Liborův blog

ČSSD dnes slíbila, že pokud vyhraje volby, tak podstatně zvýší minimální mzdu, a to rovnou na 12 000 ká čé. Zní to na první poslech docela hezky a věřím tomu, že u některých lidí to možná pomyslné váhy přikloní na stranu pana Sobotky (nebo spíše už pana Haška?), nicméně (relativně) vysoká minimální mzda má i své jisté úskalí... Jistě, samozřejmě chápu, že z nějakých 8 500 korun dnes lze přežít jen s velkým sebezapřením Je však celkem logické, že pro zaměstnavatele se stanou někteří zaměstnanci příliš velkým luxusem a raději zaměstnají kohosi na "černo", či třeba jen na dohodu (což se často děje i teď). Dost nepříjemně by zvýšení minimální mzdy mohlo dolehnout i na mladé lidi, neboť to je kategorie, která obvykle svoji pracovní kariéru začíná na relativně nízkých mzdách, ale později, po jejich zapracování, se dostává k navýšení (v optimálním případě)... Stručně a jednoduše, zvýšení minimální mzdy vede v ekonomice ke snížení poptávky po práci. Samozřejmě, zvýšení minimální mzdy

Před několika dny Prahou opět prošel známý "pochod hrdosti homosexuálů" nazvaný Prague Pride. Taková netradiční akce pochopitelně rozvíří lehce stojaté dění, i když by se tato sezóna rozhodně nedala označit za "okurkovou". Ze svého okolí jsem slyšel mnoho poznámek a komentářů k Prague Pride (PP), některé mi přišly celkem rozumné, ale nad jinými jsem jen pokrčil čelo a zakroutil hlavou. Předně se jedná už jen o to samotné slovíčko "pride", značící pýchu, hrdost. "Jak může být někdo pyšný, když je buzna?", "Je to diktatura homosexualismu, povyšování se nad majoritu..." Ale kdeže. Uznávám, že v každém větším kolektivu je slušná šance nalézt nějakého šílence, který si vše tak nějak vykládá po svém a v onom kolektivu jen hledá oporu pro své předsudky, nicméně slušelo by se poznamenat, že ono "pride" nemá s povyšováním se nad majoritu (co se týče sexuálních preferencí) nic společného. "Pride" znamená být pyšný sám na sebe,

Brazilští CSS (Cansei de Ser Sexy) vydali po dvouleté odmlce novou desku (něco o té staré zde ). Jaká je? Inu, je to jako s dobrou brazilskou kávou. Je sice stále stejná, ale stále chutná velmi dobře. CSS opět rozverně kombinují různé styly, zaslechnout zde tedy lze electroclash (kvůli kterému jsem je vlastně kdysi slyšel poprvé), pop, trochu nezbytné kytarovky, apod... To vše je hezky, úhledně (a chtělo by se snad říci hezky popově) poskládané, takže vzájemná odlišnost některých skladeb vůbec neruší, naopak. Album jsem poslouchal celé několikrát a i přes svoji snahu jsem tam nenalezl slabou skladbu. To se skutečně stává málokdy a málokde. Jistě, Planta asi nebude extra progresivním albem roku 2013, ale jedná se o velmi příjemnou a nevtíravou hudbu, kterou si jde zároveň zamilovat na první poslech. S trochou fantazie si lze hudbu CSS představit jaká veseleji pojaté Ladytron :). A ten úvodní beat u skladby "Teenage Tiger Cat" - jakkoliv připomíná Blue Monday od New Order - sku

"R" - celé své jméno si nepamatuje - je nešťastná zombie. Však to určitě znáte, celé dny (týdny) se šouráte liduprázdným letištěm, občas vrazíte do jiné zombie, občas na sebe přátelsky zavrčíte, pak máte hlad a v bezpečné skupince se vydáte na lov, občas někomu sníte tělo, mozek, občas vás někdo trefí brokovnicí.... a pak se zase šouráte, protože vykonat rychlejší pohyb jaksi moc nejde... Vzato kolem a kolem - velká nuda. Tak to cítí i "R" a navíc mu chybí ještě cosi esenciálnějšího - láska, blízkost milované osoby.... Jo, být zombie není žádná slast. Tak to je asi v kostce základní zápletka poměrně zajímavé a docela i originálně pojaté americké zombie romantické komedie z tohoto roku. Skutečně, pátral jsem dost dlouho, ale moc podobných filmů mě rozhodně nenapadlo. Originalita přístupu ke stokrát provařené látce je určitě největším plusem tohoto filmu, které je tak zářivé, že v pohodě zastíní i skutečnost, že se ve své podstatě jedná jinak o film značně klišoidní (

Jak oddělit něco, co k sobě patří více, než pověstná siamská dvojčata? Asi každý z nás někdy zažil takový zvláštní pocit, který můžeme chovat k lidem jež máme rádi, ale kteří jsou zároveň "postiženi" nějakou vlastností, charakterovým rysem, či zálibou, která nás dost vytáčí. Několik příkladu za vše, vždy jsem choval velkou úctu k dílu H. P. Lovecrafta (jednoho ze zakladatelů hororové literatury), jeho úžasný popis dávných temných sil má dodnes vliv na mnoho autorů Kingem počínaje a Gaimanem konče. Jenže ono to má svůj háček, Lovecraft byl také rasista a xenofob, prosazující rasovou čistotu (i když lecčeho z vyřčeného později litovat). Zajímavý pro nás v Čechách může být jeho postřeh o Češích jako o lidech, kteří jsou: "zvrhlá zvířata, obludy prohnilé fyzicky i duševně." Nemusíme ale pro příklady chodit jen do oblastí literatury. Mnoho z nich je i kolem nás v každodenním životě. Já osobně mám někdy takový problém při své návštěvě fotbalových zápasů. Na jednu stranu s

To jednou takhle taťka udělá něco fujtajbl zlého a v návalu paniky vezme své dvě malé dcery na útěk před spravedlností. Jsa však nadmíru rozrušen cestou havaruje a obtěžkán svými potomky se s bídou dokáže doplazit k jakési prapodivné chatrči v lesích... Otec se brzy tajemně ztrácí a o děvčata v chatě po 3 roky pečuje "cosi". Snad anděl strážný? Ale kdeže :-). Jsme přece v hororu.... Tak předně, Mama tu byla už v roce 2008, kdy ji formou krátkého - cca 3 minutového - filmu představil Andres Muschietti a navzdory tomu, že se jednalo jen o epizodní scénu (která se ve filmu také tak trochu objeví), tak to bylo velmi, velmi působivé. Dokonce natolik, že snímek zaujal i slavného Guilerma del Tora, který natočil třeba toto nebo toto . To už něco znamená. Ale nežijeme v ideálním světě, ne vše, co vypadá jako žena, je skutečně ženou a ne každý slibný film je skutečně dobrým filmem. Mama není vyloženě špatná, ze začátku se ji daří velmi solidně budovat atmosféru a herecké výkony obou

Včerejší den byl z politického hlediska doslova nabitý událostmi, i když je rovněž pravdou, že jejich vývoj se táhl dlouze a dlouze, podobně jako italské špagety. Tím ale - naštěstí - veškerá podobnost s Itálií končí. Rusnokova vláda nakonec důvěru neobdržela (93 poslanců proti 100) a ČR tak směřuje k předčasným volbám, které by měly proběhnout někdy v říjnu. Chápu, že připravit a logisticky zabezpečit takovou monstr akci, jakou bezesporu sněmovní volby jsou, není jednoduché, nicméně do října je času dost a toto dočasné vládí x bezvládí zemi určitě neprospěje. Za sebe jsem ale celkem rád, protože (stále) věřím, že právě předčasné volby jsou asi jediným férovým řešením vlekoucí se politické krize, podle mého názoru i lepším, než dočasná Rusnokova varianta "vlády odborníků", a to hned z několika důvodů. Personálně je to soubor značně podivný, jedná se často o blízké sympatizanty (nebo potenciální členy) strany jednoho muže - SPOZ, mnoho jedinců je podivnými vazbami propojeno tu

Severský snímek (záměrně píši severský, neboť se jedná o koprodukci Dánska, Norska a Švédska, přičemž nejsem sto odhadnout, která země je v tomto ohledu ta "klíčová", vzhledem k událostem asi Norsko) Vzpoura v Kautokeinu se promítal i u nás v rámci "severských čtvrtků", bohužel jsem jej tehdy neviděl, nicméně v čase internetu není prakticky nic nemožné... Předně je dobré vědět, že snímek je do jisté míry filmovou rekonstrukcí reálné události. Do jaké kvality a věrohodnosti se to podařilo neumím posoudit, protože o problematice soužití Sámů (Laponci) s jinou kulturou toho vím velmi málo, nicméně je jisté, že toto téma v Norsku rezonovalo dost dlouho (vždyť konečná tečka za tamní vzpourou byla učiněna až v roce 1997). Děj filmu nás přivádí do roku 1852 mezi norské Sámy, kteří mají velké problémy s alkoholismem, z čehož logicky profituje místní obchodník. Když ale na scénu přijde charizmatický luteránský kazatel, který cituje Bibli a velmi působivě mluví k Sámům s jasn

Pasťák rozhodně není příjemných místem, kde by většina lidí chtěla trávit své oblíbené kratochvíle. Naopak, je to místo temné, depresivní a celkově po všech stránkách odpudivé. Slušný člověk by prchal pokud možno co nejrychleji pryč takovou rychlostí, že i slavný The Road Runner by mohl závidět. Právě ale na takové místo (učitel + vychovatel) nastupuje mladý muž (v podání Ivana Vyskočila). Prvotní překvapení, "kam jsem se to dostal?", brzy následuje vystřízlivění a snad i poučení ve stylu "pro dobrotu na žebrotu". Snad... Tento film režiséra Bočana si prošel velmi zvláštním vývojem, natočen byl už v roce 1968, nicméně "ven" se dostal až krátce po sametové revoluci (že by bylo na "vině" přespříliš temné vylíčení problematické mládeže v socialistické zemi?), což se na filmu pochopitelně trochu podepsalo. V široké konkurenci zahraniční produkce, která už roku 1990 zaplavila československá kina (dodnes mám na to období příjemné vzpomínky, tehdy jsem