Liborův blog

Luboš Brabec je celkem slušný sportovní novinář, který vtrhl na území spisovatelů s dodnes hojně kupovanou knihou "Dlouhý běh" (vypráví příběh Dana Orálka, našeho ultra běžce). Už předtím se ale stihl prezentovat publikací "Maraton a jiné pošetilosti", kterou financoval crowdfundingovým způsobem, a i když obě knihy pojednávají o tom samém (běh a jeho peripetie), tak ve výsledku to jsou žánrově trochu odlišné příběhy. Jednu věc mají nicméně společnou. Čtou se skvěle. Maraton je synonymen dlouhého snažení, námahy, která hraničí s absolutním vyčerpáním. Vězte však, že kniha samotná vás určitě nevyčerpá, a když už tedy ano, tak maximálně humorem. Vše začíná vtipným věnováním Ondrovi Veseckému (pro neznalé, Ondřej byl hlavní postavou seriálu Dlouhá míle, což je velmi slušný československý seriál z roku 1988 nebo 1989, který bohužel na našich obrazovkách zrovna nezdomácněl) a pokračuje velmi vtipným líčením pozoruhodných historek a úvah ze světa běhu. Dovolím si malou uká

Někde jsem slyšel názor, že "hospodská diskuse" se přesunula z hospod na internet. Není to podle mě úplně pravda, ale troufám si tvrdit, že skutečností zůstává, že internet je jen takový, jací jsou lidé na něm. V předinternetových dobáh se šířila různá šeptanda. Už dávno v "časech temna" se mezi lidmi šířily takové ty povídačky, které obsahovaly tajemná místa, kam se nesmělo chodit, podivné bytosti na oněch místech se zjevující a detailní popisy příšerných věcí, které by se nám staly, pokud by na ono místo vstoupila lidská noha. Stejně tak se šířila šeptanda o mnoha zaručených informacích typu, "Jana Masaryka zastřelila NKVD a pak jej převezla do Černínského paláce", či "Hitler žije a bydlí v Argentině". Nebylo málo těch, kteří uvěřili. Jednoduše někdy proto, že věřit chtěli. Život je asi snazší, když si myslíte, že za běh událostí vždy někdo může a svět tímto ovládá. Ono to pak dává smysl a mozek může odjet na dovolenou. Díky tomu, že moji mailo

David Bowie byl s trochou nadsázky ztělesnění populární hudby od šedesátých let do dneška. Ne nadarmo se mu přezdívalo "hudební chameleon". Dokázal totiž do své tvorby absorbovat prakticky jakýkoli žánr, přičemž jej vždy doprovodil svým nezapomenutelný a originálním hlasovým projevem, který mi bůhvíproč (a věřím, že nejenom mně) přišel jako hlas šílence. Bowie ale nevynikal jen zajímavým hlasovým projevem a hudební nonkonformitou, jeho "značkou" byly i tajuplné texty (vzpomínám si celkem živě na rozbor Life on Mars :)), pozoruhodná stylizace (od Ziggyho po majora Toma) a jakási aura nadpozemské bytosti, která svoji magičností obklopovala Davidův život. I poslední mistrova deska nebyla výjimkou. Světlo světa spatřila 8. 1., jen pár dní před zpěvákovou smrtí. Když jsem si na twitteru v pondělí ráno cestou do práce přečetl, že Bowie zemřel, tak jsem to bral jen jako neškodný hoax, či další část Bowieho hry s posluchači. Bohužel, ve věku 69 let David Robert Jones podleh

Když začal Andy Weir psát Marťana, tak si rozhodně ani nepomyslel na to, jaký úspěch může rozjet. Už jen tím, je mi celá tato látka dost sympatická. Ok, knihu jsem nečetl, leč patřím mezi ty lidi, kteří soudí, že k užití si filmu není nutné knižní předlohu znát (osobně mám po této stránce zkušenost spíše negativní). Užil jsem si tedy Marťana? Ano i ne. Odpověď hodna politika s vysokým koaličním potenciálem. Matt Damon je sympatický vtipkující astronaut jménem Mark Wattney, který má docela průšvih. Jeho posádka si totiž myslí že je mrtev a z rudé planety Mars odstartuje bez jeho maličkosti. Docela chápu, že to dokáže naštvat. Nicméně se zachraňováním sebe sama má Matt Damon bohaté zkušenosti už z vojína Ryana, takže "no stress" :). Damonův Wattney není jen tak nějaký kosmický zelenáč, který by se na rudém písku rozplakal, či přemýšlel nad tím, jak se nejsnadněji zprovodit ze světa, neboť i absolutní laik musí chápat, že případná záchrana by na Mars letěla setsakra dlouho a z n

Čas od času musím uklízet (jednoduše proto, že v hromadách věcí se lze jen obtížně orientovat a vůbec to nevypadá pekně). Je celkem komické, že až při takovém úklidu člověk zjistí, co všechno za krámy pořád doma přechovává... Lidé mají podle mého názoru přirozený sklon hromadit kolem sebe různé věci. Možná to pochází z nějakého podvědomého pocitu ohrožení a budování zásob na "hladové časy". Hromadění věcí nabývá svého extrémního rozměru v podobě různých obsedantně kompulzivních poruch, nicméně i to naše klasické "křečkování" dokáže někdy dost znepříjemnit život. Třeba tehdy, když se na vás vyvalí staré Komety... Jasně, mnozí (zejména mladší ročníky) patrně Kometu znát nebudou, ale vězte, že v roce 1989 její vydání působilo jako zjevení. V dnešní záplavě a doslova přehršli všeho možného (lze koupit komiksy satirické, superhrdinské, post apokalyptické, dívčí, apod.) to asi nikdo nedocení, ale před rokem 1990 toho u nás zase tak moc nevycházelo. Pravda, nelze opominout

Víčka sem, víčka tam. Poslední dobou se mi zdá, že se jako houby po dešti vynořily všelijaké iniciativy, která se zabývají sběrem víček pro... (doplňte libovolné postižené dítě, či jinak znevýhodněnou osobu). Víčka se sbírají ve školách, existují internetové stránky ohledně sběru pro nějakou konkrétní osobu a vůbec je všude tak nějak převíčkováno. Určitě je fajn, když se lidé nesobecky zajímají o druhé a snaží se jim pomoci. Taková pomoc by ale měla být aspoň trochu efektivní, což v případě víček zrovna moc nefunguje. Jen považte, sesbíraná víčka jsou očištěna od nečistot, semlena, dále tavena a posléze tvarována do nového plastového útvaru (dle libosti). Za tento recyklát pochopitelně firmy zaplatí sběratelům nějaké drobné. Ta cena je různá, víceméně se pohybuje v rozmezí 5 - 7 korun za kilogram víček. Ano, za kilogram. To aby se člověk usbíral. Zkusme jednoduchou matematiku. Máme nemocné dítě, pro jehož léčbu je potřeba cca 1 000 000 korun ročně. Můžeme vyjít z toho, že jedno víčko m

Rok se s rokem sešel (aby bylo učiněno zadost obligátním frázím) a já se jako už prakticky tradičně pokusím sestavit svůj subjektivní trojúhelník hudebních alb, která mě v právě skončeném roce zaujala nejvíce. Pořadí 1. - 3. není pořadí hodnotící (rovněž tradičně). 1. Lower Dens - Escape from Evil Podle mého názoru dosud nejlepší album J. Hunter a spol. Skvělá, lehce retro hozená deska, která se jen tak neoposlouchá. 2. Blur - The Magic Whip Nová deska po hodně dlouhé době. Čekat se rozhodně vyplatilo :). 3. Susanne Sundfør - Ten Love Songs Na hranici popového kýče, který vyvažuje vliv M83 a nezpochybnitelný talent této holky z Bergenu, se vyklubalo album sbírající takřka všude velmi pozitivní ohlas. Mohu to jen potvrdit. Tak snad zase za rok...