Liborův blog

Ze svého okolí jsem často slyšel hlasy, "půjdu volit TOP 09, je to dobrá alternativa", popř. "je to strana akcentující tradiční, konzervativní hodnot", či, "je to strana přinášející nový vítr do politiky". Se všemi těmito tvrzeními však nesouhlasím. Předně si dovoluji tvrdit, že TOP 09 konzervativní stranou v pravém slova smyslu není. Nikdy jsem si třeba nevšiml, že by tato strana horovala pro český patriotismus, či proti současnému směru evropské integrace (o multikulturalismu nemluvě). Dobré je si i připomenout názor obou hlavních představitelů TOP 09 k Lisabonské smlouvě... Nic extra nového, nějaký nový filosoficko-politický vhled do problematiky, však TOP také nepřináší. V zásadě se jedná o pravicou, proevropskou stranu, kterou však až na malé výjimky reprezentují lidé, kteří si prošli mnoha jinými partajemi (např. předseda Schwarzenberg byl - ač nestraník -, jak známo, ministrem nominovaným za SZ a pan Kalousek dlouhodobý lidovcem). Kdo z voličů si sk

Výsledek voleb dopadl z části jinak než se očekávalo. Už se o možných scénářích dalšího vývoje popsalo dost papíru - ať již skutečného, či virtuálního. Poměrně zajímavý postřeh - který podle mě jen tak nezapadne - přináší i známý sociolog Keller. Možno přečíst na:  http://blisty.cz/2010/5/28/art52797.html

To, že se v ČR konají sněmovní volby ví určitě každý i díky tomu, že letošní kampaň patřila mezi ty nejnáruživější (a nejnákladnější) vůbec. Pamatuji si první polistopadové volby a příjemnou atmosféru (byl jsem pochopitelně malé děcko, takže vše jsem jistě vnímal zkresleně) plnou naděje a radosti z toho volit. Nynější situace se mi zdá poněkud rozdílná. To, že volební kampaň je velmi tvrdá, místy až vulgární, není nic překvapivého. Je to jen logický závěr silně konfrontačně vedené politiky za poslední léta. Co mě ale trochu zarazilo byl obsah té volební kampaně. Kam se vytratily ideály, nosné myšlenky? Drtivá většina obsahu takřka všech kampaní je zaměřena čistě materialisticky na to, kolik všem zbyde v peněžence korunek. Bohužel je to asi klíčový aspekt, volit dle toho kolik mi to "hodí", než podle toho do jaké míry vnitřně "ladím" s ideály dané politické strany. Nabídka stran je velmi bohatá, opět vznikly nové politické subjekty (a opět nějaké dřívější zanikly). V

Avi Buffalo je americká hudební skupina provozující žánr, který bychom mohli nazvat jako alternativní pop-rock. Zárukou kvality je skutečnost, že jejich desku vydává renomovaný label Sub Pop (který se ale proslavil trochu jiným hudebním žánrem, vydával např. desky Nirvany) Avi Buffalo v podstatě produkují poměrně jednoduché melodie, kde hraje prim "pomalejší" kytara a příjemný hlas. Z hudby na desce přímo srší příjemná atmosféra, sluníčko (vím, zní to asi divně :)) a upřímná radost z hudby (a třeba taková skladba "Jessica" zní velmi vyzrále, až by se snad ani nechtělo věřit tomu, že se de facto jedná o hudební debut). Co víc si přát? Občas Vás sice mohou překvapit leckdy trochu podivné texty a názvy písniček, např. "Summer cum", ale to je vzhledem k velmi nízkému věku všech muzikantů pochopitelné (jedná se v podstatě o kamarády ze střední). Pokud by někomu přišel dosti podivný i samotný název skupiny, pak je nutno jej odkázat na křestní jméno "frontma

David Bowie - tento hudební chameleon - mě vždy velmi fascinoval. Za jeho nejkvalitnější počin považuji skladbu "Warszawa" (český překlad asi netřeba psát) - která mimochodem sloužila jako inspirace názvu skupiny raných Joy Division.  Nedávno jsem od pana JLC dostal krásný dárek, cd v limitované vinylové edici s názvem "Heathen". Zní to trochu jinak než ambientně naložené desky Low apod., či i zcela jinak než to jeho období s "bytostí z vesmíru Ziggy Stardustem", ale stále skvěle. Jak je jen možné, že někdo dokáže držet hudební trend už po tolik dekád?

Původně jsem sem chtěl naťukat cosi o posledním filmu fenomenálního Woodyho Allena, leč jeho tvorba - jakkoli ji mám velmi rád - si je vzájemně podobná jako pověstné vejce vejci. Navíc tento autor bývá dostatečně znám a něco o jeho tvorbě si lze přečíst na mnoha jiných - a lepších - internetových stránkách. Rád bych ale upozornil na jiný film. Menší, méně známý, ale přesto ne horší. Slovenka je snímek režiséra D. Kozoleho, kde hlavní hrdinku sehrála v podstatě neznámá Nina Ivanišin (která mi svojí tváří celý film někoho silně připomínala). V podstatě neznámí jsou v tomto filmu ale všichni herci. Jedná se o slovinský film s koprodukcí - jak poslední dobou bývá v Evropě zvykem - Německa, Srbska a Chorvatska. Film je situován do doby, kdy Slovinsko předseda EU. Mladá studentka Saša má svůj sen o lepším životě, jehož základem je krásné bydlení v centru Lublaňe. Takové bydlení a životní styl však stojí značné finance a Saša tento problém řeší provozováním nejstaršího řemesla. Skutečný probl

To je název, co? Někdy název poví více než samotný článek :-). Asi se shodneme na tom, že kouření není z nejlepších zvyků, jistě bychom našli leckteré aktivity, jež by bylo vhodnější pochválit, ale tak nějak jsme si zvykli kouření povolovat jakožto společensky schválenou drogu. Problém nastává v restauracích, které jsou obvykle kuřácké. Jedinec, který se z podobných restaurací vrátí bývá často - navzdory tomu, že je třeba zapřísáhlý nekuřák - dostatečně "provoněn". Samozřejmě, můžeme si říci, že tam nemá co hledat, nicméně tímto rozhodnutím bychom z lidského života vyřadili důležitý společensko-kulturní faktor - návštěvu restauračních zařízení. Nová novela zákona (to zní hezky...) trochu kuřákům ulehčuje život. Můžete kouřit na zastávkách hromadné dopravy (pokud nejsou zastřešené), něco podobného se vztahuje i na restaurace, které si budou moci vybrat, zda budou kuřácké či nekuřácké. Osobně si myslím, že většina restaurací si vybere možnost "kuřácká", čistě jen díky

Slovo "Paskvil" nemusí a priori obsahovat něco vyloženě špatného, odpudivého. Někdy právě naopak.  Ono se to zdá jako chvilka, ale léta běží. Možná si někteří z Vás pamatují na tehdejší pořád ČT se stejným názvem jaký je v titulku. Paskvil začal vysílat někdy v roce 1997. Nejdřív mi přišel trochu ujetý a podivný, ale po krátké době jsem si jej velice rychle oblíbil. Paskvil totiž přinesl poněkud - do té doby - netradiční televizní formát s netradičními moderátory (např. Kateřina Kozáková), netradičním grafickým zpracováním a poměrně netradiční hudbou, která člověku otevřela trochu jiné dimenze, než tehdejší ostatní pořady pro mládež. Paskvil se dnes už nevysílá, a možná je tak tomu i dobře, neboť jsem v posledních letech jeho existence nabyl dojmu, že hodně ubral na kvalitě. Samozřejmě, někdo to může vidět zcela obráceně... Nicméně se stejně neubráním dojmu, že rubriky jako kino.avi, či re:port mi tak nějak v současné televizní nabídce citelně chybí. Mnoho pořadů si je podobn

Caribou je Kanaďan Daniel Victor Snaith a již nějaký ten pátek se krom své profese - což je matematika - věnuje hudbě. Hudbě natolik zajímavé a pozoruhodné, že její zvuky si bezesporu každý zapamatuje. Něco podobného se totiž jen těžko hledá. Projekt Caribou jsem poprvé zaregistroval někdy v roce 2005 s deskou "The Milk of Human Kindness". Tehdy jsem se dost divil, co že je to za hudbu, nicméně asi 2 skladby mi utkvěly v paměti dodnes. Caribou a jeho tvorba by se daly označit poměrně kostrbatými nálepkami - psychedelic-pop, či indie-electronica, nicméně ani to nevystihuje pravou podstatu. V zásadě se jedná o poměrně melodickou hudbu, která ale občas ujede do šílených sfér za pomocí šílených zvuků. Ano, Caribou nikdy nebudu okupovat příčky hitparád. Nová deska "Swim" se moc neliší od předchozích alb - mimochodem, předchozí album Andorra vyhrála prestižní cenu Polaris - už první skladba "Odessa" navozuje zajímavou atmosféru, která vrcholí s příchodem "F

V dnešním hokejovém zápase Dánsko - Slovensko prý v dresu seveřanů v první třetině nastoupil inkognito i Chuck Norris. Jinak si to vysvětlit ani nedokážu :-). Jsou ale situace na něž by byl i božský Norris krátký - třeba Řecko a jeho finanční trable. Upřímně jsem docela zvědav jak se s tím Evropa vypořádá. Osobně mě napadlo, že by řecké dluhopisy mohla odkoupit Evropská centrální banka a pak vyvolat zvýšení inflace, což by dluh sice zmenšilo, ale...asi by současně i přivodilo další problémy. O něčem podobném jsem četl v aktuálním čísle Respektu, kde se zároveň nabízejí i jiné, trochu reálnější metody. Nicméně tohle už moc vtipné není. Faktem však je, že s Chuckem Norrisem je často psina, koneckonců už jen proto, že Chuck Norris umí cokoliv rozdělit na tři půlky a pak si vzít tu největší.

Internet je plný pozoruhodných stránek, které ale někdy zůstávají z rozličných důvodů trochu stranou hlavní pozornosti. Zkusím některé z nich - k nimž mám jisté vazby - vybrat a doporučit. Možná některé z nich budete znát, ale co kdyby... Začněme třeba hudbou, té není nikdy dost :).  Na tomto ( http://theeta-backtoschool.blogspot.com/ ) "googlovském" blogu je možno nalézt pozoruhodné hudební desky, které se orientují na poměrně marginální hudební žánry. Stránka, propagující metodu "try before buy",  funguje od r. 2007 a je tam toho docela dost, byť v posledních měsících se nic nového neobjevilo. Pokud nevlastníte doma televizor a přitom rádi sledujete rozličná sportovní klání, tak určitě nepohrdnete těmito odkazy, které já osobně rád využívám. Jedná se o velmi přehledně udělaný  http://www.fromsport.com/  , kde sice naleznete minimum zápasů komentovaných v češtině (převládá tu ruština), ale to vůbec nevadí. Další podobnou stránkou je  http://atdhe.net/  , u které se

Na současném hokejovém šampionátu podávají borci z této země překvapivě překvapivé výkony. Dánsko je prťavá zemička, počet obyvatel jen lehce přesahuje 5 milionů, hokejových hal tam mají zhruba tak plus mínus deset, ale to vůbec není podstatné. Už od mala mi Dánsko bylo velmi sympatické. Díky geniální stavebnici LEGO (která brzy z mého pokojíku vytlačila tehdy populární SEVU) a městečkům Legoland jsem si vždy myslel, že Dánsko je nějaká obrovitánská země s mnoha obyvateli. Jakoby vše zajímavé, kvalitní muselo být nutně velké. Tato představa však v mnohých myslích přetrvává i do dospělého věku. Raději se obdivujeme tomu "velkému", monstróznímu a vůbec nás už často nezajímá, že i ti "malí" si mohou žít spokojený "dolce vita". Pro fanoušky statistiky je jistě velmi pozoruhodný ukazatel  indexu lidského rozvoje, HDI (což je pochopitelně zkratka z angličtiny), který reflektuje gramotnost, délku života, rozvoj lidského potenciálu, HDP, apod. Lidský život sice ne

Udělal se mi na levém chodidle puchýř (či, jak se říká u nás, "puchejř"). Alokace tohoto neřádstva je bohužel velmi nevhodná, neboť brání jedné z mých oblíbených - a nutno podotknout i nutných - činností, chůzi. Má chůze teď připomíná známého hrdinu z Angeliky, pana "Pejraka" (bohužel, originální verzi jména neumím správně náležitě zapsat), to zase bude řečí. Pajdavá chůze má totiž tu nevýhodu že si ji každý hned všimne. Asertivní a solidární jedinci budou pokládat dotazy stran toho jak dotyčný k danému úkazu přišel. Asi bych si měl pověsit na krk cedulku s vysvětlujícím textem a ušetřit se tak mnohonásobnému opakování téhož :-). Hlavně ale doufám, že brzy nastane ten spásný okamžik, kdy to konečně "praskne" a rovněž doufám v to, že se vyhnu opětovné návštěvě dermatoložky.

O tom, že ve Španělsku se točí kvalitní filmy asi nikdo jen tak nezapochybuje. Spojit si však Španělsko s hororem (samozřejmě, je tu G. del Toro, ale to je Mexičan)...,, to už je jiná. Tvůrci Jaume Balagueró a Paco Platza se zjevně nechali inspirovat americkou hororovou produkcí a výsledek se jim podle mého názoru docela povedl. Nemusel by se za něj stydět ani takový hororový mág jakým bezesporu je třeba Romero. Jistě, REC se nemusí líbit každému - a je to tak zcela v pořádku - ale vrchovatou dávku napětí a vtáhnutí do příběhu by mu snad nikdo neupřel. Příběh začíná velmi poklidně. Mladá reportérka (Manuela Velasco) se svým kameramanem (ze kterého po celý film uvidíme tak maximálně nohy) točí reportáž o hasičské stanici, která zažívá svůj běžný pracovní večer až do chvíle, kdy se ozve podezřelé hlášení o uvězněné stařence ve svém bytě. Rutina? Ale kdeže! Jak již jsem psal výše, tak film má blízko ke klasickým zombies filmům (a la Romero), ale zároveň v sobě obsahuje i módní "film,

Nedělám to zrovna často, ale v tomto případě učiním výjimku. Měl by někdo zájem podepsat tuto petici? http://www.petice.nazory.cz/petice/petice-detail.php?id=289 Fotbal je krásná věc a podobně jako mnoho jiných bohulibých oborů znamená pro mnoho lidí tradice srovnatelné jen s málo čím. Fotbalová "víra" (jak ji krásně pojmenoval pan Poláček ve své slavné knize "Muži v offsidu") se často dědí z generace na generaci. Její rozsah je tak dlouhý, že se nám přes století dvacáté rozkládá i do devatenáctého, do časů, které jsme si zvykli označovat jako století fotbalového pravěku. Do doby, kdy se nehovořilo o fotbal, ale o "footballu", či ještě lépe - česky - o sportu míči kopajícím (jak zval návštěvníky na tuto podívanou plakát z roku 1896). Ano, z fotbalu a věcí kolem něj se bezesporu stala tradice. Leč bohužel tradice musí často ustoupit zájmu ekonomickému, neboť - a to si přiznejme - fotbal se dnes už nehraje pro lásku ke hře jako za časů legendárního slávistic

Bonobo je označení pro opici. Rovněž se ale jedná o velmi talentovaného britského hudebníka Simona Greena, který nás tento rok obšťastnil svým již v pořadí 4. albem. Nová deska Black Sands se poslouchá velmi dobře. Oproti předchozím deskám má trochu jiný obal, ale hudba zůstala skoro stejná. O vokály se tu již sice nestará Bajka (která si letos vydala vlastní album), ale jinak bychom na albu "Black Sands" moc změn nenalezli. Bonobo to na nás hned z počátku vybalí orientálně laděnou "Prelude", kterou poté vystřídá zasněná "Kiara" s jemným beatem a člověk již ví, že jeden z vládců hudebního stylu downtempo je zpátky v plné formě. Z dalších skladeb bych upozornil zejména na velmi vydařenou "El Toro" a "The Keeper" s hlasem A. Triany (která se na desce postarala o většinu vokálů). Celkově se jedná o velmi podařené album z líhně Ninja Tune, které se skoro vyrovná předchozí desce "Days to come".

Ne, následující článek nebude o mém vztahu k eventuálnímu potomstvu, ani o rozkošné dětské zábavě říkat nemístné, byť mnohdy upřímné, věty, i když jistě by se jednalo o témata navýsost zajímavá. Dovolím si jednu - nepatrnou - osobní zkušenost. Při včerejší cestě metrem ( mimochodem, uvědomili jste si, kolik krásných českých slov existuje pro popis tohoto způsobu hromadné dopravdy? Zkusím je vyjmenovat: krtek, podzemka, metro a samozřejmě i občas dost nelichotivá "socka", která se ale bohužel vztahuje na všechny druhy hromadné dopravy. I v angličtině je hodně různých výrazů pro metro. Je snad tento dopravní prostředek nějak výjimečný? Možná, projíždět se pod velkoměstem je bezesporu fascinující pocit. Jako malého chlapce mě vždy trochu děsila představa, že tam nade mnou jsou ty OBROVSKÉ budovy a DAVY lidí - z nichž někteří váží hodně přes metrák ) jsem stál hodně "nalepen" na mnoho dalších lidí. Ano, byl pátek a cestování MHD bylo poněkud těsné. Lidé se na sebe mrači