Liborův blog

 Jedna z věcí, které mi na této zemi vadí (a pravděpodobně se to nevztahuje jen k ČR) je pravidelné přebíhání od jednoho extrému k druhému. Dost hezky se to ukazuje na přístupu populace k opatření proti COVID-19. Na jaře byla trochu panika, byť čísla nakažených zase tak extrémní nebyla. V rouškách se chodilo i ven pod širou oblohu, někteří i do lesa na procházky. Byly tu případy lidí, kteří ostatní nahlašovali za to, že například jejich soused nemá při venčení psa na zahradě roušku na ústech, apod. Někteří se pohoršovali nad tím, že jim do jejich obcí (nacházejících se v turisticky zajímavých lokalitách) lezou lidi na výlety, báli se o své blízké seniory, které jim tito turisté měli nakazit.  Uplynulo zhruba 6 měsíců a ti samí lidé, kteří měli tendence mít roušku na sobě pomalu i v osobním autě při sólo jízdě, za situace násobně většího počtu nakažených bez problémů chodí do restaurací, cestují po republice, apod. Nenávist vůči lidem, kteří se chovali podobně před půl rokem, se jaksi v

 Brazilec Amon Tobin patří mezi stálice labelu Ninja Tuna. Jeho současný projekt Figueroa se trochu odchyluje od toho, nač byli dříve fanoušci zvyklí. To ale samozřejmě nemusí být vůbec na škodu. Žánrově to je spíše taková psycho folktronika, což Tobinovi velice jde k duhu, jak dokáže přesvědčit hned prvních několik tracků. Od klasického pojetí folktroniky se trochu liší tím, že používá jen samply a žádné živé nástroje (aspoň to jsem se dočetl), ale to aspoň pomáhá vytvořit silný, místy až hypnotický dojem. Například v závěrečné skladbě s názvem "Back to the Stars" lze slyšet podmanivý - snad až mimozemský - zvuk ne nepodobný některým filmovým soundtrackům, který se pak přelije do písničky, jež mi zase trochu připomínala poslední skladbu od Beatles na albu Revolver. Za některé části v "Put me under" by se nemusel stydět ani Morricone. Ano, i takto zvláštně to může působit. Za mě je to ale velmi dobrá deska, která se skvěle trefila do mého vkusu a do momentální nálad

 Filmů odehrávajících se v časech první světové války je jako šafránu. Ten s názvem 1917 je zatím posledním příspěvkem z řady velkolepě a draze pojatých děl. Jméno režiséra Sama Mendese ve mně pozitivně rezonuje už od jednoho krásného letního večeru, kdy jsem v letňáku viděl jeho slavný film Americká krása. Byl jsem tedy - a asi i oprávněně - zvědavý, jak si poradí s dost specifickým válečným tématem. Inu, poradil. Film nás přivádí do dubna roku 1917 krátce před ofenzívou vojsk Dohody. Je vybrána dvojice vojáků, kteří musí projít "území nikoho" ke spojenecké jednotce a varovat ji před útokem (neboť Němci se namísto  útěku pouze stáhli do předem připravených pozic). Místy trochu jako slavné Gallipoli od Petera Weira, hm? Celý film je tak pojat jako určitá mozaiková "válečná road movie", s dost zvláštními motivy a setkáními. Chvílemi na mě sálal i duch Coppolovy Apokalypsy.  Působivé to je tedy dostatečně, k tomu si přidejme slušný hudební podkres (Thomas Newman, mimo