Liborův blog

Automobilová nehoda se vám určitě nestává každý den, nicméně to, že se po ní probudíte v jakémsi ponurém sklepení s pouty na nohou, je věc ještě daleko podivnější. Ale i to je jen začátek. Tak zhruba nějak takto začíná relativně nový film režiséra Dana Trachtenberga s názvem 10 Cloverfield Lane. Tou osobou , která se probouzí po nehodě, je populární herečka M. E. Winstead, která si zde střihla roli dívky na útěku jménem Michelle. Film obecně pracuje s mnoha motivy, žánry a tématy. V podstatě se dá říct, že čím méně toho o tomto snímku víte, tím lépe. Osobně si dokonce myslím, že mnoho dost negativních ohlasů je způsobeno právě tím, že někteří už věděli co a jak... Chvílemi jsem měl dojem, že sleduji nějaký starší thriller/horor, trochu s vlivem HItchcocka s typicky výrazným zvukem, stupňující se hudbou a minimalistickým tajemnem. O moment poté se ocitáte v postapokalyptickém filmu se silně klaustrofobní atmosférou a o další zase takřka ve sklepě jednoho milého strejdy z Rakouska. Nechť

Běžecký seriál Běhej lesy letos vstoupil do své druhé regulérní sezóny a hned si navlékl další korálek na svůj sympatický náhrdelník - závod v bývalém vojenském prostoru Brdy. Solidní motivace, že? Navíc závod krásně vyšel na můj svátek. Jak jinak se dá lépe slavit, než pohybem na zdravém vzduchu? Ano, motivační faktory vskutku nechyběly. Běhej lesy pro závod v Brdech nabídly 2 závodní okruhy (pokud nepočítáme dětské závody), a to o délce 11 a 20 km. Prognosticky jsem zvolil ten kratší, protože jsem se trochu obával tropických veder a dusna, které do našich končich pravidelně na sklonku července zavítají. To jsem ale pochopitelně nevěděl, že počasí si s námi trochu zahraje, byť odlišnými způsoby... Na žádném předchozím podniku Běhej lesy jsem předtím ještě nebyl, takže jsem byl docela zvědav, jak to organizátoři zvládnou. Ve výsledku jsem byl docela potěšen. Přece jen, závod se koná v nově vzniklé CHKO, kolem je fůra nevybuchlé munice, s dopravou na místo je to taky trochu "na ští

The Kills jsou jednou z těch skupin, které mě ještě nikdy nezklamaly. Ani teď tomu nebude výjimkou . Dvojka ve složení Alison Mosshart a Jamie Hince funguje na scéně už od konce minulého milénia. Nepatří sice zrovna mezi projekty, které by každoročně zaplavovaly hudební trh svými deskami (od minulého alba Blood Pressures uplynulo 5 let), ale ono se to celkem dá pochopit, když oba mají těch hudebních plánů jaksi více a ten s názvem "The Kills" je sice prvořadý, nicméně jen na něj se soustředit nedá. Změna je život, na této desce se skupina rozhodla trochu překopat svůj styl, ale i tak jsou The Kills hudebně celkem dobře poznat. Je to správně řízné, evokující bluesové motivy, garage rock a promíchané s elektronikou. Za mě určitě palec nahoře, i když musím přiznat, že na první poslech jsem se trochu ztrácel. Později jsem měl dokonce při poslechu takový ten známý pocit, jako že jsem něco podobného už někde slyšel. Neslyšel. To se mi jen "zabijáci" zaryli pěkně pod kůži.

Společenským děním v ČR před několika dny otřásl případ paní poslankyně Nytrové (ČSSD), které se ve vzácném pnutí mysli odhodlala vyrazit do spravedlivého boje. Výsledkem je totální zesměšnění paní poslankyně i střet dvou zcela cizích světů. Je trochu až s podivem, že o paní Ing. Nytrová slyší širší veřejnost až teď. Politice se totiž věnuje od r. 1997 a i když se po většinu let angažovala "pouze" v komunální politice, tak zase o nějakou vysloveně malou rybu nejde (bývalá členka představenstva Frýdecká skládka, a. s., zastupitelka Frýdku - Místku). Buď jak buď paní inženýrka by se v současnosti musela asi opravdu hodně snažit, aby její jméno nebylo spojováno prakticky jen s homosexuály. Já třeba dokážu pochopit, že někomu se nelíbí možnost, kdy homosexuálové mohou adoptovat děti. Je to jistě ožehavá otázka, o které se dá slušně diskutovat a pokoušet se přinášet relevantní argumenty. Takovým předpokladem k relevantní diskusi je ale i jistá základní gramotnost ve spletitém svět

Už zanedlouho napne sportovní svět svůj zrak směrem k Riu, kde se bude konat další díl nekonečné soap opery s názvem Olympijské hry. Tentokráte v rámci letní série. Ano, hlavní protagonisté se částečně obměnili, ale zápletka zůstává stále stejná. Jde o branky, body a vteřiny, které vyústí do podoby medailí různě hodnotného kovu a budou mít za následek erupce radosti, smutnu, zklamání, apod. "Chléb" většina lidí v západním světě má, takže teď už jen ty "Hry". Ono to vzato dnešní optikou, kdy někteří sportovci na OH jsou v podstatě milionáři, se moc nezdá, ale OH byly skutečně původně vyhrazeny ryze amatérským sportovcům. S rostoucí oblibou sportu, stejně rychlým nárůstem možností sdílet informace a vyrábět záznamy a přenosy ze sportovních klání, bylo pochopitelně ono pojetí amatérismu někdy dost pokrytecké a Olympijský výbor od něj nakonec ustoupil. S podobnými případy, jako byl ten z Her v roce 1912, kdy byl desetibojaři Thorpeovi odebrán triumf (respektive triumfy

Když se řekne "sovětský válečný film", tak první asociace obvykle bývá spojena s něčím nebetyčně kýčovitým, s černobílým příběhem, který v sobě spojuje okázalé hrdinství přetékající patosem a moralizujícím poselství k dnešku (respektive k dnešnímu boji proti revanšistům). A ono se to vlastně netýká jen filmů sovětských... Nutno však dodat, že film režiséra Elema Klimova rozhodně takový není. Namísto patosu servíruje válečnou syrovost, namíso kýče solidní porci depky. Ano, v roce 1985 glasnosť zasáhla i sovětský film. Na jeho počátku se ocitáme v roce 1943 v okupovaném Bělorusku. Mladý a celkem naivní Fljora se touží přidat k partyzánům a bojovat za správnou věc. Samotný film nám pak ukazuje Fljorovu cestu od celkem normálního klučiny k něčemu, co příčetného člověka úplně nepřipomíná. Fljora prochází různými situacemi, které vytvářejí hlavní dějovou linii filmu. V podstatě na sebe navazují jen velmi volně a působí spíše jakožto mozaika příběhů, než jako nějaký ucelený děj. S v