes webový formulář modrému operátorovi poznámku ohledně toho, že mi jaksi opomněl odhlásit onu službu. On odpověděl cosi ve smyslu ok a já jsem měl tut

Dnes jsem dal sbohem svemu tarifu s prozaickym nazvem "odepis" (skutecne odepisovali) a dal se na jinou cestu,nicmene pod stejnou vlajkovou lodi operatora v cervene a bila. Snad se do budoucna ukaze,ze vsechny ty volne sms a volani jsou jen iluzorni a ze veskera komunikace se bude merit vyhradne pres prenesena datd. Ta doba neni tak daleko,ale zaroven jeste ne zcela blizko. Aspon v necem muze clovek radostne ocekavat "prichod veci pristich".

Dnes jsem si byl vyměnit občanský průkaz. Je to nezbytná věc, nicméně člověk si i tak na ni musí vyčlenit nějaký ten čas. S vědomím toho, že existují země, kde podobné doklady ani nemají, jsem se vydal na úřad. Vše probíhalo rychle a svižně, skoro se mi snad chce i napsat, že tento systém se od mé poslední návštěvy trochu zefektivnil, což je určitě jen dobře. Co mě ale zarazilo, byl strojový projev dámy, která pracovala za přepážkou. Spustila naučené fráze a teprve poté, co jsem položil zvídavý dotaz se přepla do "human" režimu a komunikovala trochu normálněji. Moc to nemám rád. Když jsem ještě pracoval jako průvodce na zámku, tak jsem se vždy snažil komunikovat lidským způsobem, což koneckonců i osobně považuji za hlavní náplň oné činnosti. Strojový text, či rytmické, namemorované předčítání si přece člověk může sám přečíst z dokumentů, či vyslechnout z audioprůvodce. Rozumím tomu, že při návalu zákazníků je asi pro někoho snadnější držet se oné "litanie", nicméně

Česká republika, minimálně její mediální obecenstvo, několik dní žila příběhem unesené Michalky. Zajímavou pikantností je to, že Michalka je Romka, což pro některé lidi znamenalo dost nečekané závěry. Dceru si unesla sama, kdo normální by také unášel romské děcko. Bůhví, jak to ti cikáni vůbec doma mají, bůhví kdo je otcem a co dělá.... Ne, dceru si matka kvůli televizní popularitě neunesla, otec s tím neměl co do činění a doma to nijak špatně zařízené nemají (soudě dle tv záběrů). Barometr našich předsudků a stereotypů? Asi ano. Skoro bych i řekl, že stát se to někomu, kdo má barvu kůže jako "bílý balakryl", tak by asi teorie o únosu matkou napadla jen málokoho.

Postapokalyptických románů u nás moc nevychází. Nejsem zrovna odborník, ale snad krom geniálního díla Tma od Neffa je v této kolonce Birdmanova kniha osamocena. Shigor Birdman je samozřejmě pseudonym, tento pán se jmenuje Jiří Matyskiewicz a krom psaní se věnuje i tvorbě počítačových her (což je v několika náznacích v knize znát). Kronika konce světa není bůhvíjaké literární dílo, možná právě naopak, do čítanek se pravděpodobně nikdy nedostane, jazykově to také není výlet do luhů a hájů mistra Vančury, nicméně o to tu vlastně ani nejde (a přiznejme si, že cílová skupina čtenářů je schopna podobné věci často odpouštět). Hlavní devizou je zajímavý příběh originálně (podle mého názoru) zpracované neoriginální katastrofy (snad se v té větě lze orientovat). Ono je samozřejmě těžké na tomto literárním poli napsat něco zcela převratného, neboť se asi jen těžko lze zcela odvrátit například od takového Dne Triffidů (na který jsou v knize rovněž četné narážky). Kniha se čte velice dobře a svižně

Adalbert Stifter, slavný rodák z Horní Plané (dříve Oberplan), kterého však navzdory tomu, že je přirovnáván k jakési obdobě rakouské Boženy Němcové, skoro nikdo u nás nezná. Škoda. Ačkoliv žil Stifter v 19. století, tak nějaké přehnané vlastenčení a nacionalismus mu zrovna blízké nebyly. Ve svém díle se věnoval zejména popisu krásné šumavské krajiny a charakteru rozličných "malých" lidí, kteří onu oblast obývali. Narazil jsem na něj víceméně náhodou při návštěvě dané lokality. Nutno podotknout, že "srážka" to byla celkem příjemná a odnesl jsem si z ní i útlý svazeček jeho knihy s názvem Žula, Smolaři, se kterým bych Vás rád seznámil. Úvodní Stifterova předmluva o věcech "malých" a "velkých" nám dává nahlédnout do duše člověka ovlivněného osvícenectvím a laskavým přístupem venkovského lidu (jakkoli to zní klišoidně). Žula i Smolaři jsou de facto totožné povídky, jen s tím rozdílem, že Smolaři jsou původním textem a Žula povídkou (nebo novelou), k

Ne ta Shakespearova, ale ta, která ještě před několika hodinami zuřila venku, mi nedala spát. Vždy, když jsem si myslel, že už je jí konec, tak se s novou silou vrátila. Zkusil jsem vzít foťák, nastavit 60 vteřinovou závěrku a doufat, že mi z toho "něco" vyleze. Vylezlo. Blesk se chytil, nicméně celkově je snímek dost bídný (ale svým zvláštním způsobem poutavý). Četl jsem si tak aspoň Žulu od Adalberta Stiftera a z blesků přešel na optimističtější téma morem vylidněných vesnic. To se potom jednomu ani nechce jít spát...

Knihy Poslední dny Pompejí patří mezi ty publikace, které jsou dostatečně známy, ale ne každý je skutečně četl. Já jsem na onu knihu narazil při jednom z nájezdů na antikvariáty a výměnou za 10 kč se stala mou. Kniha byla napsána v roce 1834, nicméně překlad je relativně nový (mé vydání je z roku 1989) a netrpí zbytečnými archaismy. Příběh čtenáře přivádí do města Pompeje krátce před jeho zničením. Soustředí se na osudy mladého Řeka Glauka, kterého autor popsal takřka jako ztělesnění veškerých mužských ctností, jenž se zamiluje do krásné a inteligentní (ztělesnění ženských ctností) dámy z Neapole, avšak je tu ještě Nýdie, slepá dívka, která v Glaukovi rovněž najde zalíbení... Poslední dny Pompejí celkem věrohodně zachycují atmosféru doby, nicméně v popisu jednání postav se podle mého názoru autor až příliš nechal svázat svoji érou a představami romantismu. Popis katastrofy je relativně krátký, ale troufám si říci, že i celkem přesný, Bulwer-Lytton se nechal inspirovat přímímy záznamy (

Cestovatelská momentka, tentokrát z Českého Krumlova. Napadlo mě ale, že by se na ten obrázek dalo přikreslit i více věcí...