Liborův blog

 Mayenburg je současný německý dramatik, jehož vztahové drama si připravili jako absolventskou inscenaci studenti 3. ročníku KČD v režii Tomáše Ráliše v divadlu Disk. Jedná se o hru hranou takříkajíc na "jeden zátah", tedy bez přestávky, což látce jen prospívá. Pozornost diváků se soustředí na osm postav, které představují velmi rozdílné a plastické osobnosti. Hra občas sklouzne k humoru, na němž má bezesporu zásluhu i povedený překlad Petra Štědroně, nicméně její vyznění je spíše mrazivé, často bezvýchodné. Hra nabízí mnoho témat a podnětů k přemýšlení, jen málokdy na ně však nabízí jednoznačný pohled, vysvětlení. Je pak už hlavně na divácích, aby si dosadili své "vysvětlení". Nejvíce viditelným motivem tu je vděčný střet generací (starší x mladší), nicméně redukovat hru jen na toto by bylo určitě málo.

Hru Zkurvení havlisti jsem nedávno viděl na prknech Divadla v Dlouhé a řekl jsem si, že by si určitě zasloužila několik blogových řádek. Luboši Balákovi z Komediografu se totiž povedlo dát dohromady kus, který je velmi aktuální a má ve své jednoduchosti a stručnosti velmi dobře napsaný text. Tři chlapíci, rozumbradové chodí pravidelně do sauny vyplavit všechny ty toxiny a obecně veškerý hnus. Spolu s fyzickou toxicitou ale vyplavují i tu emoční a o ní je hra zejména. Všichni tři (představuje je trio herců Miroslav Hanuš jako Bořek, Tomáš Měcháček jako Vladan a Karel Zima jako Hubert) v sauně přetřásají "populární" problémy dnešní doby. Problémy se školstvím a autobazary počínaje a Evropskou unií a množstvím vaty konče. Ony tři pány také spojuje zpackanost jejich vlastních životů. Tu má někdo příliš dominantní manželku, další neumí sázet a prohrává velké sumy peněz a poslední se trápí s lacinými auty z pochybných bazarů. Vzájemný marasmus ale nevede k nějaké "kolegi...

Jsme v pohodě je asi nejvíc teplá hra, kterou jsem kdy na divadelních prknech viděl. Režisér Braňo Holíček dokázal Rudnickův text dovést takřka k dokonalosti, takže na silný divácký zážitek je dost slušně zaděláno. Autor Paul Rudnick není neznámou postavou, filmoví fandové jej mohou znát jako scenáristu Adamsovy rodiny 2 a v gay komunitě velmi oblíbenou divadelní hrou (a později i filmem) Jeffrey. Ve velké většině svých děl se Rudnick otevřeně hlásí ke své sexuální orientaci (hádejte ke které), dost výrazně take zpracovává svůj židovský původ. Všechny tyto atributy se náležitě uplatňují i ve hře Jsme v pohodě (v originále The New Century), kterou je stále ještě v těchto dnech možné vidět v Národním divadle (Nová scéna). Hra je to trochu netradiční a i když je relativně nová (uvedena poprvé v roce 2008), tak se už stihla stát součástí několika přijímacích zkoušek na různé herecké obory. Ona zmíněná netradičnost spočívá ve formě, v podstatě se totiž jedná o sérii výstupů herců ve stylu ...

Barokní divadlo mělo svoji krásu, která spočívala zejména v jeho nikterak neskrývané okázalosti. Jen považte, oheň a různá pyrotechnika na jevišti, k tomu fůra "ánsámblu", výpravné kulisy - to vše byly atributy, jež dokázaly uchvátit nejednoho diváka. V současnosti něco podobného najdeme ve chrámech Thalie asi jen stěží. Určitý odlesk barokního divadla bych ale spatřoval právě u hry Dokonalé štěstí aneb 1789, jejíž derniéru jsem navštívil. Jedná se o představení autorky Ariane Mnouchkinové (uff…) - taková pařížská avantgardní umělkyně - v režii V. Morávka, které divákům představuje genezi a průběh francouzské revoluce, již jsme si zvykli nazývat "Velká". Postavy jsou zahrány s velkou nadsázkou, kterou podporují i bizarní kostýmy (soupce knih pod nohama),…). Samotná hra neprobíhá jen na jevišti, ale herci se zapojují do děje i na balkónech, sedadlech mezi diváky, apod. a pomáhají tím tak odbourat pověstnou "čtvrtou stěnu". Věc v ND pro mě nevídaná. Pokud v...

Othello patří mezi nejslavnější Shakespearovy hry, bohužel jsem jej však až do včerejšího dne neměl tu možnost spatřit na své vlastní zornice. Konkrétně se jednalo o druhou premiéru ve Stavovském divadle v režii Daniela Špinara, velmi mladého režiséra (a mimochodem i držitele několika cen Alfréda Radoka). Tož, zvědavý jsem tedy byl. Zvědavý jsem byl ale i z toho důvodu, že současné adaptace Shakespearových her se mi ne vždy líbí. Možná jsem trochu konzervativní, ale preferuji takový ten klasický "look" (odporný anglicismus), minimálně od té doby, kdy jsem viděl Leara v Národním. Jo, mějte mě třeba za kulturního barbara, jsem si vědom určitého přesahu Shakespearových děl, díky kterému jsou aplikovatelné i na dnešek (ale koneckonců která divadelní hra s trochou úprav není, že?), ale přílišná změna se mi ve starých hrách moc nelíbí. Opusťme ale plané teoretizování a zaměřme se raději na otázku, jaký je Špinarův Othello? Skvělý! Ačkoli máte v názvu hry slovo "mouřenín",...

Letní Shakespearovské slavnosti jsou vítanou příležitostí, jejíž hlavní klad spatřuji v jakémsi vymanění divadla z jeho - dnes tak vnímaného - tradičního prostředí starých klasicisních budov ven, mezi lidi, pod širou oblohu, tedy tam, odkud de facto divadlo přišlo. Pravda, dosud jsme (díkybohu) ještě neporučili větru a dešti, takže určitým mínusem může být snad už tradiční rozmar počasí mající za následek trochu mokré obecenstvo. Lidé ale nejsou z cukru (minimálně v hodinám biologie nám to bylo tak řečeno) a trocha toho osvěžujícího letního deštíku může být svým způsobem i docela příjemná. Shakespeare je vděčný autor, jeho hry se hrají už po několik století a stále je prý v nich možné nalézt něco nového, co promlouvá k dnešku. Nejsem si sice zdaleka jist, zda to náhodou není třeba také tím, že právě Shakespeare bývá mnohými hodně modernizován a snad i vykládán tak, aby nějak mluvil k současnosti. Vybavím si třeba Richarda III. v ND s Krajčem, či třeba hodně propíraného Leara (tamtéž).....

Antikódy od V. Havla jsem kdysi četl, svého času jsem o tom zanechal ve virtuálním prostoru nějakou tu řádku zde . Onen článek má dosud celkem slušný "google rating" a je pod ním i "zajímavá diskuse" (a ty uvozovky jsou podle mě vskutku vhodné). Jak ale na prknech Nové scény ND zpracovat něco tak neuchopitelného, jako jsou právě Antikódy? To je jako udělat z obrazu rozhlasovou hru. Klíčové je tedy přenesení myšlenky, což se místy zdařilo a místo z mého subjektivního hlediska moc ne (respektive moc jsem nechápal o co jde, tedy chyba může být i na mém přijímači...). Velmi dobrá mi například přišla první část vystoupení s názvem "Životopis", kdy se na diváky z promítací plochy přímo řítily letopočty (uvozoval je rok Havlova narození), k tomu hrála monumentální scénická hudba a tanečník na jevišti před letícími letopočty uhýbal. Dobré, zdařilé, nicméně pozorovat něco podobného déle než 5 minut může trochu nudit.... A nejinak tomu bylo i u ostatních částí. Poch...

Tanec zrovna není z divů Thálie vystoupením, které bych navštěvoval nějak často. Z části proto také bylo pro mě představení Man Mahler dost výjimečnou záležitostí, o které se však nepíše zrovna snadno. V rámci festivalu Malá Inventura 2013 je bezesporu možné shlédnout několik zajímavých představení (Man Mahler zašťiťovalo Dánsko, odkud také koneckonců představení pochází). V zásadě jde o tanec na hudbu Gustava Mahlera, znázorňující typicky mužský svět, který se snaží interpretovat žena, ta je tam jen jedna a mužů hned osm. Muži se předvádějí v zajímavých situacích, které mají demonstrovat jejich typické atributy (síla, soupeření, apod.). V některých scénách jsou muži oblečeni, v jiných jsou nazí (full frontal!) a v jedné scéně dokonce jeden z tanečníků leží, na svém penisu má uvázaný jakýsi provázek a na jeho konci (snad) balónek, kterým točí. Zajímavé - bezesporu, leč pro mě (jakožto laického diváka) často nesrozumitelné. Představení se mi nicméně líbilo, bylo to něco "zase troc...

(zdroj fotky: novinky.cz) Woody Allen je samozřejmě velký borec, kterému většina současných tvůrců nesahá ani pod vytažené nohavice. Nápady z Woodyho tryskají s pravidelností ne nepodobné ejakulaci sovětského stachanovce. Prostě a jednoduše, Woodyho Allena mám rád. V divadle jsem až dosud ale na žádné jeho hře nebyl. Když se naskytla možnost shlédnout "mocnou Afrodité" na Vinohradech, tak bych byl jistě hlupákem, kdybych takovou možnost odmítl. Allenův snímek pochází z roku 1995 a obsahuje vše to, co my fandové máme na mistrovi rádi. Divadelní hra ale pochopitelně není film. Ta totální Allenovská poetika mi tam během hry moc na mysl nepřišla, ale možná to bylo proto, že po jevišti nepobíhal židovský obrýlený neurotik z "big apple". Herci nejsou špatní, i když postava jedné věčně se chechtající ženy ve mně probouzela touhu udělat ji cosi nepěkného. Vydra, jakkoliv jej nemám moc rád, celkem ušel. Stryková zahrála dokonalou ambiciozní potvoru. Velmi dobrý byl Lukáš Př...

Rubriku "tyjátr" tady dost zanedbávám, což je jistě škoda už vzhledem k tomu, že jsem nedávno shlédl několik zajímavých představení. Tak třeba Pán z Prasečkova od slovutného Moliéra. Ke klasice v Národním přistupuji v poslední době trochu s despektem. Lear mě zklamal, Věc Makropulos z velké části také, obecně mám dojem, že forma se snaží udělat z obsahu něco nového, silně aktuálního, což se ale se starou látkou dost "dře". Nejsem zrovna typickým příznivcem zakonzervovaného divadla, nicméně přespříliš oné "moderny" mě někdy dost irituje. Pán z Prasečkova je někde na půli cesty mezi výše nastíněnou problematikou. Trocha nezbytného přehrávání se tam pochopitelně najde (a později je i docela milé), ale pořád se jedná o vynikající a svižnou hru. Trochu přihlouplý (ale notně bohatý) venkovský buran, pán z Prasečkova (Postránecký), se má ženit s krásnou Julií (Pidrmanová), která si ale pochopitelně už vyhlédla někoho jiného (mladšího a chudšího). S pomocí několik...

Ano, na Nové scéně Národního divadla hrají nosorožce. Pozoruhodnou hru slavného dramatika antidramatu (či absurdního divadla). - Nosorožec! - To se Vám něco zdá… Ach, no tohle! V menším francouzském městě se znenadání objeví nosorožec. Pobíhá ulicemi a hrozí, že někoho zašlápne. Brzy je nosorožců více. Jsou to totiž lidé, kteří se v ně mění (metamorfují). Nosorožců je stále více a lidí stále méně… Být nosorožcem znamená být v určitém stádu, podlehnout většině a nechat se unášet na jejích vlnách. Pod "nosorožectvím" si můžete představit takřka cokoliv, nacismem počínaje a současných konzumerismem konče. Tato divadelní hra se mi líbila, byť v začátku je tam možná několik až příliš rozvleklých a zvláště "ukecaných" scén, nicméně v druhé části je o mnoho zajímavější. Svůj podíl na tom mají i skvělí herci (Prachař, Bareš, Pavelka, Žáčková, Postránecký, či třeba i Jan Bidas) a režie Gábora Tompa. Zvláště zajímavě je vyřešena proměna Igora Bareše, jeho herecký výkon se mi ...

Nazvat divadelní hru Mein Kampf, to už si přímo volá po diváckém úspěchu (minimálně v první fázi). Hra George Taboriho přitom není bůhvíjaká novinka, neboť u nás se už hrála krátce po sametové revoluci, nicméně už jen kvůli svému poutavému názvu jistě přilákala na představení i lidi, kteří třeba jinak nepatří mezi stálé náštevníky chrámů Thálie. Leckdo se mě dokonce ptal co to vlastně ten Mein Kampf je (snad s podezřením na to, zda se nejedná o nějakou neonacistickou agitku). Prostě téma je to stále citlivé. Příběh se odehrává ve Vídni, kam malý Dolfi Hitler přijíždí na přijímací zkoušky na akademii. Společnost mu dělají dva židé, u kterých v jejich - jak jsem pochopil - bezdomoveckém příbytku nějaký čas přebývá. Hitlera si zde zahrál Tomáš Pavelka a podařilo se mu to celkem solidně, dobře odkoukané měl Pavelka zejména různá gesta a práci s hlasem, což bylo někdy i záměrně parodizující, nicméně když na podobnou notu hra "zahrála" podruhé, potřetí, tak už to moc vtipné nebylo....

V divadle Kolowrat jsem se poprvé ocitl až toto úterý, kdy jsem shlédl slavnou hru slavného autora s názvem "Špinavé ruce". Pamatuji si, že v době (a není to zase tak dávno), kdy jsem byl věkově čerstvě po kategorii "náct" jsem dost Sartra "žral", hledejte v tom možná jakousi mladickou nerozvážnost a pozérství, nicméně už tehdy se mi "Špinavé ruce" moc zamlouvaly a moc jsem si je přál vidět. A vida.... Poslední dobou jsem z produkce ND trochu zklamán, forma vítězí nad obsahem a leckdy je dost neuchopitelná a podle mého názoru i trochu nesrozumitelná. Jistě, každý může mít jiný názor, ale podle mě na prkna ND ledacos nepatří (mimochodem, velice hezky to nedávno v pořadu Před půlnocí řekl pan Munzar). Divadlo Kolowrat je malé, komorní a k podobným experimentům (Makropulos, Lear) rozhodně nesvádí. Proč také, už jen samotné téma hry "Špinavé ruce" je studnicí mnoha zamyšlení. Hra znázorňuje problematiku odboje a revoluce na otázce, zda stri...

Hru Oblíbenci od švýcarské autorky Laury de Weck (ročník narození 1981) jsem shlédl v neděli v Paláci Akropolis, takže dojmy jsou ještě docela čerstvé a zároveň už mám trochu toho potřebného kontemplačního odstupu. Podtitulek "nebezpečné známosti éry facebooku" je vcelku výstižný. V této hře mě více než její samotný obsah zaujala forma, koneckonců vše podstatné si lze přečíst v popiscích ve videu, jehož odkaz by měl být níže. Samozřejmě, řeší se tu studentské vztahy a klasické problémy, to není nic nového a překvapivého, ale právě zapojení nevšední choreografie, interakce s diváky pomocí mobilních telefonů (což mě tedy dost překvapilo) a zajímavá taneční hudba činí z Oblíbenců představení, které bych rozhodně doporučoval ke shlédnutí.

Slavná divadelní inscenace Karla Čapka, Věc Makropulos, se znovu vrací na prkna Národního (respektive Stavovského) divadla, tentokrát v režii slavného režiséra Roberta Wilsona. Kromě něj se ale hra může chlubit hned celou plejádou skvělých herců (Soňa Červená, M. Donutil, V. Postránecký, V. Javorský, Pavla Beretová, atd.). Wilson je režisér který kladé zejména důraz na scénu, na pohyb, na barvy a na osvícení jeviště. Už jej moc nezajímá text, takže ten doznal určitého zkrácení, což osobně považuji za škodu. Představitelka hlavní role - nestárnoucí Soňa Červená - sice na diskuzi ve Stavovském divadle (kde jsem byl rovněž přítomem) řekla, že hra je to prý velmi upovídaná a naturelu Wilsona nevyhovuje, nicméně já osobně považuji posun od konverzační hry směrem k čemusi více abstraktnímu a scénickému za mínus celého představení. Je pravdou, že Wilson je velmi zkušený tvůrce, hře vdechl duch, o kterém asi málokdo tušil, že by jej hra mohla vůbec přijmout. Minimalistická scéna - ale se skvěl...

Nová scéna Národního divadla nabízí velmi často zajímavá představení, v poslední době jsem tam krom obligátního Čekání na Godota shlédl i velmi pozoruhodnou německou hru Šílená krev, kterou v Praze exkluzivně představil - ve spolupráci s Goethe Institutem - berlínský soubor Ballhaus Naunynstrasse. Tato hra je na německých prknech - navzdory tomu, že je jen zhruba rok stará - už dost zdomácnělá a stala se i kultovním představením, na nějž je takřka vždy vyprodáno. Nejinak tomu bylo i v Praze (mimochodem v první zahraniční neněmecké zastávce tohoto představení!). Hra je označena jako postimigrační avantgardní drama, což možná zní vážně, ale podle mého názoru i dost výstižně. Celá se v podstatě odehrává na "půdě" jedné německé střední školy, kde se právě má začít hodina věnovaná Schillerově hře Loupežníci. Třída ale na snahy své učitelky o jejich vzdělání moc kladně nereaguje. Její složení a chování je typické pro současnou "zlatou německou mládež", tedy jejich mluva s...

Vím, že o divadelní hrách tu moc často nepíšu, je to částečně i proto, že si mi o nich píše docela těžko. Shledal jsem totiž, že popsat něco tak unikátního a zároveň pomíjivého - jako je třeba výstup na prknech jež prý znamenají svět - se, oproti např. filmům, kde každé promítání je v podstatě identické (pomineme-li takové věci jako je třeba ořez obrazu) - není zrovna lehké. Nicméně včera jsem navštívil v Národním (respektive Stavovském) divadle druhou premiéru hry Enron od mladé autorky Lucy Prebble. Jak už název naznačuje, ve hře jde o moc peníze a.... peníze. Aféra Enronu svého času silně otřásla finančními trhy a její dozvuky bohužel cítíme i dnes. Hra Enron slaví úspěch v mnoha zemích, např. Island - kterého se krize silně dotkla - sehrál podle slov autorky skvělé představení. Dost zajímavě se jeví skutečnost, že třeba zase v New Yorku hra v podstatě propadla. Tedy, je hra tak mizerná nebo jen v USA nejsou připraveni na hru kritizující jejich "texaské rodinné stříbro"? T...

E. Jelinek (nositelka Nobelovy ceny) je poměrně známá německy píšící autorka, která z prken, jež znamenají svět pronikla i do světa stříbrného plátna v podobě filmu Pianistka, který měl poměrně kontroverzní recenze. Neméně kontroverzní je ale i sama autorka - jejíž částečnou autobiografií prý Pianistka byla. Elfriede vždy koketovala s levicovými politickými názory - nějaký čas byla členkou anarchistického hnutí a posléze i komunistické strany, avšak nikdy se nestala politickým dogmatikem (z komunistické strany posléze vystoupila), což neznamená, že by nebyla politicky angažovaná. Známé je i její setkání s Ulrike Meinhof, bouřlivé večírky, ambivalentní vztah k veřejnosti i feministický nádech jejích děl. Drama Co se stalo... je autorčinou prvotinou z roku 1979. Navazuje na známou Ibsenovu hru Nora, ale její znalost od diváka přímo nevyžaduje. Podle Jelinek totiž Ibsenovo drama končí právě v tom nejvíce zajímavém momentu, tedy v době, kdy se Nora odhodlala od svého manžela odejít. Co vša...

Po delší době jsem navštívil divadlo. Už se ze mě pomalu stával kulturní barbar, takže jsem se na představení docela těšil. Jednalo se o divadlo Šrapnel (jaký to výbušný název!) a jejich hru Tělocvikář, kterou divadlo dávalo v pražském Rock Café ( www.rockcafe.cz ). Hra je to veselá, komická. Zavádí diváka na půdu školy těsně před vypuknutím nového školního roku. Hlavními postavami jsou pochopitelně učitelé, kteří se však až velice nápadně podobají různým typům žáků, které sami učí. Celý děj se v podstatě točí přípravy divadelní hry, kterou má učitelský sbor prezentovat před zájezdem (tuším) z Izraele. Vše je ještě okořeněno o milostnou zápletku (respektive zápletky) a notnou dávku humoru. Tělocvikář: Koupil jsem lístky na Rangers s Jágrem, celému učitelskému sboru! Takových peněz mě to stálo - 240 000kč. No, celé dva učitelské platy. (Liborova volná interpretace divadelního textu). Humor byl skutečně dobrý a originální, stejně tak na tom byly i různé taneční "vložky" kterými...