Liborův blog

Patřím mezi lidi, kteří na některých věcech docela lpí. Ano, takovým tím chorobným pocitem závislosti na předmětech, jež jsou sice absolutně k ničemu, nicméně své místo ve skříních, poličkách zabírat musí. Možná to je tím, že ke skoro každé věci se váže nějaký příběh jejího získání, událostí, které mě s ní pojí atd. Prostě a jednoduše, takovéto předměty se mi doma docela hezky kupí a hrozí, že jednoho dne přerostou přes hlavu, už teď se v nich moc neorientuji..., nicméně sílu vyhodit je nemám. Asi bych se cítil, jako když by odcházela pryč i část mého vlastního života. Jenže, s přibývajícím věkem to bude asi jen horší, ne? Ono je někdy moc hezké se k těmto věcem čas od času vracet. Najít si trochu volna a jen se třeba probírat starými vlakovými lístky a říkat si: "tak to jsem byl tam a tam". Není moc brzy na to začít žít ze vzpomínek? Můj oblíbený webový prohlížeč opera mě začal v poslední době docela zlobit, tak jsem přesedlal na Firefox...., myslíte, že jsem operu odinstalo

Životy těch druhých jsou velmi zajímavým německým filmem, který se obrací do minulosti, konkrétně do krušných osmdesátých let v NDR, kde společenská realita není zase až tak odlišná od té v ČSSR. Tajná policie - Stasi - má obrovskou armádu příslušníků, udavačů, posluhovačů, kteří drží stát pohromadě. Jedním z pracovníků Stasi je i Gerd Wiesler, člověk, kterého budete od prvního záběru patrně nenávidět. Jeho stalinské metody vyšetřování jsou opravdu velmi tvrdé a nekompromisní. Právě on je nasazen na režiséra Georga Dreymana, jenže je sice režimu loajální, ale .... co kdyby. Pozorování života svého objektu však má určitý vliv i na agenta Wieslera. Tvůrcům se ve filmu povedlo dobře vystihnout atmosféru totalitní společnosti, kde i stěny mají své uši. Atmosféru strachu (o zaměstnání, studium svých dětí,..), tvůrčí nesvobody a beznaděje. Film se snaží ukázat, že mnozí důležití pohlaváři režimu podle pravidel tohoto režimu ani nežily. Právě to nejvíce vadí Wieslerovi. Gerd Wiesler je člově

Posledních několik dní jsem toho naspal poměrně dost, neboť jsem ve své roztomilé postýlce snažil tělo zbavit nežádoucí choroby. Snad se povedlo.... Pokud člověk spí, obvykle také sní, jen někteří lidé mají tu obrovskou smůlu, že si své sny nepamatují, i když .... ono je to možná někdy i lepší. Velmi ošklivým pocitem je nechat si zdát něco moc krásného - a přitom ne přímo zase tak nereálného - co vás patrně přinutí i ve spánku se sladce usmívat a náhle se probudíte s myslí zmatenou, jež si během několika vteřin - podobně jako restart počítače - uvědomí, že to vše předtím byl jen sen. Krásný, ale jen sen. Tak a teď si vezmu paralen (úžasná věcička). P. S. Když vidím takřka jakýkoli obrázek s tématikou Alenky v říši divu, tak si musím vždy vzpomenout na tuto hudební skupinu .

Pročítal jsem si knihu od Jířího Veselého s názvem "Černobílé otazníky", což je jakási šachová přiručka plná strategií a záznamů historických partií. Na začátku knihy pan Veselý nastoluje již dlouholetou otázku. Co jsou vlastně šachy? Jedná se jen o hru? Jsou lidé, kteří označují šachy i za sport (neboť člověk při něm podává vynikající výkony v oblasti soustředění, koncentrace, atd..), či dokonce třeba i za umění. Co si o tom myslíte vy? Pan Veselý nachází určitou odpověď..., šachy jsou dle něj hrou s prvky sportu a i umění. Vskutku šalamounské rozhodnutí. P. S. Libor je teď nějaký nemocný, podivná choroba bojuje s jeho imunitním systémem. P. P. S. A hezké Velikonoce!

Včerejšího dnes jsem se rozhodl pro vskutku heroický kousek. Jel jsem s využitím vlaků do nedalekého města Rakovníka, kde můj kolega - pan Katolík (tímto zdravím) - se svým "ansámblem" vystupoval v rámci tamějšího divadelního festivalu. Představení bylo hezké (i přes kritiku kritiky) a podle mě i povedené, nicméně mi zabralo jen zlomek času, jehož zbytek jsem strávil ve vlacích různého typu a rychlosti. Česká republika má opravdu hustou železniční síť, o tom není sporu, nicméně její propojenost a návaznost je rébus vhodný k předložení na matfyz. Pokud na cestu do ne příliš vzdáleného místa (cca 30km) musíte při jízdě vlakem čtyřikrát (!) přesedat, tak...to může někoho naštvat. Já jsem to ale nějak zvládl. Krajina, kterou vlaky projížděly byla krásná a ač se nenachází daleko od mého domova, tak musím přiznat, že většina jejích zákoutí byla pro mě až do včerejšího dne tajemstvím. Lidé většinou jezdí na výlety do vzdálenějších krajin, ale často si nevšimnou, že doslova "ko

Včera jsem navštívil pražský klub Akropolis, kde měla křtíti svoji desku hudební formace Cartonnage, což pro mě byla velká neznámá. Inu, dobrý důvod pro to tuto skutečnost změnit.. Začátek mě trochu zklamal, neb byl avizován na 19:30 a ...začínalo se o něco později, konkrétně o hodinu. Tuto hodinu jsem strávil s panem Ing. Štruncem popíjením jakéhosi zlatavého moku, což člověku vždy zvedne náladu. Menší šok jsem zažil v okamžiku, kdy jsem poblíže baru spatřil svého bývalého učitele ze střední školy, který se sem - jak říkal - rovněž vydal za účelem poslechu hudby. Inu, svět je malý, že ? Cartonnage měli krásný nástup. Styl jejich hudby jsem si hned od prvních tónu rychle oblíbil. Stylově se pohybují ve vodách synth popu s menšími přesahy i do jiných žánrů, např. electroclah. Z interpretů, které znám, bych je asi nejvhodněji přiřadil k Ladytron. Z muzikantů byla doslova cítit radost z toho, že mohou vystupovat a rovněž bylo znát, že hraní je velmi baví, což se pozitivně přenášelo i na p

P. K. Dick patří mezi mé oblíbené spisovatele (již jsem zde něco psal o jeho slavné knize Ubik ), takže když mé oči spatřily na prodejním pultě knihu "Svět, který stvořil Jones" ve výprodeji...., tak jsem neváhal. Ano, tato kniha není tak dobrá jako Ubik, ale když přihlédneme k tomu, že se v podstatě jedná teprve - v pořadí - o druhou Dickovu knihu, tak to zase tolik nevadí. Kniha nemá vysloveně hlavního hrdinu, postav, jež se dají jakožto hlavní označit, je několik. Jednou z nich je i Jones.. Člověk nevalné vizáže s mastnými vlasy, hubeným tělíčkem a velkými brýlemi (něco jako student jaderné fyziky). Nebyl by ničím moc zvláštním až na jednu drobnou maličkost - umí předvídat budoucnost. Ne sice do detailů přesně (nepoví vám např. jak se bude jmenovat vaše dítě), ale zná všechny významné světové události, a to na rok dopředu (jakoby jste si otevřeli noviny s datem příštího roku). Tato schopnost se dá využít, obzvláště žijete-li ve světě, kterému vládne učení relativismu. Knih

Lenin nespal Lenin bděl samou starost z toho měl

Jo jo, filmy, to je věc.., podlehl jsem již kouzlu severské kinematografie (Moodysson), asijské (Kim Ki Duk), i mnohým jiným. Od doby, kdy se však u mě rozšířily moderní technologie (pc, dvd player) se na filmy povětšinou dívám doma, v soukromí. Kam ale filmy patří? Mnoho lidí zastává názor, že sledovat filmy doma na obrazovce není příliš vhodné, natožpak dívat se třeba na ně na monitoru počítače. Nevím.., ale tak nějak vnitřně cítím, že filmy skutečně spíše patří na plátna kin, do společnosti. Jenže, vyražte např. s rodinou do kina - cena za všechny lístky se vyrovná ceně originálního nosiče snímku (pokud budete cca půl roku ochotni počkat na jeho uvedení) a to vůbec nemluvím o jiných možnostech, kterak film vidět. Mimochodem..., všimli jste si třeba toho, jak filmy pomalu mizí z televizí z klasického "prime time"? Pamatuji si doby, kdy vždy ve 20:00 byl uváděn nějaký celovečerní snímek. Dnes se ten čas posouvá tak na půl desátou, někdy i dále.. A co třeba hudba? Patří hudba

...člověk ví, že by měl jít spát, ale nějak se mu nechce? Zvláštní.... Jsou momenty, kdy vím, že usínání - nebo ten výraz ve tváři, kterým se jedna společnost hoností na reklamách s ministrem Schwarzenbergem - může budit všeobecné pohoršení, ale spánek je ...speciálně u mě.... věc značně záludná. Dělá si, potvora jedna nehmotná, co chce. Patřím mezi lidi, které dokáže vzbudit sebemenší zvuk a pokud už se tedy jednou probudím, tak jen s velikými obtížemi usnu znovu. Přitom spánek je věc značně osvěžující a příjemná. Už dávno vím, že se nevyplácí jít si lehnout po nějaké psychické zátěži, jenže...co dělat jiného, když je bakalářka "na krku". Někteří lidé radí, že je dobré se unavit fyzicky...budiž, jenže v mém případě mě pak bolí každý sval v nebohém těle a to se usíná sakra těžko. To co nedokáži snad skoro nikdy je usnutí za bílého dne. Jakoby mé tělo v nějakém masochistickém koutku své duše nevydrželo pohled na sluníčko venku a nutilo se k nějakým - byť sebezbytečným - aktivi

Znáte město v USA jménem Masaryktown? Nachází se na Floridě a je na můj vkus až přespříliš "geometrické", což znamená, že silnice a usedlosti tam - jako ve většině měst a městeček v USA - nemají tradiční podobu. Pro Čechy je ale toto město velmi zajímavé (nějaké info je na http://en.wikipedia.org/wiki/Masaryktown%2C_Florida ). Některé ulice mají skutečně úžasné názvy, např. Palacky street, Kollar street, Dvorak drive, Stefanik street, atd... Město totiž bylo v roce 1926 založeno emigrantem z ČSR, nicméně stejně je to příjemné zjištění, že tam daleko (myšleno na Floridě) o naší malé a nenápadné zemičce také něco vědí. Zdalipak obyvatelé např. Palacky street vědí něco konkrétního o tomto českém historikovi? Nebylo by od věci v takovéto tradici pokračovat...co třeba někde založit Klaustown, či Havelvillage? Co zbyde po nás...? Z hlediska takřka věčnosti je počet známých a významných osobností, jež je člověk schopen si ve své paměti podržet jistě omezen. Takže,.. s přibývajícím č

Bat for lashes je trochu podivný název hudebního projektu, pod kterým bychom mohli nalézt jméno Natashy Khan, což je anglická písničkářka s kořeny v Pákistánu. Její hudba je velmi zvláštní, lze zde nalézt mnoho rozličných vlivů a postupů. Asi nejlépe by se deska Fur and gold žánrově popsat jako jakási směs indie folku s alternativou ve stylu PJ Harvey. Některé skladby mají rockový základ, ale v jiných se zase objevují i zvuky, které evokují elektronickou hudbu. Nejdůležitější na této hudbě je ale hlas Natashy Khan, o kterém rozhodně nemohu říci nic negativního. Nějakou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že mi její intonace někoho silně připomíná, pak jsem přišel na to koho - Bjork. Zkuste si představit Bjork bez všech těch elektronických zvukových vychytávek a jiných vymožeností (např. tlukot vlastního srdce) a okořeňte si to trochou folku a ve výsledku máte Natashu a její Bat for lashes. Musím přiznat, že na první poslech mě Natasha a její doprovodný soubor (např. dívčina Abi Fry, spol

Nedávno jsem si na smíchovském nádraží zakoupil v antikvariátu jedno číslo časopisu Ikarie (určeno pro fanoušky sci-fi) z roku 1991. Bylo to krásné vzpomínání na dobu, kdy jsem byl malý "cvrček" a začal poprvé hltat všechny ty F. Pohly, A. C. Clarky, R. Silverbergy i jiné autory tohoto žánru. Ikarie vychází i dnes a čas od času (tak 2 x za rok) si ji koupím. Je barevnější, má lepší tisk, jen těch povídek tak nějak trochu ubylo ..... Stejně je ale úžasné, když vás nějaké periodikum provází takřka po celý život, vlastně s ním tak nějak vnitřně procházíte evolucí. Jakobych měl nějakého papírového sourozence.... Něco mě však na tom číslo Ikarie z roku 1991 trochu úsměvně zarazilo. Je tam recenze na film Predátor 2 (to je ten snímek bez Arnolda). Kritici jej tam trochu "stírají" a vyčítají mu přílišnou akčnost na úkor příběhu....jakobychom skrze tu propast sedmnácti let slyšeli i nářek recenzentů na dnešní sci-fi... Pro mě nejúsměvnější věta byla na konci "...Lucern

Lilja 4-ever je dalším z úžasných snímků švédského filmového génia L. Moodyssona. V tomto svém díle divákovi představuje truchný obraz jedné postsovětské země a života v ní. Lilja je 16ti letá dívka, kterou opustí její matka (odjíždí do USA) a mladou slečnu svěří do péče tety, která však první co udělá je to, že nebohou Lilju vyžene z bytu do jakéhosi skromnějšího obydlí. Od tohoto momentu se počíná postupný pád Liljy, který přes místy velmi děsuplné eskapády končí dramatickým závěrem... Každé další rozhodnutí, jež Lilja učiní vede jen a pouze ke zhoršení její situace. Zdá se, že z ponurého života není úniku (v tomto momentě jsem si rovzpomenul na Tanec v temnotách Larse von Triera). Film je velmi realisticky natočen. K celkové dobré atmosféře hodně napomáhá i prostředí zdevastovaných paneláků na post-sovětském sídlišti. Musím přiznat, že po shlédnutí tohoto snímku jsem nešel spát s "lehkou hlavou"... Oproti svým předešlým dílům (Fucking Amal, Společně ) L. Moodysson notně př

Není úžasné, že činnost, kterou jsem dříve konal spíše z povinnosti mě teď docela baví? A není rovněž úžasné, že poslední dobou sem píši spíše kratší články?

...je fujtajbl, leč člověk se jí často nevyhne z důvodu zbytečného zostření situace. Patřím sice spíše mezi lidi, kterým hovor nedělá velké problémy (i když, jak kdy...), ale nucená konverzace s někým, s nímž se vám ani moc mluvit nechce zákonitě snižuje počet námětů k hovoru. Ještěže (s dávkou ironie, pochopitelně) teď nedávno vanul ten prudký vítr...to je téma, které zájimá asi každého. Inu, jakožto poslušný člověk jsem se včera odvážně do konverzace pustil, čistě ze slušnosti. Ale je slušností nutit se do něčeho? Výsledný projev pak jistě vypadá poněkud křečovitě a já sám v očích druhých asi jako nějaký moula.