Liborův blog

Rodina Mlčochova není rozhodně běžnou českou rodinkou. Stačí se jen podívat na počet jejích členů... Dokumentaristka Eva Tomanová se rozhodla natočit snímek o svérazné rodině, která sídlí kdesi hluboko v šumavských hvozdech, bydlí v maringotkách s pevnou dřevěnou palisádou a prakticky nemá elektřinu i teplou vodu. Alternativní životní styl, dalo by se říci jedním dechem, a zajímavé téma pro dokument, lze dodat tím druhým. Je tomu tak? Z dokumentaristického hlediska má film podle mě několik závažných nedostatků. Předně není ani trochu konfrontační, byť téma samotné k tomu přímo vybízí, a často ponechává různé věci nezodpovězeny, některé jiné zajímavé aspekty třeba zcela opomíjí. Z čeho vlastně rodina žije (potulné hraní na kytaru ve stylu Kelly Family, nebo sociální dávky?).., jakým způsobem došli k takovému rozhodnutí, jak je vnímá okolí, apod. Snímek se dívá na zajímavé záležitosti, ale málokdy jde pod povrch. Když už, jako v momentech, kdy je patrné, že děti z rodiny nejsou moc zvykl

Předem se omlouvám za zvýšenou kadenci slov, která naše společnost obvykle ocejchuje jako "vulgární", ba až "sprostá". Přijde mi totiž, že poslední dobou (to je mimochodem strašně omletá věta, "poslední dobou se mi zdá", apod., původně jsem ji vůbec nechtěl použít, leč..., neodolal jsem) se nám tato lehce hanlivá označení dámského pohlavního orgánu a spol. v mluvě docela rozmáhají. Jen považte, není to tak dávno, co samotná osvícená hlava na Hradě (ano, na tom s velkým "H") toto slovo (respektive slova) v přímém přenosu na veřejnoprávním rozhlase použila (s velikým úspěchem). Nemůžeme ale zůstat jen u vysokých státních činitelů, zkuste se jen rozhlédnout po kulturní sféře. Pódia českých festivalových "stejdží" brázdí punková skupiná Píča, zdárně ji v tomto směru sekunduje elektronická "sestřička" z Brna s názvem "Píča z hoven" (možná ji budete znát díky coveru slovenské hymny ). Od hudby zase můžeme přejít k výstavám

Francouzova milenka je asi nejslavnější knihou britského autora Johna Fowlese (o jehož skvělém Mágovi jsem tu již dříve psal ). Autor tento román situoval do roku 1867, tedy do poměrně zjitřené doby viktoriánské Anglie, která se vyznačovala mnohými paradoxy. Je skutečným Fowlesovým literárním mistrovstvím, že atmosféru oné doby dokáže velmi dobře, nenásilně a věrohodně přenést na stránky své knihy. K tomu autor ještě přidává otevřený dialog se čtenáři, kdy místy například rozjímá nad motivací postav a tak trochu postmoderně (z pozice člověka dvacátého století) přiznává, že nad jejich osudy nemá zcela stoprocentní vládu a nechává si je žít vlastním životem. Kniha tak v podstatě není jen dobře napsaným romámen, ale zároveň spletitou sociologicko-psychologickou studií do duší lidí šedesátých let 19. století, kteří se najednou musí potýkat s otřesy typu zveřejnění Darwinových a Marxových prací. Hlavním hrdinou (dá-li se o něčem takovém v knize mluvit) je Charles Smithson (fanoušek mineralo

Většina lidí se pravděpodobně shodne na tom, že soudit někoho výlučně jen podle zevnějšku není zrovna moc dobré. Někdy mě proto udivují reakce z okolí směrem k mému oblečení, konkrétně k některým specifickým částem a ještě konkrétněji růžovým věcem, které mám. Pravda, netvoří podstatnou část mého šatníku, jedná se v podstatě asi jen o dvě letní trika, která jsou však podle mého názoru celkem hezká a velmi pohodlná, takže se stoupající teplotní stupnicí venku si je na sebe rád vezmu. Jenže v tom je ten zádrhel. Pro některé lidi je i v roce 2015 muž, který nosí něco (byť jen občas) růžového, automaticky homosexuál. Teď bych pominul i to, že v podstatě samo o sobě "být homosexuál" není vlastně žádná urážka (a o lidech, kteří to takto vnímají si můžeme myslet své), ale jde mi o to, jak je růžová barva v mužském šatníku stigmatizována a je z ní usuzováno na sexuální orientaci (navíc mé okolí ví, že jsem heterosexuál a moc nechápu, jak někoho může nošení jakési barvy v tomto názor

"Before it was cool" je takový poměrně oblíbený mem , který pravděpodobně bude většina globálně orientované veřejnosti s aspoň minimální vybaveností současnou "lingua franca", tedy angličtinou, celkem dobře znát. Ve zkratce se jedná o to, že některé záležitosti (kultura, hobby, apod.) existovaly dávno předtím, než se staly popkulturním fenoménem a skupina lidí, kteří tuto věc adorovali už dříve, se cítí být - někdy oprávněně - pohoršena onou popularizací. Asi dost lidí něco podobného zažilo na vlastní kůži, nejsem pochopitelně výjimkou.krátce po sametové revoluci jsem se například dostal ke knihám J. R. R. Tolkiena a s velkou radostí je četl (a ještě chvíli předtím se velmi hluboce ponořil do kouzla deskových RPG...). Tehdy sice v Československu nešlo o zcela neznámé jméno (Hobit tu vyšel už v sedmdesátých letech) a na západ od našich hranic se skutečně jednalo od šedesátých let o velký fenomén, ale mám dojem, že skutečný "boom" (mimochodem, dnes se mi to

Hokejové MS se vrátilo do středoevropské velmoci, která sice už nemá ani zdaleka tak nebezpečně ostré zuby jako na přelomu milénia, ale i tak dokáže být nebezpečným soupeřem. Asi netřeba opakovat, co hokej pro tuto zemi (a počítejme do toho i expartnera jménem Slovensko) znamená. Člověk už možná může být tak trochu unavený z neustálého přísunu hokejových podnětů, kdy jen málokterý komerční subjekt nespojuje svou činnost s právě startujícím šampionátem (čest Palmknihám), ale mám dojem, že většina našinců to dokáže ještě blahosklonně přežít, protože koneckonců je to ten "náš sport", že… A já nejsem vůbec výjimkou. Hokejové turnaje národního týmu ČR (potažmo ČSFR, ČSSR) pro mě vždy byly velkou událostí. Matně si ještě pamatuji na OH v Calgary roku 1988 a mé překvapení, když si mág v brance Československa - nějaký pan Hašek - sundal brankářskou helmu J. Nikdy také nezapomenu na 5. květen roku 1996, kdy jsem dostal jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám z hole Martina Procházk

Atom Egoyan patří mezi mé oblíbené režiséry (získal si mě jednoho večera na čt2 snímkem Exotica), ale z relativně skromné sbírky jeho filmů (není to rozhodně nějaký filmový "grafoman") jsem rozhodně neviděl všechny, což jsem se tak nějak rozhodl napravit... A kde začít jinde než u filmu Ararat, popisujícího události, které se staly přesně před 100 lety (a v podstatě rezonují společností dodnes). Ano, mluvím tu o arménské genocidě. Nebyl by to ale Egoyan, kdyby se oné látky nechopil po svém - tedy celkem originálně. Snímek se odehrává ve více časových rovinách, není rozhodně chronologicky pojatý a v úrovni "rok 1915" se v podstatě ocitáme velmi krátce... Přesto film vypovídá o genocidě velmi dobře a přesvědčivě. Výsledkem je hodně silný příběh s pasážemi, kde asi nebudete mít daleko k slzám (i když to vše je samozřejmě jen film - což tady platí dvojnásob, protože se v tomto případě jedná o "film ve filmu"). Na ploše přibližně dvou hodin jsem se vůbec nenudi