David Bowie - Blackstar (2016)

David Bowie byl s trochou nadsázky ztělesnění populární hudby od šedesátých let do dneška. Ne nadarmo se mu přezdívalo "hudební chameleon". Dokázal totiž do své tvorby absorbovat prakticky jakýkoli žánr, přičemž jej vždy doprovodil svým nezapomenutelný a originálním hlasovým projevem, který mi bůhvíproč (a věřím, že nejenom mně) přišel jako hlas šílence. Bowie ale nevynikal jen zajímavým hlasovým projevem a hudební nonkonformitou, jeho "značkou" byly i tajuplné texty (vzpomínám si celkem živě na rozbor Life on Mars :)), pozoruhodná stylizace (od Ziggyho po majora Toma) a jakási aura nadpozemské bytosti, která svoji magičností obklopovala Davidův život.

I poslední mistrova deska nebyla výjimkou. Světlo světa spatřila 8. 1., jen pár dní před zpěvákovou smrtí.

Když jsem si na twitteru v pondělí ráno cestou do práce přečetl, že Bowie zemřel, tak jsem to bral jen jako neškodný hoax, či další část Bowieho hry s posluchači. Bohužel, ve věku 69 let David Robert Jones podlehl rakovině.

Jedna hudební kapitola se uzavřela.

A jaká tedy je poslední deska?

Předně mrazivě bolestivá. Syrová. Znepokojující. Mrkněme se ji trochu na zoubek.

Pokud jste si pustili odkaz na jůtůb výše, tak vám tu pravděpodobně hraje Blackstar. Pro posluchače dosud nepoznamenané Bowieho tvorbou (a tím nemyslím to, že znají Modern Love a Space Oddity) to asi bude trochu šok. Chameleon dosáhl dalšího zbarvení. Dá se hovořit o takovém tom podivném rocku, který hrají třeba Radiohead v kombinaci s alternativněji znějícím jazzem. Nic, co by lámalo žebříčky českých hitparád. Bowieho deska vyžaduje více poslechů, je na obecenstvo náročná, nedá zážitek zadarmo. To může leckoho odradit. Tak upřímně znějící nahrávku jsem už ale dlouho neslyšel.

Bowie se rozloučil stylově.