Liborův blog

Nejsou lidé, kteří nelžou, ale existují lidé, kteří se snaží nelhat - takto soudil v jedné své knize (a kdo pozná ve které, má ode mě pochvalu) známý český filosof Erazim Kohák. Ano, každý občas zalžeme, někdy se jedná o tzv. "bílé lži", kdy své drahé polovičce pochválíte ten nový klobouk - i když v něm vypadá bezmála jako nosorožec. Člověk by bez lži asi nemohl existovat, život bez ní by byl absurdní podobně jako je extrémní Kantův příklad s morálním imperativem díky němuž mluvíme pravdu i v okamžiku, kdy se známý terorista s prstem na spoušti ptá, kde se zrovna nachází jeho další oběť. To ale rozhodně neznamená, že lež by mělo být něco, pro co by člověk měl mít obzvláště velké pochopení, byť dnešní doba tomu trochu nahrává. Ne, nemám teď ani tak na mysli mravní relativismus, ale zejména přehršel všech možných informačních vjemů, kterými jsme doslova a do písmene přesyceni. Může se tak jednoduše stát, že nějaká postava vystoupí v televizním pořadu vysílaném živě, pronese něk

Dámy a pánové, Daniel Orálek je magor... Ne tedy ten klasický, ale takový, kterého je třeba za jeho jinakost jednoduše obdivovat. I slovo "magor" tak může mít pozitivní konotaci :). Krom toho je rovněž ultramaratoncem, což znamená, že běhá trasy nad 50, ale ještě lépe nad 100 km. To je pro mě věc dost nepochopitelná, neboť sám se svými běžeckými výkony končím u 1/2 maratonu (= 21 km a nějaké drobné). Kniha je však velmi dobře napsaná a má tak co říct i lidem, kteří se na ultra závody dívají raději pěkně z povzdálí. Možná znáte publikace "Born to run", apod. Tedy knihy o běhání, v nichž autoři nějakým způsobem líčí své začátky a pokračují přes první výzvy až k výzvám největším. Obvykle to je celkem čtivé (zejména pokud se o tento sport zajímáte). Můj dlouhý běh je takovou českou odpovědí na vlnu podobných knih ze zahraničí. Dokonce si troufnu říci, že odpovědí velmi zdařilou, která mnoho zahraničních běžeckých knížek převyšuje minimálně stejně, jako Orálek většinu sv

Znáte to, filosovat se dá o ledasčem.Solipsisté si myslí (teoreticky), že krom nich není v podstatě nic, i když prakticky se mi moc nechce věřit, že by se lidský mozek odvážil až tak závažných konstruktů bez rizika šílenství. Abe Lucas je univerzitní profesor filosofie. Píše celkem poutavě, studenti - a hlavně studentky, se kterými dříve dost bujaře sexuálně žil - jej milují, což by mohl být celkem spokojený kantorský život, jenže...... Jenže Abe je tak trochu podivín, vypařila se z něj veškerá vitalita - a útěcha ve filosofii evidentně nefunguje - sexuálně mu to už ani nestojí za to.. (ehm..) a začal k tomu dost slušně chlastat atd... Prostě muž na prahu zralosti, kterému evidentně chybí elán a impuls. Ten se dostaví po vyslechnutí podivného rozhovoru v kavárně (či kam to chodí se svoji oblíbenou studentkou). Woody Allen je nestor, každý rok tvrdohlavě posílá do světa další a další film. Pokaždé to není filmová pecka, ale nikdy mistr nesklouzne k trapnosti, což se musí ocenit. Mít tak

Když jste odsouzeni k smrti, tak se svět rozhodně nezdá jako milé místo. To by mohl potvrdit takový Lawrence Musgrove, který za blíže nespecifikovaný prohřešek dostal elektrické křeslo. Ne tedy, že by o něj zrovna nějak úpěnlivě žádal... Film Ples příšer však kupodivu není ani tak o Lawrencovi a jeho případném kání a zpytování života neřestného, byť název by k tomu tak trochu mohl odkazovat (Ples příšer = termín ze 17. století popisující poslední hostinu odsouzence před popravou). Ples příšer má v podstatě 2 roviny, a to: Lawrencova rodina (žena a syn) a osud trojgenerační mužské domácnosti vězeňských dozorců. V určitý okamžik se obě roviny protnou (což divák pochopitelně tuší už delší dobu). Dost se mi líbilo, jak si tvůrci se svým filmem vyhráli. Natáčelo se ve skutečné věznici, ve skutečné místnosti, kde se popravovalo... Neméně působivě se zdařilo natočit i vztah otce a syn (B. B. Thornton a Heath Ledger) a Halle Berry za svou roli dostala dokonce Oscara (byť osobně si myslím, že T

Velmi úspěšná kniha amerického spisovatele původem z Bronxu v podstatě vypráví celkem prostý příběh, na němž je zajímavá zejména jeho perspektiva. Mrkněme se mu tedy pěkně pod pokličku... Ted Kramen je takový normální chlápek, který má touhu randit s pokud možno co nejvíce ženami a užívat si tak rozličných sexuálních eskapád. Jelikož jsem muž, tak mu celkem rozumím. Jelikož jsem ale zároveň muž ne extrémně promiskuitní, tak zároveň i chápu jeho touhu upnout se na tu jedinou, což je v jeho světě Joanna. Ti dva se prostě našli, nedá se zrovna hovořit o lásce z brakové literatury a ani o onom pověstném "vzplanutí srdcí", apod. Ted i Joanna jednoduše zjistili, že se sexuálními experimenty toho mají dost a že by nebylo zcela od věci nalézt si nějakou stabilitu... Podobně přistupují i k dalším věcem ve svém životě, například i k narození potomka. Oba tuto událost brali celkem netečně jako další příčku na žebříku jménem život. Ted i Joanna žijí v sedmdesátých letech, v době, kdy pat

Vždy když nějaký text začíná slovy "nejlepší o...", popřípadě "nejlepší z...", tak je to trochu ošidné a čtenářka/čtenář by měl být připraven na kdovíjakou záludnost. Všechny žebříčky jsou totiž hodně subjektivní, nicméně leckdy pomohou k inspiraci. Tož tedy, sem s tím! Filmů o běhání (potažmo o atletice jako takové) není zrovna přehršel. O něco lépe je na tom (asi) fotbal. Vyloženou popelkou ale tento sport také není. Dokonce si troufnu říci, že jsem o běhání neviděl vyloženě špatný snímek (což se rozhodně o jiných sportech říci nedá). Dovolím si tedy doporučit celkem čtyři filmy, z nichž jeden titul filmem navíc vůbec není... To jsou teda počty... 1. Gallipoli (1981) Jo, mladičký Mel Gibson, první světová válka a věčné trauma australsko-novozélandské armády v geniální režii jednoho z mých oblíbených režisérů (Peter Weir) s neméně geniální hudbou (Jarre). To na první pohled nepůsobí zrovna jako sportovní film. Zdání ale klame. 2. Without limits (Hranice možností, 1

Jsem typem člověka, který zrovna nemiluje zimní radovánky. Ok, rád se občas kouluji a stavba sněžného muže mi také není vyloženě proti srsti, ale lyžování ani běžkaření (natožpak snowboard) jsem nikdy nepřišel na chuť. Přesto mám hory rád... Díkybohu je tu ale také léto a s ním mnoho možností, jak se na horách náležitě "vyblbnout". A vzhledem k tomu, že poslední dobou tak trochu "smrdím korunou" (strašný výraz...), dal jsem přednost jediným českým horám s vysokohorským rázem - citace z brožurky Královehradeckého kraje - tedy Krkonoším. A rozhodně nelituji. Dlouhou dobu jsem žil v domnění, že Češi své velehory znají velmi dobře a že když tak porůznu utrousím názvy míst které se chystám navštívit, tak bude okolí náležitě přikyvovat. Chyba lávky. Tento text tak můžete brát tedy i jako menší rady kam se třeba podívat v tuzemsku za zajímavostmi. Není Černá hora jako Černá hora Pivaři budou bezesporu znát celkem slušný moravský pivovar nedaleko Blanska, nicméně Černá hora

Režisérský tandem Toledano - Nakache se po velkém úspěchu filmu Nedotknutelní znovu vrhl do specifického žánru komedie, která citlivě reflektuje důležité sociální otázky. A v hlavní roli je zde znovu Omar Sy. Hlavním hrdinou je Samba, sympatický a mohutný černošský chlapík, který se do Francie dostal asi před 10 lety ze Senegalu. Od té doby ve francouzské metropoli pobývá jako nelegální přistěhovalec a živí se vším možným. Nejvíce pracuje v jedné restauraci jako pomocná síla v kuchyni. Přesto se nevyhne různým problémům, na jejichž konci čeká zadržení a naděje v kontaktu s (dočasnou) sociální pracovnící Alice (jako už tradičně skvělá Charlotte Gainsbourgh). Na film se pochopitelně můžeme dívat také způsobem, který vlastně veškeré Sambovo jednání může odsoudit. Je to zcela legitimní otázka k diskusi. I když se snímek Samba věnuje přistěhovalectví, tak otázku po jeho oprávněnosti tak trochu nechává stát stranou. Samba je sympaticky a šikovný chlap, ergo mu diváci fandí. Vše je navíc nato