Houbaření

Houbaření je mnohými považováno za český národní sport (či koníček). Skutečně, když zaprší a jsou správné klimatické podmínky, tak se nám to v lesích jen hemží lidmi s košíky, kteří ostřížím zrakem skenují rozsáhlé plochy země.

Snad v žádné jiné zemi na světě se houbaření netěší takové popularitě jako právě u nás. Ano, houby se sbírají i na Slovensku, trochu i v Polsku, Ukrajině a v baltských státech, nicméně doslova kultovního rozměru nabývají jen v této půvabné středoevropské kotlině. Na druhou stranu mnoho cizinců nad naší zálibou nevěřícně kroutí hlavou. Pamatuji se na jednu historku, která se traduje o Pepim Bicanovi (legendárním útočníkovi SK Slavia), jenž na konci své kariéry šel trénovat jakési mužstvo do Belgie. Bican, jako vášnivý houbař, si pochopitelně nemohl nechat ujít návštěvu tamních lesů a netrvalo dlouho a vracel se zpět domů obtěžkám různými houbami. Belgičané se na něj vyjeveně dívali, pozvání na smaženici raději odmítli a ještě týden jej chodili pro jistotu kontrolovat, zda se neotrávil.

Těžko říci, proč právě u nás došly houby takové oblibě, ale patrně to bude nějakým způsobem souviset i s tím, že se jim občas říkávalo "maso chudých", tedy jednalo se o kvalitní a relativně dostupnou potravinu pro všechny. Je až k nevíře jak moc u nás houby zdomácněly i v různých pořekadlech a řčeních, například, "to je na houby", apod. Každý z nás asi rovněž slyšel větu, "to se stalo, když jsi byl ještě na houbách", což prý souviselo se zvykem mladých lidí odebrat se na nějaké tiché, klidné místo a tam se věnovat aktům lásky a při návratu říkat, že se "bylo na houbách".

Buď jak buď, houby tu jsou doma jako jinde na světě.

A proč vůbec píši tento článek? Právě jsem se totiž z jedněch "hub" vrátil (ne, nevěnoval jsem se aktům lásky) a poté, co jsem minulou "sezónu" tak nějak vynechal cítím, že mi to docela chybělo. Uznalý pohled okolních houbařů, když Vás míjejí, na Vaše kousky, ten je k nezaplacení.

Ano, košík není úplně plný, ale kvalita nahrazuje kvantitu :-).