Liborův blog

Známá politoložka V. Dvořáková vydala knihu, která se snaží mapovat současnou krizi naší společnosti a najít určitá východiska z této nepříznivé situace. Knihu profesorka Dvořáková rozdělila na 4 části, v první se věnuje víceméně pojmenování současných problémů na příkladech aspektů fungující demokracie, které v naší realitě bohužel z různých důvodů nefungují (či fungují jen jako "Potěmkinova vesnice"). Jedná se zejména už jen o samotné vymezení termínu "demokracie", který autorka uvádí jako, "...systém, kde mají jasně dané neutrální procedury jak rešit konflikty." Tvrdí například, že náš systém se sice demokracii v mnohém podobá, ale o skutečnou demokracii se nejedná, neboť často jsou tu mnohá pravidla ustanovená výhradně "ad hoc". Zaobírá se rovněž vnímáním konfliktu v naší společnosti (a tvrdí, že konflikt nemusí vždy znamenat něco negativního, naopak, v demokracii jsou konflikty legitimní, pokud jsou dodržována jasná pravidla), nechutí ke kom

Tak vida, na pana Klause se začalo střílet. Zatím jen z airsoftové zbraně, ale stejně se jedná o jev u nás prakticky nevídaný. Pomineme-li vajíčkové eskapády politiků sociální demokracie a tehdejšího prezidenta Havla na Slovensku, tak poslední atentát na představitele výkonné moci byl ten na Aloise Rašína za první republiky. Domnívám se, že včerejší akce Pavla Ondrouše (tak se jmenuje airsoftový "shooter") byla dost hloupá. Nemusím mít plakát Klause nad postelí, nemusím s ním v mnoha ohledech souhlasit, mohu jej dokonce i vysloveně nemít rád, ale střílet na něj mi přijde jako akt z trochu jiného světa a prostředí, kam bych tedy osobně moc patřit nechtěl. Jako mnoho jiných akcí, tak i tato ale odhalila i zcela jiné souvislosti. Jednak už v médiích dostává docela slušně "pod kotel" prezidentova ochranka, jejíž přístup byl více než laxní (a to i navzdory tomu, že v daném okamžiku, kdy byl Klaus obstoupen davem lidí, toho moc dělat nejde) a zejména i důvody, které útočn

Náš patron dnes slaví své výročí, očekávám, že na tento Den české státnosti vzniknou - jak už bývá tradicí - četné polemiky (proč se vůbec svátek slaví) a nářky (na to, že ne každý ví, proč se svátek slaví). Ona to zase ale až tak hloupá otázka není. Svátky se slaví, neboť dávají do chaotického světa jistý řád, šlo by snad i říci, že instituce svátků je jakýmsi návratem do minulosti, k původním principům, které mají oživit naši skomírající vitalitu. Svátky jsou mimo jiné i způsobem kolektivního vzpomínání na minulost a s tím související lidské potřeby mít onu minulost řádně vyloženou a mít mezi ní a dneškem natažený jakýsi most, který de facto tímto způsobem i legitimizuje současné poměry. To pochopitelně nejsou teze zcela neznámé (minimálně pro lidi, kteří mají jakési povědomí o sociologii). Z tohoto hlediska je ale zajímavé sledovat i minulé debaty, které provázely vznik názvu tohoto svátku v roce 2000, kdy byl Václav posmrtně nařčen současným kandidátem na hlavu státu Milošem Zemane

Tak podle ministra Kalouska jsme vše "prožrali a proflákali" a zlaté časy jsou tedy pryč. No nevím, osobně si nemyslím, že bych si žil v minulých letech nějak nad poměry a podobný dojem mám i ze svého okolí. Jistě, není to reprezentativní výběr, nicméně domnívám se, že daleko více prostředků se "prožralo a proflákalo" díky nekoncepčnímu plánování-neplánování, kdy se nazdařbůh nakupovaly podivné padáky, trenažery, slavné pandury, zvláštně se zbavovalo Migů a díky podivným střetům zájmů i absenci odpovědnosti za různé činy přišlo mnoho prostředků vniveč a do nežádoucích kapes. Však on tu zemi pan Kalousek se svým "balíčkem poslední záchrany" jistě spasí...

Volby (jedno které) jsou každým dnem blíže a blíže a není tedy divu, když opoziční (či zároveň i mimoparlamentní partaje) zakládají rozličná společenský a zárodky budoucích koalic. Některé české zpravodajské servery přinesly informaci o tom, že lídři lidovců, socialistů a zelených spolu v posledních dnech často jednají právě s úmyslem na budoucí spolupráci a snad i koalici. Rýsoval by se tu pak střet dvou velkých "bloků" ODS, TOP09, Lidem na straně jedné a SZ, ČSSD a lidovců na straně druhé. Zatímco o spojenectví prvních není snad pochyb (i když i dnes se tato koalice celkem slušně otřásá v základech) o spojenectví druhých to takto jednoduše říci nemůžeme. Je tam sice několik bodů, které všechny tři subjekty spojují, nicméně osobně se domnívám, že rozdílů je o něco více. Zelení mají negativní postoj k jaderní energii, ČSSD má jako svoji "vlajkovou loď" boj proti současné podobě církevních restitucí a lidovci jsou možná pro obě výše zmiňované strany až moc konzervati

Houbaření je mnohými považováno za český národní sport (či koníček). Skutečně, když zaprší a jsou správné klimatické podmínky, tak se nám to v lesích jen hemží lidmi s košíky, kteří ostřížím zrakem skenují rozsáhlé plochy země. Snad v žádné jiné zemi na světě se houbaření netěší takové popularitě jako právě u nás. Ano, houby se sbírají i na Slovensku, trochu i v Polsku, Ukrajině a v baltských státech, nicméně doslova kultovního rozměru nabývají jen v této půvabné středoevropské kotlině. Na druhou stranu mnoho cizinců nad naší zálibou nevěřícně kroutí hlavou. Pamatuji se na jednu historku, která se traduje o Pepim Bicanovi (legendárním útočníkovi SK Slavia), jenž na konci své kariéry šel trénovat jakési mužstvo do Belgie. Bican, jako vášnivý houbař, si pochopitelně nemohl nechat ujít návštěvu tamních lesů a netrvalo dlouho a vracel se zpět domů obtěžkám různými houbami. Belgičané se na něj vyjeveně dívali, pozvání na smaženici raději odmítli a ještě týden jej chodili pro jistotu kontrol

Román Jefta a jeho dcera z roku 1957 je jednou z posledních knih, které slavný spisovatel Feuchtwanger napsal. Autor se nechal, jak již název napovídá, inspirovat dávným příběhem z biblického Starého zákona o soudci Jeftem a jeho trnité cestě k ovládnutí celého Izraele. V samotném biblickém textu o této postavě najdeme jen relativně krátký text, nicméně Feuchtwanger použil své rozsáhlé znalosti tehdejší doby (původní příběh se snad odehrál asi v letech 1300 - 1000 před Kristem), kultury, zvyků, či vojenské taktiky a předkládá nám tak text, který působí značně věrohodným dojmem a doslova z něj sálá atmosféra časů doby bronzové (pokud jsem sto něco podobného se svoji nízkou erudicí vůbec posoudit). Text je tak možná věrohodnější - a poskytuje i plastičtější náhled na onu dobu než původní biblická verze, jejíž poslední redakce pochází asi z 8. století před Kristem a asi není ani tajemstvím, že tehdejší autoři onoho textu se snažili popsané děje zařadit do nějakého smysluplného cyklu (čast

Každý další den je prvním dnem zbytku našeho života, zní to sice dost pesimisticky, ale rozhodně pravdivě. O posledních věcech člověka jedinec v mladém věku obvykle moc nepřemýšlí, nicméně s postupující dobou se ony představy objevují asi stále častěji. Nejsem ještě ve věku, kdy bych něčím takovým byl zatížen, nicméně i tak se jeden neubrání touze po nesmrtelnosti a odsunutím oněch starostí na nikdy. To, že nesmrtelnost zase není taková legrace, nám říká Čapek ve své Věci Makropulos, nicméně osobně se domnívám, že rozhodně ne každý mu to věří. Vždyť kdo by nechtěl vidět svět takový, jak bude vypadat za sto a více let? Snad zde tedy nějaký svět v dnešním slova smyslu vůbec bude... Pokud nedojde k nějakému výraznému objevu na poli lékařském, tak nesmrtelnosti můžeme dosáhnout jen zprostředkovaně, ale i tak představy o ni v průběhu let procházely dost výrazným vývojem. Staří Řekové spatřovali nesmrtelnost ve filosofii a ve svých ctnostech. Svět byl krásným divadlem pro bohy, kteří se od s

The Vaccines, britská skupina, která nedávno úspěšně debutovala se letos vrátila na scénu se svým v pořadí už druhým albem. The Vaccines, hrající indie, garážový rock se tu opět představují ve své klasické podobě, jež integruje mnoho kytarových stylů napříč časem, je tam trochu The Strokes, trocha The Stone Roses, apod. U mnoha skladeb si možná řeknete, že něco podobného jste přece už někde..... To nic ale nemění na tom, že Come of Age je dobrou deskou, jež se velmi dobře poslouchá. Vaccines nechtějí dělat nemožné, tedy posouvat tento žánr někam dál mílovými kroky, "jen" vhodně dávají dohromady různé prvky a dělají z nich pěkné, jednoduché (a to nemyslím nijak pejorativně!) a zajímavé písničky. Některé skladby navíc mají i pozoruhodný, byť nikterak zbytečně komplikovaný, text (např. I Wish I Was A Girl). The Vaccines od svého debutu trochu vyspěli, těžko říci, zda je to jen jejich záležitost, či je to díky přítomnosti Ethana Jonese (Kings of Leon), nicméně Come of Age zní tro

Íránský snímek Barva ráje režiséra Majidiho (je například autorem slavného filmu Božské děti) mě velmi příjemně překvapil, byť to překvapení nebylo nikterak šokující, neboť velmi příjemný zážitek při sledování tohoto díla jsem už dopředu očekával. Hlavním hrdinou je malý chlapec Mohammed, který má tu nevýhodu, že je absolutně slepý, navštěvuje proto speciální školu v Teheránu, nicméně když přijdou dlouho očekávané prázdniny, tak si jej otec musí vzít zpět domů, což se právě otci zrovna moc nezamlouvá, má totiž v plánu úplně jiné věci... Barva ráje patří mezi relativně smutné filmy, neboť v jejím centru jsou lidé trpící, kteří rozhodně život nemají snadný. O to více vynikne jejich touha po životě, i obecně po ochraně všeho živého. Mohammed sice nevidí, ale velmi intenzivně vnímá zvuky a svými prsty se snaží poznat okolní svět. Jasnou interpretací je i hledání Boha, který je přece sám neviditelný a poznat jej musíme spíše vnitřně. Na filmu oceňuji krom krásně poetického závěru i práci re

Nejsem chemik, o chemickém pozadí celé události mám jen zcela elementární povědomí. Ale stejně mi to nedá... Včerejší den přinesl slovo, které už z našeho slovníku skoro vymizelo a připomíná zejména "zlaté časy" Caponeho a jeho hochů - prohibice. Řešení je to podle mého názoru sice možná i leckdy fungující, nicméně rozhodně ne spasitelské. Podobně, jako nám Phillipsova křivka neochvějně tvrdí nepřímou úměru mezi inflací a nezaměstnaností, tak i růst spotřební daně jde ruku v ruce s neochvějným vzkvétáním černého trhu s alkoholickými nápoji. Vysoké zdanění, motivované snad snahou dostat do státního rozpočtu i finance potřebné k léčení následků alkoholismu, tak parodoxně často může způsobovat jev zcela opačný. Nejsem zastáncem celkového zrušení spotřební daně, nicméně domnívám se, že její výši by mohlo být dobré ještě jednou zvážit. A když už jsme u té ekonomie, tak i Lafferova křivka v tomto ohledu "mluví" celkem jasně. Tajemstvím určitě není ani to, že pravděpodobně

Univerzita Slavia, trochu zvláštní nápad, trochu recese, trocha snahy o osvětu a o propagaci klubu, který letos slaví úctyhodných 120 let od svého založení. Bezesporu se jedná o zcela výjimečný projekt, který má klub přiblížit fanouškům i širší veřejnosti. Celá akce je pojata jako "klasické studium", po registraci přes e-mail obdržíte papírový index, kam za každou absolvovanou přednášku (45+45 minut) dostanete razítko, které potvrzuje účast. Akce, jejíž téma bylo odvěké derby Slavia - Sparta, se zúčastnilo zhruba sto lidí a jelikož místem byl tamní fanshop, tak kapacita byla tak akorát dostačující. V rolí přednášejících se představily rozličné osoby, archivářem Zuskou počínaje a novinářem Hrabětem konče. Mnoho věci jsem už dávno někde četl, nicméně i tak jsem se dozvěděl několik překvapujících faktů, mezi něž patří i silná rivalita mezi předválečnou (1. sv. válkou) Slavii a tehdejším D.F.C., což byl klub pražských němců (mimo jiné podporovaný i E. E. Kischem). (Nejenom) fotba

Tak trochu "contradictio", jak by řekli latiníci, přesto jsem nedávno viděl jakýsi letáček, kde jedno hnutí usilující o demokracii (respektive o její nápravu) vybízelo k účasti na jakési demonstraci, která mělo vyjádřit nespokojenost se správou věcí vezdejších. Na onom letáčku se vyjímala známá podoba husitského bojovníka, kterou mu přiřklo romantizujíc devatenácté století. Vskutku zajímavé spojení touhy po demokracii s válečníkem z doby pozdního středověku, který se zrovna demokratickými tendencemi (vzato dnešními významy těchto termínů) nevyznačoval (stačí si vzpomenout na to, jak pan Jan naložil s heretickou sektou Adamitů - jen pro připomenutí, necelou stovku jich nechal upálit), troufám si tedy tvrdit, že zvolit si Jana Žižku za postavu, jejíž tvář "propaguje" hnutí usilující o "opravdovou demokracii" považuji za jev dost podivný, neboť ono přirovnání postrádá elementární logiku. Je až s podivem jak hluboko je v nás zanesen nános romantismu 19. stolet

K-Conjog je název pozoruhodného projektu z Itálie, za kterým stojí člověk, o jehož životě toho lze zjistit jen skutečně málo, je totiž stejně podivný jako ta osoba s ilustrovanou hlavou na obalu jeho desky Set Your Spirit Free. Název je to velmi výstižný, hudba je to skutečně mnoha tváří, navozuje rozličnou škálů emocí, nicméně takřka vždy zvítězí pozoruhodné zakončení, či nečekaná změna v tempu i melodii a ambientní "nálada". K-Conjog je vše možné, jen ne lehce škatulkovatelný projekt, přesto bezesporu spadá do velmi široké skupiny elektronického chill-outu a potěší tedy zejména jeho příznivce. Jedincům, kteří s daným subžánrem moc zkušeností nemají, možná ledacos přijde až příliš zdlouhavé a scénické. Skutečně, není to hudba pro masy, nicméně troufám si tvrdit, že o to více ji docení právě fanoušci, i když soukromě si myslím, že menší střihačské nůžky například ve skladbě "Thinking About Robin" by nebyly na škodu.

Nedá mi to, takový pěkný název a navíc mi v hlavě už delší dobu zní tato skladba od francouzských Daft Punk z jejich ne zrovna nejpodařenějšího alba... Nepatřím zrovna mezi klasické televizní diváky, takže mi snad ani nepřísluší kritika programové skladby, nicméně tu a tam se na tv přece jen podívám, obykle v touze shlédnout sportovní přenos, či nějakou odlehčenější zábavu (filmový klub je na mě až moc pozdě v noci...). Stalo se zykem, že začátkem září naše televize nasazují několik seriálů v touze udržet si diváky ideálně po celý podzim. Na obrazovkách tak můžeme vidět seriály Gympl, Základka, Obchoďák, či Ententýky. Upozorňuji, že z výše jmenované produkce jsem toho viděl poskrovu (a něco snad ještě ani nedávají), nicméně mé zkušenosti se současnou českou seriálovou tvorbou jsou velmi tristní. Křečovitý humor za každou cenu, neuvěřitelné charaktery, povrchní herectví, šetření, slucho-vražedné (v horším případě), či protivné (v lepším případě) melodie, které seriály provázejí, to jsou