Liborův blog

 Pod názvem Grimm Grimm se neskrývá fantasy postavička, ale skladatel Koichi Yamanoha, který - jak asi jméno napoví - pochází z Japonska, nicméně v současnosti je usedlý v Londýně. V minulosti byl členem noise-popové formace Screaming Tea Party. Grim Grimm je hodně autorský projekt, který je velmi různorodý co se hudebního pojetí týče a je zřejmé, že Koichi si zde může dovolit luxus dělat věci po svém a zbytečně se neohlížet na nějaké kompromisy. Na této desce hostuje několik zajímavých umělců (zejména vokály), např. Paz Maddio, Josephine Foster.  Deska Eternalise je už pátým řadovým albem projektu Grimm Grimm. Do podvědomí mnoha lidí se možná tato hudba dostala i díky počítačové hře Death Stranding 2, kde tvoří tamní soundtrack. Hudebně to popsat je trochu těžké, jsou zde experimentální zvukové plochy (různé skřípání, natahování), vedle nichž jsou položeny věci spadající třeba do baroque pop s nádech skupin z šedesátých let. Je to vlastně zvukově velmi příjemný, i když místy ...

 Ano, vzletně znějící nadpis. Za ním se však opět - jen letos dost opožděně - skrývá subjektivní výběr 3 desek loňského roku. Alexandra Savior - Beneath the Lilypad Hodně osobní deska, jak už to u této autorky bývá. Příjemný poslech kombinovaný s notnou dávkou melancholie. Wet Leg - Moisturizer Chytlavá deska, kde většina písniček je jednoduše jen o lásce, ale vůbec to nevadí :). Tennis - Face Down In The Garden Možná poslední deska tohoto sympatického inde-popového dua. Velmi silné rozloučení.

 Děvčata z Wet Leg přišla letos s druhou studiovou deskou. Tentokráte i s rozšířeným "ansámblem", kde se z hostujících muzikantů stali plnohodnotní členové kapely. Trochu se změnila image, z venkovsky laděných oděvů se vymanily do podoby něčeho trochu víc šíleného, leč k hudbě to tak nějak sedí. A jaká vlastně letošní deska je? Inu, dobrá, to v první řadě, chytlavá, to také a v řadě neposlední i zamilovaná. Ano, písniček o lásce (i té fyzické) zde najdete valnou většinu z celkových 12 skladeb. Je tomu patrně tak i proto, že frontmanka Rhian Teasdale našla velkou lásku (byť některým silně konzervativně laděným lidem by se z partnera/ky asi ježily chlupy na chlupech) v podobě Lava La Rue, dávající přednost oslovení "they, them". Toto album je podobně jako jeho předchůdce plná specifického humoru. Zmínit lze třeba skladbu Davina McCall (což byla moderátorka soutěže Big Brother:)). Ve výsledku se jedná o skvělé (a možná ještě lepší) pokračování prima hudebního debutu.

 V pořadí třetí deska americké interpretky patří mezi ty, které se dokážou dostat posluchači pod kůži. Jedná se - opět - o desku hodně osobní, kde se autorka vypořádává s láskou, minulostí, i duševními stavy. Leckdy je tak z textu trochu obtížné dešifrovat "co tím chtěl básník říci", nicméně to vůbec nevadí, protože je tak snadné propadnou kouzelným vokálům a podmanivým smyčcům. Ne nadarmo se leckde píše, že tato deska trochu připomíná práci Lany Del Rey, což není zase tak podivné, neboť na vzniku alba se podílel i Drew Erickson, který s Lanou dříve spolupracoval. Předchozí album The Archer se mi možná líbilo o chloupeček více, ale je těžké obě desky porovnávat, neboť zachycují Alexandru v trochu jiné fázi života (a dělí je od sebe 5 let). V nosném singlu z alba s názvem "The Mothership" nám Alexandra ukazuje, že i konec světa není tak hroznou věcí, když máte milovanou osobu poblíž sebe. Vůbec by šlo říci, že celá deska v sobě obsahuje jakousi metaforu zotavení a ob...

  Hudební duo Tennis vždy hrálo takovou tu hudbu, kterou můžete v klidu slyšet v kavárně, moc ji ani nevnímat, ale jen si v poklidu podupávat nad příjemnými tóny a melodiemi nohou. Směs popu inspirovaného šedesátými a sedmdesátými lety a zejména vlnou dream popu tohoto milénia skvěle fungovala, skupina si dokonce našla svoji vlastní hudební polohu a jejich skladby jsou tak zpravidla bezpečně rozpoznatelné. S tím vším je ale – aspoň po nějakou dobu – konec, album s názvem Face Down In The Garden je (pravděpodobně) poslední, které duo vydá. Vyrazili rovněž na poslední „koncertní šňůru“ a dle vlastních vyjádřeních se budou věnovat jiným věcem než muzice, kde ostatně vše podstatné asi již sdělili. Ano, ne nadarmo se říká, že v nejlepším se má skončit. Poslední album nese tedy název Face Down In The Garden a časově se rozhodně nejedná o nějakého „cvalíka“, poslech zabere necelých 30 minut. Velmi zajímavou skladbou je určitě „Weight of Desire“, která p...

 Leden se pozvolna blíží ke konci, takže je čas na můj ryze subjektivní výběr 3 nejlepších desek loňského roku. Still Corners - Dream Talk Tessa s Gregem a jich cesta snovou krajinou si to jistě zaslouží. Výtečná deska. Illuminati Hotties - Power Toto je z trochu jiných hudebních vod. Hodně osobní, upřímné indie - rockové album. Caribou - Honey Návrat legendy inteligentní taneční hudby (jakkoli divně to zní), vydání tohoto alba mě osobně velmi potěšilo, protože se mi přesně trefilo do toho, co mi zrovna ve sluchátkách trochu chybělo :).

 V říjnu roku 2024 vydal po zhruba 4 letech novou desku muž jménem Dan Snaith, kterého ale fandové elektronické hudby znají spíš po projektovým jménem Caribou. Alba od Caribou se obecně dobře poslouchají, ještě v době kdy si říkal Manitoba mi jeho tvorba přišla trochu hůře uchopitelná, ale nyní to tak podle mě už tolik neplatí. Rozhodně se však nedá říci, že by se jednalo o nějakou hudbu středního proudu, ale občas mě při poslechu napadlo slovíčko "sweet" a některé skladby byly správně citlivé a jiné správně kopaly tam, kde měly :). Úvodní skladba "Broke My Heart" je velmi chytlavá, podle mě ji mnoho posluchačů z hlavy jen tak nedostane. Šikovně to navnadí na zbytek desky, která uteče jako voda. Za zmínku určitě stojí ale více skladeb, např. "Only You", "Do Without You", atd. Album funguje totiž velmi dobře i jako celek.

  Cults vtrhli na hudební scénu před více než dekádou. Jednalo se tehdy o skupinu, která jela na poměrně módním duchu indie popových kapel se zasněnou atmosférou okořeněnou o chytlavé melodie, to vše ve složení boy/girl. Takových projektů bylo dost, většinou skončili po jednom, maximálně dvou albech. Cults jsou tu stále, možná i proto, že minimálně od jejich čtvrté desky (ta aktuální je pátá) jsou trochu jiní. Pořád je pochopitelně možné skupinu poznat podle všech jejich typických ingrediencí, nicméně k určitému přirozenému vývoji zde došlo. Deska je to určitě dobrá, ubylo sice hitovějších skladeb, ale jako celek vše působí dobře (snad jen trochu tento pocit narušuje skladba "Behave", která mi sice osobně přijde fajn, nicméně na desku podle mě moc nezapadá). Na této desce spolupracovali Cults se Shanem Stonebackem (mimo jiné z Vampire Weekends), těžko říci, zda je to právě touto spoluprací, ale právě album To The Ghosts zní asi nejtemněji z dosavadní produkce tohoto americkéh...

 Illuminati Hotties je projekt dámy jménem Sarah Tudzin, což je původně zvukařka, z níž se až ve druhé dekádě současného milénia stala i indie rocková interpretka. Letošní deska Power je jejím třetím řadovým albem. V minulosti Sarah koketovala s punkem, tato deska je spíše čistěji indie rocková, byť zde najdeme i přesahy k shoegaze (jako ve skladbě Throw (Life Raft)). Na albu se odráží i osobní autorčina zkušenost, například smrt matky, což podle mě evokuje píseň Everything Changes. Deska to ale rozhodně není smutně znějící, drtivou většinu času se jedná spíše o skladby veselého charakteru, což velmi dobře demonstruje např. Sleeping In, inu, kdo by si koneckonců občas sám rád nepřispal, že? :) Můžeme zde narazit i na skladby o lásce (tak časté to téma v hudbě) - např. Falling In Love With Somebody Better, což opět patrně odráží autorčinu pravděpodobnou pohodu ve vztahu s Maddie Ross, což je podobně jako Sarah kalifornská hudebnice. Obecně je album Power dost upřímné a osobní a je t...

 Hooverphonic se proslavili zejména koncem devadesátých let a počátku milénia hity jako "Mad Abou You", či "Eden". Kupodivu, skupina pokračuje v původním složení (po personálních rošádách na postu zpěvačky, nyní opět s Geike Arnaert) v původním složení a jejich letošní deska zní velmi dobře. Nutno také dodat, že to je deska tematicky dost aktuální, a to i když se jedná už o dvanácté řadové album této skupiny z Belgie. Už z titulku je jasné, že aktuální vlna "fake news" a "postpravdy" je něco, co chce skupina reflektovat. Krom toho je tu i lehce stylově vesele. Deska se nese ve znamení trip-hopu (jak by taky nejeden posluchač od této belgické party čekal), ale dojde i na latino rytmy. Moc pěkný poslech, až jsem se pomalu přenesl v mysli do devadesátých let. Hooverphonic nestárnou, leč občas jsem se při poslechu neubránil dojmu, že v případě některých skladeb na desce se jedná o recyklát něčeho už dříve vydaného.

 Zpracovat si sny není od věci, to věděl už jistý Šlomo Freud. Duo Greg a Tessa se vydalo touto trochu experimentální cestou na své šesté řadové desce. Tessa si vždy ráno poznamenala své sny a Greg k nim přidal nějakou melodii. Výsledkem je tedy tato deska, která obsahuje 10 skladeb. Poslech je to pěkný, atmosferický, s pozoruhodnými kytarovými sóly, akustickým vybrnkáváním a křehkými vokály, tedy tím, co ze Still Corners činí tu skupinu, kterou máte (nebo nemáte) rádi. Oproti minulému albu, kde se více cestovalo prérií, zde máme také cestování, avšak snovou krajinou. Nemusíte se snad bát, nejedná se o noční můru v podobě Lovecraftovské Dreamlands, tady je to o příjemném rozjímání, cestování ve snu po Nilu, atd. Je to fajn poslouchání - klidně i před spaním - byť trochu kratší (31 minut). Díky tomu je ale každá píseň svébytná a nezaměnitelná a vám se tak brzy dostane do paměti, což za to určitě stojí, neboť se jedná o velmi dobrou desku, která by neměla uniknout příznivcům dream po...

 Kapela The Last Dinner Party je v tomto roce docela fenoménem, což je zajímavé i třeba proto, že se jedná o album debutové. Holky se daly dohromady během pandemie, vydaly několik fajn singlů (Nothing Matters) a takřka k dokonalosti je vykoplo únorové album. Otevírá jej symfonická skladba, která jako by na první poslech vypadla z nějakého staršího fantasy filmu. Je opulentní, krásná a příjemně navnadí na to, co přijde dál. Tak to má být. Deska je plná zajímavých a chytlavých písniček, byť to tak na první poslech vůbec nemusí vypadat. Kapela se vůbec nestarala o to, aby album splňovalo nějaká zažitá žánrová klišé. Často se tu styly mísí, dochází i během jedné skladby ke změnám melodií, apod. Ve výsledku tak písničky mohou (příjemně) překvapovat svým vývojem a jen tak se neoposlouchají. I vizuál členek stojí za zmínku, viktoriánské šaty nejsou zcela běžnou součástí populární hudby. Hudebně pak můžeme mluvit o glam rocku, baroque popu, či o vlivu Kate Bush, či Florence and The Machine...

 Trochu zpoždění, přesto jsem si neodpustil tento svůj - více než dekádu - starý souhrn, který je samozřejmě výsostně subjektivní, ostatně jako vždy. Tentokráte ještě s tou "třešničkou" v podobě omezeného času na poslech všech těch skvělých desek, které vznikly. Je to škoda, avšak takový je už život. Dostatečně jsem si v přehrávači neprotočil třeba jinak skvělé Chemical bros., jejichž skvělé album For That Beautiful Feeling určitě stojí za zmínku. Ale což... Blur The Ballad of Daren No jo, Blur, to je osvědčená klasika, skvělé melodie, skvělé texty, skvělé zrání hudby i pánů samotných. 7ebra - Bird Hour Melodická a sladká hudba ze severu. Debut jako hrom. Hodně zapamatovatelné melodie. Blonde Redhead - Sit Down For Dinner  Kapela, která má v oblasti alternativního rocku velmi dobré jméno vydala velmi dobrou desku. I tak by to šlo shrnout v jednu větu. Skladbu Kiss Her Kiss Her, jsem dlouho nemohl dostat z hlavy.

 Zasednout k večeři s kapelou Blonde Redhead nezní špatně. Tento hudební projekt mě provází už pěknou řádku let a na každé jejich album jsem se náležitě těšil. Posezení je to tedy určitě obohacující, jen ne vždy veselé. Ano, i tato deska se vyznačuje pochmurně znějícími melodiemi (tak typickými pro skupinu). Ono ostatně být v současném světě velkým optimistou rozhodně není lehký úkol. Na první poslech zaujme skvělá "Kiss Her Kiss Her", která má potenciál být hitovkou (pokud se tak dá něco u Blonde Redhead označit). Je to zajímavá píseň se silnou atmosférou, chytlavou linkou a naléhavostí po lásce spojenou se strachem ze zklamání. Hodně přesvědčivé. Z jiných "vod" je pak "I thought You Should Know" s takřka až gospelovou atmosférou. Při jednom z prvních poslechů se může dostavit jistá "únava materiálu", některé skladby mohou působit zaměnitelně, hodně podobně, monotónně. Není tomu tak, jen je občas trochu náročnější si to vše vyposlechnout a po kr...

  Blur přišli po desce The Magic Whip s dalším albem ve chvíli, kdy se to tedy moc nečekalo. Plná sestava, hraje to jako za mlada. Opradu? Inu, trochu ano. Album je o poznání posmutnělejší a nic na tom nemění ani to, že se nedávno podařilo skupině dvakrát vyprodat Wembley. Zvláštní počin, co? Kdo by se šel dívat na bandu stárnoucích pánů přes 50, kteří hrají většinou tklivě znějící truchlivé skladby. Divné. To by to ovšem nemohli být Blur, pro něž je to jen další částí hudebního vývoje, který demonstruje neskonalé tvůrčí nasazení, talent a lásku k hudbě. Jediná skladba, která tu víceméně připomíná majoritní tvorbu Blur z devadesátých let (ok, pomineme album 13) je St. Charles Square. Jinak se vše se nese v poklidnějším duchu, z něhož je cítit životní nadhled a zužitkování rozlehlých hudebních zkušeností, navíc také určitě i to, že čtveřici pánů to pořád hraje moc dobře a dohromady jsou silnější než každý zvlášť.  Ano, pryč jsou ty doby, kdy tu byli Blur a Oasis a jejich trochu...

 Občas se stane, že v zimě vyjde album, které svou vnitřní hřejivostí dokáže rozpustit všeobjímající chlad a nádherně prozáří den. Takovým příkladem je deska Pollen od dua z Colorada - Tennis. Přehnaná a klišoidní přirovnání? Možná. Možná ale také ne :). O skupině Tennis by toho šlo napsat hodně. Už jen samotné okolnosti vzniku jsou zajímavé. Dvojice (nyní manželé) Alaina a Patrick se potkala na univerzitě v Coloradu, následně se vydala společně na několik měsíců plachtit v Atlantiku, chodit spolu, mít svatbu a mimochodem i založit hudební duo.  Alaina se svoji bujnou kšticí zužitkovala zkušenosti z církevního sboru a krom výrazných vlasů dokázala už na prvním albu uhranout zajímavým hlasem. Ten podbarvují i zajímavé indie popové melodie s přesahem do dream popu. Pollen je jejich v pořadí šestou řadovou deskou a přiznám se bez mučení, že první, kterou jsem regulérně v době vydání poslouchal. Ostatní jsem sice tak nějak registroval, ale přišlo mi to jen jako jedna skupina z mno...

  Inez (kytara) a Ella (klávesy) jsou sestry z dalekého severu, které si můžete v klidu prohlédnout (krom klipu) i na obalu desky Bird Hour. Poklidně sedí a dívají se na domeček pro panenky. Fotka z ne zase tolik vzdáleného dětství nám umožňuje nahlédnout do soukromí, koneckonců podobně jako deska samotná. Skladby na tomto 33 minut dlouhém albu jsou víceméně prosté a zároveň krásné ve své jednoduchosti a chytlavosti. Není problém si je zazpívat někde u táboráku a stejně dobře znějí s různými zvukovými efekty v moderním klubu. Žánrově to asi můžeme pojmenovat jako indie poprock. Album vyšlo 5. května a od té doby mi už mnohokrát rotovalo v přehrávači. Jen tak se totiž neoposlouchá. Celé se to poslouchá velmi dobře, deska působí velmi uceleně, skoro všechnym elodie se dokážou zarýt pod kůži, střídají se tu nálady. Snad by se dalo říci, že má v sobě vše, co musí výborné album mít. Na debut více než slušné. I have a lot to say just not to your face your face really bugs me I have to lo...

 Trochu pozdě, ale přece jen. Ohlédnutí se za hudebním rokem 2022 jsem trochu odkládal, nicméně trojice mých osobních favoritů je celkem jasná. Beach House - Once Twice Melody Dvojitý nášup se povedl. Asi nejvíce mi však v hlavě utkvěla poslední skladba "Modern love stories". Beach House už asi jiní nebudou, jejich styl je svébytný a pokud vám sedne, tak je každá další deska událostí. Metronomy - Small World Je určitě dobře, že Metronomy se vrátili k tvorbě zachycené na předchozích deskách (English Riviera,...). Tento kousek se jen tak neoposlouchá a bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co skupina vydala. Kasabian - The Alchemist´s Euphoria I na této desce představují Kasabina své chytlavé melodie. Ano, občas to zní jako něco, co už tito hoši vyprodukovali, ale což, i tak je to velmi dobré.

  Dvojitý nášup v podobě "double" alba obsahujícího 18 songů je něco, co tento rok fanoušci dream popového dua Beach House určitě uvítali. A to i navzdory tomu, že deska přicházela na svět po 4 částech. Samotné album je totiž rozděleno na 4 kapitoly (Pink Funeral, New Romance, Masquerade a Modern Love Stories). Nejsilnější mi přijde na samotném začátku a pak v závěrečné skladby Modern Love Stories, nicméně i jako celek nemá moc slabých míst.  Osmá studiová deska Beach House totiž nabízí přesně to, co by posluchač očekával. Typický zasněný zvuk této Baltimorské skupiny, který by z fleku mohl být použit jako soundtrack do seriálu Twin Peaks se totiž stále ještě neoposlouchal a funguje stejně dobře jako na prvních albech. Někde jsem četl pěkné označení, které jejich hudbu velmi dobře vystihuje - "beauty in sadness."

  Kasabian, skupina s chytlavými melodiemi, jejichž název si ale pamatuje jen málokdo, přichází s další deskou s podivným názvem (v podivném fontu). Není to však jediná podivnost, před cca 2 lety skupinu opustil zpěvák Tom Meighan (příčinou bylo napadení své ženy), takže toto je první album, na němž se v podobě frontmana a hlavního pěvce představí Serge Pizzorno. Za mě se jedná určitě o velmi povedenou desku. Jsou v ní místa, kdy bych Kasabian asi nepoznal, pak ale následuje pasáž, která zní jejich typickým zvukem. Stále tedy trvá to, že skupina mi někdy dost připomíná Primal Scream (ale neberu to jako negativum). Obecně deska je hodně kohezivní, návaznost skladeb nijak neruší, a přitom se zároveň jedná o někdy dost různorodé písně. Některé ("Letting Go", "The Wall") mají silný popový základ, jiné ("Rocket Fuel", "Alygatyr") posluchače přivádějí na vlnu ostřejší elektroniky. Určitě se jedná o zajímavý poslech, s nímž není problém zažít (slovy jed...