Liborův blog

Dnes je tomu přesně 100 let, kdy v nedaleké Vídni přišel na svět bezesporu jeden z nejlepších fotbalistů světa - Josef Bican. Každá společnost, skupina, má své rituály a svátky, kterými si (z rozličných důvodů) připomíná (obvykle slavnou) minulost. Nejinak je tomu pochopitelně i u fotbalových fanoušků - a to zcela zaslouženě. Bican byl do jisté míry unikum, jednalo se o pozoruhodnou osobnost, která se nebála prosazovat myšlenku sportovního profesionalismu, což podporoval excelentními výkony na hřišti a do jisté míry se tak stal symbolem posledních let první československé republiky. Je proto i dost hezké, že na podobné osobnosti se nezapomíná ani v jejich prakticky mateřském klubu, neboť poslední "sezení" pozoruhodného sportovně-kulturně-historicko-fotbalového projektu, s lehce recesistickým názvem Univerzita Slavia, bylo dnes věnováno právě Bicanovi. Většinu vyřčených informací jsem sice už víceméně znal z knih, které jsem o tomto "šutérovi" přečetl (výborná je tře

Ačkoliv Bonobo není zvířátko (i když ten název by k tomu mohl nenápadně odkazovat), tak si své místo v pražském divadle Archa bezesporu zaslouží (nesmělý pokus o židovskou anekdotu). Ještě aby taky ne, jeho hudba mě věrně doprovází už nějakých sedm let a včera to byla první příležitost, jak mr. Simona Greena a jeho suitu vidět živě. Pravda, Bonobo dal na koncertě přednost (logicky) skladbám z poslední desky, kterou osobně za nejvydařenější nepovažuji, chápu to i z toho důvodu, že právě ona se pro koncertní podání hodí z jeho tvorby asi nejlépe, ale vše budiž odpuštěno, když zazní třeba taková Recurring... V doprovodném souboru měl s sebou Bonobo i Szjerdene, což je takový milý vokální objev Ninja Tune, kterému to hezky zpívá nejenom ve studiu, ale rovněž i "on stage" a který v žádném případě netrpí (zatím netrpí) celulitidou...

Cypher je trochu netradiční sci - fi film v duchu tvorby slavného žánrového spisovatele P. K. Dicka, autora, jehož náměty jsou i mnoho let po jeho smrti vděčným tématem bezpočtu snímků. Morgan Sullivan získává novou práci, jejíž náplní je tajemná činnost tajného agenta. Vše je ale pochopitelně mnohem komplikovanější než se na první pohled může zdát a Morgan si záhy není jist nejen tím, na čí straně stojí, ale třeba i tím, jak se ve skutečnosti jmenuje… Cypher je pozoruhodné sci-fi, které vyniká skvělým vizuálním zpracováním a zajímavou atmosférou, která film provází cca po jeho 50% délky. V té druhé polovině, když se postupně dostavují rozuzlení, to už jaksi není ono a snímek sklouzává do nechutné béčkovitosti. I tak se ale jedná o zajímavý lehoučce artový filmový počin, který by fandům sci-fi a tvorby P. K. Dicka zcela jistě neměl uniknout, třeba už jen kvůli velmi dobré ústřední dvojici Lucy Liu a Jeremy Northam.

Volební kampaň začala rázně, nicméně stejné rázné je i mé znechucení z ní. Některé věci asi nikdy nepochopím. Zemanovci nasadí v Praze (v Praze!!!) na kandidátku pana Šloufa a i když vím, že Praha zrovna není jejich voličské území, tak jen pouhé spojení Šlouf + Zeman může budit: tu hrůzu, tu zajímavou reminiscenci na staré časy. Pan Šlouf, člověk, který údajně s SPOZ nemá vůbec, ale vůbec nic společného je teď vyslán k volbám... Svět je plný překvapení. KSČM se snad ale rozhodla Zemanovce trumfnout, neboť v jejich čele bude na pražské kandidátce paní Semelová, což je žena zastupující tu konzervativní část komunistů, která se nikterak neštítí oslavovat prvního dělnického prezidenta a tvrdit, že popraven byl skutečně jen ten, kdo si to doopravdy zasloužil. KSČM mi trochu přijde jako postupně se rozevírající nůžky. Na jedné straně jsou tam politici, kteří bezesporu ctí současné demokratické principy a proti jejich případnému působení v exekutivě bych asi větších námitek neměl, ale na druh

Alison Goldfrapp (polovina dua s krásným jménem Goldfrapp) má na svém kontě už řadu zajímavých a hudebně celkem rozmanitých desek. Všechny však mají jeden společný atribut - jsou po čertech dobré... Jedná se už o šesté album této anglické elektronické skupiny, která si po experimentech v synth popu a glam rocku vrhla do daleko klidnějších vod. Skutečně, přídavné jméno "taneční hudba" by zde šlo použít jen s velkou nadsázkou. Až na vskutku vzácené výjimky (část skladby Thea) tu moc rychlejších tónu nalézt nejde. Jedná se o velmi intimní, pomalé, místy snad až nostalgicky znějící album, která je však ve své relativní jednoduchosti velmi křehké a krásné. Každá skladba je jako výletem do posmutnělých krajin duše zpěvačky Alison Goldfrapp. Na první poslech to možná zcela nezaujme, ale když už to slyšíte po několikáté a v momentě kdy Alison spustí své "run for your life" v písničce Alvar, tak je možné, že se do této desky bezhlavě zamilujete. Jako se to stalo třeba i mně

Britský snímek Zulu z roku 1964 patří mezi ty nemnohé filmy, jejichž samotná existence je řadí k jakémusi pomyslnému "zlatému fondu kinematografie". Tedy, hodně se o nich mluví a leckteří filmoví kritici a vědci nechápavě zakroutí svým bolavým (od častého vysedávání v nepohodlných křeslech kinosálů) krkem, kdykoliv potkají někoho, komu názvy těchto filmů nic neříkají. Ušetřme proto tyto lidi jejich trápení a na Zulu se podívejme (aspoň formou tohoto textu). Nakonec, on ten film je skutečně dobrý. Ale popořadě. Píše se leden roku 1879, nicméně na zimu a sníh bysme čekali marně, neboť...(chvilka dramatického napětí)... se nacházíme kdesi na jihu Afriky, během rychle propuknuvší války mezi kmenem Zulu a Angličany. Ano, okovaná noha anglického lieutnanta, zástupce jediných pravých lidí - tedy Britů, se došourala i do tohoto Bohem zapomenutého koutu světa, kde narazila na (do té doby) víceméně samostatné království Zulu. Film začíná po skončení bitvy u Isandlwany, kterou britské j