Liborův blog

Americká nezávislá kytarovka Blonde Redhead se na mě poprvé hudebně usmála v roce 2007, v době, kdy vyšlo album "23". To už ale skupina měla na kontě mnoho skvělých desek, jmenovitě třeba moji oblíbenou "Misery Is a Butterfly". Jejich hudební styl se dá dost těžko popsat, ale můžeme jej vymezit jako směs dream popu a indie rocku. Není to přesné, hudbu Blodne Redhead lze přesto bezpečně poznat, protože skupina si vytvořilo cosi tak ojedinělého, čemu říkáme "vlastní styl". Už jen zpěv zpěvačky Kazu Makino (původem z japonska)... A ten si uchovává i na své letošní desce. Od vydání minulé desky Penny Sparkle (2010) se přístup k hudbě u Blonde Redhead podle mě trochu změnil. Jejich skladby mají větší hloubku a neposlouchají se tak snadno, jak tomu bylo u předešlých desek. Penny Sparkle dalo důraz na elektroniku a Barragán na ...... - hmm, složitá otázka - na něco jiného. Deska je intimnější a pomalejší, snad místy i s náznaky baroque popu. Na první poslech nic,

Vánoce v současné české podobě jsou doslova prostoupeny odkazy na různé tradice našich předků. Hovoří se tu ale i o strachu ze západních Santa Clausů, bývalého strachu z východního Děduly Mráze, strachu z nárůstu komercionalizace těchto svátků a odsunutí tradic, které k nim neodmyslitelně patří, na vedlejší kolej. Může být, nic proti tradicím, svým způsobem nám pomáhají definovat naši identitu, ale trochu se mi příčí myšlení některých lidí, kteří velmi ofenzivně napadají ty, kteří se aktivně na tradicích nepodílejí. V mém případě je to třeba večeření kapra s bramborovým salátem (prostě mi to nechutná). Porušuji tak posvátnou tradici Vánoc? Nedomnívám se tak (a i kdyby...). Mnoho našich slavných vánočních tradic jsou zvyky a ustálené činnosti, které se formovaly až v 19. století. Jejich výskyt tak nejde zrovna hluboko do minulosti. Ještě počátkem minulého století bývalo zvykem dávat na štědrovečerní stůl k jídlu 9 pokrmů (každý měl nějaký svůj specifický význam), kapr se rovněž více jak

V pořadu DVTV se setkali politik Vondra (ODS, kauza ProMoPro, postava roku 1989, apod.) a režisér Sedláček (České století, mikina s vyznamenáním). Jejich diskuse, nečekaně velmi korektní (což jsem po přečtení Vondrova textu skutečně nečekal), se točila okolo zobrazení postavy novodobé ikony Václava Havla ve výše zmiňovaném seriálu České století. Předem bych měl asi napsat, že seriál České století se mi moc líbil a jsem za jeho vznik velmi rád. Sedláčkovo a Kosatíkovo pojetí ve stylu filmu Konference ve Wannsee, kde prim nehrají velkolepé venkovní záběry, ale intimní scény ze zasedacích místností a kanceláří se mi zamlouvalo. Jistě, některé díly (zejména ten první s T. G. M.) působily trochu "prkeně" a zkratkovitě, nicméně i tak to bylo podle mě přínosné, neboť seriál pomohl rozvířit veřejnou diskusi nad otázkami, které nastolil. I zobrazení V. Havla mi přišlo celkem fajn, osobně jsem jej neznal, ale vždy na mě působil tak, jak jej Marek Daniel zpodobnil, tedy jako trochu nerv

Samuel Kindermann aka Einmusik není na houseové scéně rozhodně neznámé jméno. Jeho letošní album 5. A.M. považuji za hodně podařené, tak mě napadlo, že bych o něm mohl utrousit i nějakou tu řádku v rušném předvánočním čase. Koneckonců o hudbě tu už moc nepíšu a přijde mi to trochu škoda... Kdo by neznal slavný single Jittery Heritage z roku 2004? Jistě, takových lidí je asi mnoho, ale já se teď primárně obracím na lidi, o které se house a tech-house aspoň trochu "otřel". Samuela a jeho tvorbu skutečně není nutné široce představovat, neboť v rámci scény se jedná o velmi významnou osobnost. Deska 5. A.M. šlape od začátku až do konce a obsahuje několik skladeb, které se skutečně hluboce zaryjí do šedé kůry mozkové... Třeba taková Bisloa elegantně snoubí uhrančivý vokál s houseovou rytmikou. Navzdory své pravidelné rytmice je tu i dost hudby, kterou bych se nebal označit za "zasněnou". Album 5. A.M. můžete poslouchat v kuse, po částech, na přeskáčku, pozorně, i jako poh

Othello patří mezi nejslavnější Shakespearovy hry, bohužel jsem jej však až do včerejšího dne neměl tu možnost spatřit na své vlastní zornice. Konkrétně se jednalo o druhou premiéru ve Stavovském divadle v režii Daniela Špinara, velmi mladého režiséra (a mimochodem i držitele několika cen Alfréda Radoka). Tož, zvědavý jsem tedy byl. Zvědavý jsem byl ale i z toho důvodu, že současné adaptace Shakespearových her se mi ne vždy líbí. Možná jsem trochu konzervativní, ale preferuji takový ten klasický "look" (odporný anglicismus), minimálně od té doby, kdy jsem viděl Leara v Národním. Jo, mějte mě třeba za kulturního barbara, jsem si vědom určitého přesahu Shakespearových děl, díky kterému jsou aplikovatelné i na dnešek (ale koneckonců která divadelní hra s trochou úprav není, že?), ale přílišná změna se mi ve starých hrách moc nelíbí. Opusťme ale plané teoretizování a zaměřme se raději na otázku, jaký je Špinarův Othello? Skvělý! Ačkoli máte v názvu hry slovo "mouřenín",

Když je člověk nervózní tak není na škodu zavřít na chvíli oči..., zhluboka se nadechnou,....a posléze vydechnout ústy. Prý to funguje, aspoň na Guye Pearce v roli životem trochu otráveného učitele hudby Keitha. Bodejď by také nebyl náležitě nervózní, když se mu po bytě promenáduje mladá Sophie, kterou si zde zahrála sice už ne zrovna mladá (Sophie by mělo být 18), ale stále velmi mladě vyhlížející Felicity Jones, která se zde objevila na studijním pobytu. Co čert ještě nechtěl, tak Sophie je velmi talentovaná klavíristka a na svůj věk působí i celkem vyzrále a dospěle, což vytváří velký kontrast s Keithovou dcerou (Mackenzie Davis), která se po většinu filmu chová jako pubertální telátko, a také se stárnoucí manželkou (Amy Ryan). Film Breathe In není snímkem, který by bořil hranice kinematografie, ale jedná se o poměrně komorní příběh zobrazující složité vztahy v jedné rodince, na kterou příchod Sophie zapůsobí trochu jako katalyzátor dalších událostí. Co bych filmu trochu vyčetl je s

Bývaly doby - a že to není zase tak dávno - kdy člověk "dřel v potu krve" jen aby si vydělal na skromné živobytí a obstaral tím základní životní potřeby a svou (obvykle poměrně početnou) rodinu. Dnes tomu tak (v Evropě) většinou není, díky technologickému a snad i sociálnímu pokroku jsme se docela dost vyvázali z otrocké práce a zařídili si to, co předchozí generace znaly jen ve velmi malé míře - volný čas. Ne náhodou právě v oné době dochází k rozkvětu různých sportů, na které si mohla udělat čas teď už nejenom nepočetná aristokratická vrstva, ale už i to, čemu říkáme "široká společnost". Zábava se stává vskutku masovou. Ne, nechci tady teoretizovat nad vývojem k moderní a postmoderní společnosti. Není na to prostor a asi na to ani nemám erudici, ale rád bych se trochu pozastavil nad problematikou volného času, takže ten úvodní text berte jen jako zjednodušené uvedení k tématu. V době, kdy existuje dokonce i předmět s názvem "Pedagogika volného času" (mim

Ch. Chaplina zná svět jako slavného komika němé éry. Troufám si tvrdit, že stejně vehementně jak jej dnes prakticky každý člověk zná, tak prakticky jen minimum lidí vidělo aspoň několik jeho filmů. Chaplin totiž nebyl výhradně hvězdou němého plátna, má na svém kontě i filmy tzv. "mluvené" a jedním z nich je i Moderní doba z roku 1936 (i když zde "jen" zpívá). Ano, Chaplinova postava tuláka zůstává jinak němá, ale ve světě zvukového filmu se rozhodně neztratila. A dovolím si narušit ještě jednu podle mě trochu ustálenou představu - ne všechny Chaplinovy filmy jsou za všech okolností vždy jen a pouze komediemi. Pokud se na příběhy tohoto tuláka s buřinkou a holí podíváte pečlivě, tak zajisté zjistíte, že krom komična obsahují i velkou dávku sentimentu, touhu po sociální spravedlnosti a citlivost vůči osudu bědných. Na jednu stranu se tak divák může smát Chaplinovým gagům (za ten nejlepší ve filmu považuji komunistickou demonstraci, i když i geniální jízda na kolečkový

Vždy je dobré ujasnit si základní terminologii. Facebook asi netřeba představovat lidem aktivně užívající internet, hoax = podvod, klamná zpráva. Terminologii budiž učiněno zadost. K sepsání tohoto skromného příspěvku mě inspirovala nedávná změna facebookových statusů některých mých internetových přátel (množina internetových přátel se ale často překrývá s množinou přátel z tzv. "reálného" života), kde psali něco ve smyslu: "Touto zprávou informuji FB o tom, že šíření, kopírování, využívání mých osobních údajů, nebo jakékoli jiné akce ve vztahu k mému profilu na soc. síti je bez mého svolení zakázáno...", popřípadě nějaký ekvivalent v jiném jazyce (záleží odkud jsou vaši přátelé). Jelikož se podobný status objevil i u těch přátel, které považuji za inteligentní a prozíravé, přimělo mě to se tématu trochu věnovat. Asi takříkajíc neobjevím Ameriku, když zmíním, že to rozhodně není poprvé, kdy se něco podobného šíří internetem. Pravděpodobně by bylo rovněž nošením dřív