Liborův blog

Ne, nehodlám psát o panu ministru Římanovi, ač by to jistě bylo počtení zajímavé . Od zítřejšího dne si ale budu užívati zasloužené dovolené ve městě, kam vedou všechny cesty (což se náhodou třeba v takovém starověku neříkalo jen tak). Dobře jsem se na vše připravil, nastudovav nějaké výrazivo italské jsem připraven. Obávám se však, že navzdory tomu všemu budu stejně asi nejčastěji užvat "parla inglese?". Doufám rovněž, že všechny památky, které se chystám navštívit, budou "aperto" a nikoliv "chiuso", že vždy najdu "il gabinetto" kdy to bude třeba a zároveň že nebudu potřebovat "la farmacia". Aby mé přípravy byly skutečně kompletní, tak si dnes večer ještě pustím film "Asterix gladiátorem" . P. S. A teď něco pro ty, kteří nevládnou italštinou: "parla inglese" znamená otázku zda dotyčný hovoří anglicky. "Aperto" je otevřeno a "chiuso" opak, tedy zavřeno. "Il gabinetto" je taková místnos

Milionář z chatrče je filmovým hitem této doby. Režisér Danny Boyle (kterého jistě znáte z Mělkého hrobu, Trainspottingu, či z hororu 28 dní poté) se zde pustil do filmových vod, které doposud jeho anglická nožka nezčeřila. Slyšel jsem, že film Milionář.... je novodobou pohádkou. To je pravda, ale jen tak z poloviny. Z té druhé se totiž jedná o snímek se silným sociálním podtextem, který je okořeněn o několik vskutku vypjatých scén. Nebyl by to ale Danny Boyle, aby své filmové dílko nevyšperkoval dokonalou hudební složkou, která povícero čerpá z indické lidové a pop-kulturní zásoby (takže žádné Underworld jako v případě sci-fi Sunshine nečekejte). Hlavním hrdinou filmu je Jamal Malik (krásné jméno, ne?), který se zůčastní soutěže "Chcete být milionářem" v Indii. Film má celkem dvě roviny. V té jedné sledujeme Jamalovo úspěšné počínání během soutěže a v té druhé v podstatě celý jeho život. Jamal nemá takřka žádné vzdělání, přesto odpovědi na na otázky v soutěži zná. Jak je to

V pondělí se uzavíralo 17. fotbalové ligové kolo, takže jsem se hezky oblékl a vyrazil na promrzlý Eden do Vršovic. Utkání bylo napínavé do samotného závěru, takže člověk se minimálně takto aspoň trochu zahřál. Když jsem po zápase vše co se stalo na stadionu popisoval slečně I., tak jen nevěřícně kroutila hlavou nad tím, jak mohu sledovat 22 chlapů, kteří se na trávníku honí za míčem. "Co z toho máš?", ptala se. "Já bych každému z těch hráčů koupila vlastní míč, takhle mají všichni jen jeden a pořád se tam o něj tahají....". No jo, já vím, holky a fotbal to nejde moc dohromady. Někde jsem slyšel, že muži mají takovéto sporty rádi proto, že z psychologického hlediska se musí neustále s jinými muži poměřovat. Pokud to nemohou předvádět přímo na hřišti, tak se s ostatními samečky poměřují alespoň v hledišti. V zásadě jde tedy jen o to, kdo dočůrá dál. Možná ano, ale stejně...ruku na srdce...je to moc fajn. P. S. Slavia nakonec udolala Plzeň 3:2.

Česká republika patří mezi nejateističtější země na světě - fakt. Proč je ale tomu tak? České země ve své době (14. - 15. století) za zbytkem Evropy v tomto ohledu jistě tolik nezaostávaly. Svou vinu na tom může mít násilná rekatolizace, která se snažila zbloudilé české kacíře přivést zpátky do papežského stáda, a pochopitelně i minulý režim, který svým materialistickým filosofickým pojetím nebyl náboženství (v klasickém slova smyslu) příliš nakloněn. Částečně si za to možná mohou církve i samy, neboť jak za doby druhé světové války, tak i za totality, jež následovala, se někteří její představitele chovali navýsost kolaborantsky. Nicméně podle činů jednotlivců přeci nemůžeme hodnotit celek. Tak proč jsou Čechy tak ateistické? I v naší ateistické zemi můžeme zaznamenat určité "vzedmutí víry". To následovala například v posledních letetech "osmdesátek", kdy se v ní skrýval i určitý negativní postoj, odpor proti vládnoucí straně. Jenže cokoliv postavené výhradně jen na

Zajímavé umění na ulici aneb - líbí se vám takovéto věci?

Nedávno jsem navštívil pozoruhodou výstavu Andyho Warhola v pražském Rudolfinu. Všichni jistě znáte Warhola jakožto představitele stylu zvaného pop-art a jeho tvorbu si víceméně spojujete s obrazy, či fotografováním. Byla by však chyba zůstat jen u tohoto, protože Warhol za svého života vytvořil i několik filmů. A právě nejslavnější z těchto filmů nabízí galerie Rudolfinum svým návštěvníkům. Byla by ovšem také chyba očekávat nějaké konvenční filmy. Warhol byl umělec toužící vše zobrazovat nečekaně. Ve výstavě jsem tak shlédl jeho slavný více než pěti hodinový snímek - "Spánek", který zobrazuje muže, jenž....pět hodin spí. Pozoruhodný byl i film "Polibek", který zachycuje různé páry, kterak se líbají - až jsem si u toho připadal trochu jako šmírák. Hlavní část výstavy však tvoří filmy z tzv. "kamerových zkoušek", kdy Warhol posadil dotyčnou osobu na židli a nechal si ji několik minut jen tak snímat. Před jeho záběr usedli hodně rozliční lidé (např. Denis Ho

Do kin dorazil dlouho očekávaný snímek o slavném kubánském revolucionáři - Che Guevara - Revoluce. Jedná se v podstatě o životopisný snímek, který tvoří první část chystaného cyklu. Tento začíná příjezdem na Kubu a končí krátce před dosažením Havany. Mapuje tak tedy nejtěžší část celé revoluce, a to svržení Batistovy diktatury. Tvůrci se inspirovali pamětmi samotného Guevary, což může být ale zbraň notně dvojsečná. Jednak to jsou jistě pozoruhodná svědectví muže, který byl přímo v centru dění, druhak ale může docházet k neobjektivnímu zkreslení. Osobně se přiznám, že o pozadí kubánské revoluce toho vím velmi málo, což je dozajista škoda. Tak trochu se bojím, zda mě poté autoři filmu nemohou "tahat za fusekli" s tím, že některé události mohou interpretovat trochu svérázně. Inu, to je problém takřka všech životopisných filmů. Tento snímek není vyloženě nudný, jen většina scének divákovi postupně splývá. Objevuje se zde také poměrně hodně postav a divák - částečně i díky poměrně

SMS je jedním z aspektů dnešní doby. Krátké textové zprávy využíváme asi všichni. Dá se tedy bez nadsázky říci, že je to náš bežná denní činnost. Pokud jedete v nějakém dopravním prostředku, vidíte kolem sebe rozličné lidi, kteří se baví rozličným způsobem a snaží si tak zkrátit svoji cestu. Někteří si čtou, jiní cosi "datlují" do svých mobilních přístrojů. Člověk se často při takovéto cestě (pokud zrovna nemá dobrou knihu po ruce, či naléhavou zprávu k napsání, či snad jen stojí v přeplněném dopravním prostředku a na podobné radosti jednoduše není prostor) nachomýtne k tomu, že leckterému spolucestujícímu hledí přes rameno a čte si stránky jeho knihy. Je to zvláštní, ale nic extra špatného na tom nevidím. Horší je to s mobilním telefonem. Číst si něčí zprávu už je tak trochu zákrok do soukromí (ne nepodobný tomu, když rozlepujete sousedovu poštovní obálku). Včera jsem přesto neodolal a jednoho muže (respektive jeho mobil) v autobuse sledoval. Zaujalo mě tam hned několik fakt

O internetových vulgárních diskuzích jsem tu již před časem cosi psal. Teď se situace trochu změnila, (patrně) největší tuzemský informační portál novinky.cz od začátku března zavede přísnější kontrolu svých přispivatelů do diskuzí. Pokud budete chtít na "novinky" něco napsat, tak se budete muset předtím celým svým jménem a názvem města zaregistrovat a poštou zpět vám přijde přístupové heslo. Je to správný krok, či nikoliv? Já osobně se domnívám, že velmi správný. Člověk by si měl za svými názory stát. Internetová anonymita svádí k vulgarizaci a k psaní - s prominutím - pitomostí. Stačí si otevřít jakoukoliv diskusi a ostré výrazy plné nadávek, rasismu a hloupostí se na vás jen vyhrnou. Zkuste si pak v takové žumpě smysluplně diskutovat. Šílení jedinci vás umlčí svými hláškami, které samozřejmě s tématem dané věci nemají co dělat. Jedinou nevýhodu spatřuji ve shromaždování osobních dat o čtenářích novinek.cz, což je ale věc, se kterou toho moc neuděláme. Inu, kdo chce diskuto

Ne, nejedná se o desku hudební (byť i ty se kradou..), ale desku pamětní, která se nacházela na Praze 8 a byla věnována československých parašutistům, kteří provedli atentát na zastupujícího řišského protektora Heydricha. Podle mého názoru se jedná o významný čin v našich dějinách a zasluhuje jistého uznání (minimálně za odvahu parašutistů vrátit se do okupované vlasti a bojovat s nacismem), proto je mi čin jedince (či jedinců), kteří tuto pamětní desku zcizili zcela nepochopitelný a z duše odporný. Podle mého názoru se jedná o "duševní mrzáctví" a nedostatek úcty a možná také je to částečně následek života v pohodlnosti. Až příliš jsme si zvykli žít v demokracii, v právním státě, který nám - i přes zjevné občasné nedostatky - zaručuje základní svobody. Svobodu bereme jako samozřejmost a už tolik nevnímáme to, že za to, abychom si my dnes mohli žít v poklidu museli jiní platit často i svými životy. Smutné.

Včera jsem poslouchal vysílání ČRO-Radiožurnál, kde v pořadu Heleny Šulcové vystoupila hejtmanka Milada Emmerová. Pokud sledujete aktuální dění na domácí politické scéně, tak vás asi nepřekvapí důvod - v pondělí totiž došlo k odvolání všech dvanácti ředitelů sociální péče v plzeňském kraji (kde je paní Emmerová hejtmankou). Možná jsem během pořadu nenaslouchal dostatečně pořádně, ale nějak jsem nebyl sto pochopit nějaký racionální důvod proč k tomu došlo. Hejtmanka Emmerová jako důvod udává to, že na místa přišla nová politická reprezentace, a ta si chce ověřit své pracovníky. Inu, myšlenka je to určitě hezká. Jen mi nějak nedochází proč museli být odvoláni všichni. Jistě, vyskytly se určité stížnosti, které paní Emmerová rovněž zmínila, v podobě anonymních dopisů, které práci některých odvolaných kritizují. Proč ale odvolávat všechny, když kritika směřuje jen na některé? Na koho (a co konkrétně v těch dopisech stálo) však paní Emmerová odpovědět nechtěla. A...ruku na srdce. To už jsme

Do divadla chodím docela rád, ale musím se přiznat, že na pořádné komedii jsem už dlouho v žádném stánku Thálie nebyl. Včerejšek to napravil (a myslím si, že dostatečně). Původně totiž měli v Dejvickém divadle hrát jakousi hru od Goetha - což by jistě nebylo špatné - ale nakonec z provozních důvodů hráli právě komedii/parodii 39 stupňů, která hezky zapadla do kulturních rytmů mých posledních dní. Hra 39 stupńů je totiž vynikající parodií na Hitchockockův film se stejným názvem. Ve hře se dokonale parodojí tzv. osvědčené atributy špionážních filmů a rovněž i Hitchcockovské motivy. Podstata humoru tedy spočívá v úmyslném přehrávání, pronášení patetických projevů a v troše nezbytného lehkého kýče. Pro úplný zážitek je vhodné znát alespoň minumum z filmové tvorby Alfréda Hitchcocka (např. hudbu z Psycha, či slavné scénky z Ptáků), protože na jejich parodování a dekonstrukci patosu se hra zakládá. Výborné výkony zde podávají všichni čtyři herci. Každý z nich zvládá hned několik - a to chara

Howling Bells jsou skupinou z Austrálie (Sydney), které 9. 2. tohoto roku vyjde jejich v pořadí již druhé album. To první (jež se nahrávalo ve staré, dobré Anglii) bylo prý velmi úspěšné. Bohužel jsem jej neslyšel, tak nezbývá než kladným kritikám věřit. Koneckonců jejich druhá deska (kterou jsem již slyšel pro změnu několikrát) je výborná záležitost. Žánrově Howling Bells spadají po indie/alternative/rock/pop-rock, tedy zhruba takto bych to vymezil já (i když mi moc často není jasné právě to slovíčko "alternative", obzvláště u kapel, které hrají skoro to samé jako např. Killers...to moc velká alternativa tedy není :-) ). Osobně mi nejvíce z existujících skupin připomínají britské JJ72. Jejich styl melodií, kytarových částí, apod., je v některých momentech nové desky takřka totožný (např. ve skladbě "It Ain´t You"). Mezi nejvýraznější skladby patří "Cities burning down", jejíž kytary lehounce asociují americké Sonic Youth a "Into the Chaos", její