Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červen, 2012

Portal (2007)

Obrázek
Half-Life znají i lidé, kteří se o interaktivní počítačovou zábavu moc nezajímají. Portal měl být možná původně jen takovým vedlejším produktem tohoto slavného titulu, jenže netrvalo to dlouho a tato hra si vysloužila velké uznání ze strany hráčské veřejnosti (a také pokračování). Přitom sama podstata hry je jednoduchá. Sice vidíte svoji postavu z pohledu první osoby, nicméně nejedná se o klasickou střílečku, nikdo zde nezemře a vaše postava ani nevystřelí. Jedinou zbraní je ASHPD (portálová pistole), která jednoduše udělá ve zdi portály, mezi kterými lze přecházet. Princip hry doplňují ještě jakési podivné kostky, kterých lze většinou využít jako těžítek pro rozličná tlačítka. Dohromady takto nakombinováno, s úžasným designem úrovní a zajímavým příběhem (který, bez legrace, osciluje mezi hororem a komedií), se vytváří pozoruhodný zážitek, který právem získal ocenění za nejoriginálnější videohru roku 2007. Nevýhodou je určitě herní délka, neboť i průměrný hráč je schopen Portal zvládno…

Ionesco - Nosorožec

Ano, na Nové scéně Národního divadla hrají nosorožce. Pozoruhodnou hru slavného dramatika antidramatu (či absurdního divadla). - Nosorožec! - To se Vám něco zdá… Ach, no tohle! V menším francouzském městě se znenadání objeví nosorožec. Pobíhá ulicemi a hrozí, že někoho zašlápne. Brzy je nosorožců více. Jsou to totiž lidé, kteří se v ně mění (metamorfují). Nosorožců je stále více a lidí stále méně… Být nosorožcem znamená být v určitém stádu, podlehnout většině a nechat se unášet na jejích vlnách. Pod "nosorožectvím" si můžete představit takřka cokoliv, nacismem počínaje a současných konzumerismem konče. Tato divadelní hra se mi líbila, byť v začátku je tam možná několik až příliš rozvleklých a zvláště "ukecaných" scén, nicméně v druhé části je o mnoho zajímavější. Svůj podíl na tom mají i skvělí herci (Prachař, Bareš, Pavelka, Žáčková, Postránecký, či třeba i Jan Bidas) a režie Gábora Tompa. Zvláště zajímavě je vyřešena proměna Igora Bareše, jeho herecký výkon se mi ko…

Idioti (Idioterne 1998)

Obrázek
Film Idioti je snímkem, který režiséra Triera už nadobro proslavil (minimálně v mých očích). Jedná se pravděpodobně o vrcholné dílo manifestu Dogma 95 (upuštění od akčních scén, černobílého obrazu, pokud možno bez rekvizit, apod.), takže rozhodně není od věci se mu trochu podívat "pod pokličku". Intelektuálové jsou příšerné bytosti, když se nudí, tak dokážou vymyslet věci, nad kterými takto "nepostižený" jedinec jen nevěřícně kroutí hlavou. V Dánsku se dala dohromady skupina víceméně mladých lidí intelektuálního charakteru (lékař, učitel,...), kteří si krátí čas bohulibou kratochvílí hraní si na retardované. Jde jim to docela dobře. V okamžiku, kdy poznáte, že to vše jen hrají, tak se dostaví několik vtipných momentů, např. scéna na exkurzi v továrně ("To ho necháte řídit auto?"). Nejde tu však jen o humor, ten později v podstatě ustoupí závažnějšímu sdělení - snaze uvolnit "blázna v sobě" a najít alternativu vůči současné moderní společnosti, sn…

Formy extremismu

Už to není jako dříve. Extremisty lze často jen stěží poznat na první pohled. Většinou se naučili v poklidu argumentovat, chodit slušně oblékaní a tvářit se do jisté míry konsenzuálně. Kupříkladu většina rasistů už nenosí své symboly viditelně, ale naopak vystupují jako "ti slušní lidé, kteří chtějí všem pomoci třeba od drog a možná i od něčeho jiného....". Občas se ale zadaří narazit na někoho skutečně otevřeně demaskovaného, a to je pak docela šok. "Je přeci jasné, že černoši jsou níže než my. Jen se podívej jakou vytvořili kulturu, nic! To jen bílí staví velké budovy píšou knihy a vymysleli banky!" - volný přepis jednoho výroku. Skutečně, nebylo to vyřčeno někdy před 60 lety, ale v roce 2012. Ano, jako bych zapomněl, je to naše kultura, která vytvořila krajně individualistický systém, kde se smrt a stáří pokud možno vytěsňují, která sice tvoří zajímavé budovy, ale také zbraně, které jsou schopny nejenom ji, ale veškerou populaci na planetě zničit. Co je na tom tak …

Dům (Dom 2011)

Obrázek
Film Dům slovenské režisérky Zuzany Liové je snímkem, na který jsem se dlouho těšil. Film získal slušné kritiky a i diváci mu vyjádřili svoji návštěvou biografů přízeň. Dokonalý předpoklad pro slušný filmový zážitek. Je tomu skutečně tak? Je tomu skutečně tak! Otec (Krobot) a matka (Medvecká) staví dům pro svoji dceru Evu (Judit Bárdos), té je to ovšem celkem volné, neboť sama touží zejména po úniku z rodinného prostředí - jako ideální se jí jeví au-pair v Anglii, což je ovšem zcela v protikladu se záměry rodičů - zejména otce. Otec se bojí, aby Eva neskončila jako Jana (to je druhá dcera, která se ve filmu také objeví). Pravda, příběh nic moc originální není, ale o to tu přece nejde. Film se soustředí na vykreslení mezilidských vztahů uvnitř (rozšířené) rodiny, a to je zvládnuté na jedničku (klidně i s hvězdičkou). Při přemýšlení nad tímto snímkem mi několikrát na mysli vyvstalo slovo "přesvědčivost". Místy dojemné, smutné, někdy trochu veselé, ale vždy přesvědčivé. Negativa te…

Mein Kampf ve Švandově divadle (a bez jakékoliv švandy)

Nazvat divadelní hru Mein Kampf, to už si přímo volá po diváckém úspěchu (minimálně v první fázi). Hra George Taboriho přitom není bůhvíjaká novinka, neboť u nás se už hrála krátce po sametové revoluci, nicméně už jen kvůli svému poutavému názvu jistě přilákala na představení i lidi, kteří třeba jinak nepatří mezi stálé náštevníky chrámů Thálie. Leckdo se mě dokonce ptal co to vlastně ten Mein Kampf je (snad s podezřením na to, zda se nejedná o nějakou neonacistickou agitku). Prostě téma je to stále citlivé. Příběh se odehrává ve Vídni, kam malý Dolfi Hitler přijíždí na přijímací zkoušky na akademii. Společnost mu dělají dva židé, u kterých v jejich - jak jsem pochopil - bezdomoveckém příbytku nějaký čas přebývá. Hitlera si zde zahrál Tomáš Pavelka a podařilo se mu to celkem solidně, dobře odkoukané měl Pavelka zejména různá gesta a práci s hlasem, což bylo někdy i záměrně parodizující, nicméně když na podobnou notu hra "zahrála" podruhé, potřetí, tak už to moc vtipné nebylo. …

Prometheus (2012)

Obrázek
Prometheus byl dlouho očekávaným snímkem. Režisér Scott se v něm měl vrátit takřka k počátkům své slavné filmové tvorby a tematicky navázat na legendárního Vetřelce z konce sedmdesátých let. Kdo však čekal snímek, který bude milníkem světové kinematografie a hravě se onomu Vetřelci vyrovná, tak ten musí být zklamán. Do stejné řeky se dvakrát vstupuje jen těžko a filmové milníky obvykle vznikají ze zcela nečekaných projektů.... Ale nepředbíhejme. Co se Scottovi určitě podařilo, to byla atmosféra, která je až na malý výkyv v závěru podle mého názoru výborná a skutečně dokáže diváka vtáhnout do příběhu (zejména ve 3D kině). V celku sodilní je podle mě i výběr herců a jejich následné výkony. Noomi Rapace (ano, je to Lisbeth Salander od autora Stiega Larssona) zde hraje velmi sympatickou vědkyni, která má v sobě nehynoucí touhu po poznání původu a smyslu eistence lidstva. Z výraznějších tváří tu nechybí ani v současnosti velmi obsazovaný herec Michael Fassbender (Stud, Nebezpečná metoda), kt…

Virtuální pomníky

Smrt je neodvratné, vše živé směřuje ke smrti de facto ode dne svého zrození, obranou proti této skutečnosti pak může být mnoho forem, jež se mohou kulturně lišit, ale něco přesto mají společné. Třeba touhu něco tu po sobě na světě zanechat. Dávní králové a vládci stavěli monumentální pomníky své dnes již zašlé (a někdy i zcela zapomenuté slávy). Jména jako je Cheops, Feidiás (a koneckonců i ten Hérostratos, který si tak rád hrál s ohněm) se dostala do historie a i naše současná generace si je pamatuje, byť informace o nich jsou útržkovité, nicméně právě v oné paměti v podstatě přežívají dál (byť někdy jen jako legenda). Někteří lidé se snaží stát nesmrtelnými v podobě svých potomků. Koneckonců, byla to snad Arendtová, která tvrdila, že právě řecká touha po hledání nesmrtelnosti stála na počátku veškeré filosofie. I dnes se pochopitelně lidé snaží být nesmrtelní, někteří si plánují okázalé hrobky (a už vůbec třeba netuší, že po jejich smrti nebude nikdo, kdo by jim tam nosil květiny) a…

Šrámy (Pregi 2004)

Obrázek
Když porovnáme vzájemný vztah polské a naší kinematografie, tak brzy shledáme pozoruhodný nepoměr. České snímky jsou v polských kinech celkem běžně uváděny a takový Hřebejk patří mezi solidní základ každého pořádného "čechofila" (a že jich je). U nás je to samozřejmě jiné. Polský snímek se do sítě multikin dostane snad jen náhodou. O trochu lepší situace je v artových kinech, ale celkové povědomí o polské kinematografii se u nás omezuje většinou na Wajdu a Polanskiho (a ti už čistě "polské filmy" točí jen zřídka). Šrámy jsou dílem Magdaleny Piekorz, což je stále ještě docela mladá polská režisérka, která má na své filmové pažbě dosud jen 2 zářezy. Šrámy jsou prvním z nich. Snímek vznikl pod dohledem Krzysztofa Zanussiho (film Solidarita, solidarita) a soustředí na postavu Vojtěcha, tato postava je inspirována dílem spisovatele Kuczoka (polská jména budu pro jednoduchost převádět do češtiny, Krzysztof mi dal dost zabrat...). Děj můžeme rozdělit na dvě části, v první …

Under Capricorn (Pod obratníkem Kozoroha 1949)

Obrázek
Austrálie je zemí, která je plná Australanů. To platilo v na počátku 19. století, kdy tam spolu s novým guvernérem dorazil i Charles Adare (guvernérův bratranec, či co), kterého si zahrál Michael Wilding. Netrvá to dlouho a Mr. Adare se seznámí s tajemným panem Fluskym (Joseph Cotten) a jeho ženou (Ingrid Bergman), která se svým manželem zrovna neprožívá ideální vztah. Ano, dojde na obligátní vytahování stínů minulosti, ale pokud by dychtivý divák (divačka) očekával(a) nějaký klasický Hitchcockův thriller, tak by byl(a) asi zklamán(a). Ačkoliv na svou dobu byl film jistě odvážný ve smyslu zajímavých kamerových nájezdů a podobných věcí, tak dnes působí zejména staticky. Dovedu si představit, jak by v současnosti natočil onen snímek třeba takový Lynch - většina kritiků by z toho byla jistě nadšena, či třeba takový Steve McQueen, který by si jistě nenechal uniknout možnost učinit na kameru nějaký ten "full frontal nudity". Jenže on to byl 1949, kde člověk mohl být plnočelně nahý…

Blesk

Blesk je bezesporu nejčtenějším novinovým titulem v ČR. V tomto ohledu nepatřím mezi většinu, nicméně tu a tam na něj narazím (byl mi vítanou psychickou vzpruhou při nemocničním pobytu v době klíšťové encefalitidy - velká písmena, malá mi příliš namáhala hlavu). Moje poslední zkušenost je ale hrůzostrašná podobně, jako Lovecraftovy příběhy. Blesk totiž uvedl na trh jakési speciální vydání ke svému 20. výročí a jedná se skutečně o výtvor nebývale podbízivý a brnkající na ty "správné" struny. Předně, už titulkem "Už 20 let kopeme za Česko" se samozřejmě snaží svést na vlně popularity současného fotbalového EURA, to mi ale zase tak hrozné nepřijde, jako třeba text níže, "Češi, buďme na sebe hrdí", pod kterým se nachází obrázek Karla Gotta a miss Kuchařové spolu s tenistkou Kvitovou. "Hrdost je prvním krokem k léčení bolestí naší země!" - hlásá text dále. Drnknutím na tu správnou vlasteneckou notu se snaží Blesk vzbudit dojem, že "bojuje a bude d…

Cestou necestou na Zbiroh

Obrázek
Je to trochu ostuda, navzdory tomu, že zámek Zbiroh se nachází od nás nedaleko, tak jsem jej do včerejšího dne ještě nenavštívil. Z této skutečnosti ale nepramení mé smíšené dojmy. Ale popořádku. Mám rád toulání se po zámcích a hradech naší země, k čemuž mě váže i má dlouhá a barvitá průvodcovská činnost. Na Zbiroh jsme vyrazili vlakem, což se ukázalo jako docela velký problém, neboť už zhruba 2 měsíce ve Zbiroze vlaky nestaví, protože tamní nádraží (krásná budova, leč zchátralá z fotografie níže), staré cca 150 let budou ČD patrně prodávat (a já jen doufám, že jej nepotká osud podobný Těšnovu). Namísto oné budovy tak vznikla v nedaleké obci - promiňte mi ten citový výlev - ODPUDIVÁ zastávka, kde se de facto ani nelze schovat před větrem, neboť má u země i u "stropu" otvory a při větrném počasí musí slušně profukovat. No jo, vím, je to takhle levnější, ale stejně.... Z nádraží je to na zámek (a v podstatě i o města) celkem slušná procházka, odhaduji to zhruba tak na 6 km (nevím…

Dotazy

Člověk by samozřejmě lhát neměl, je to fujtajbl. To platí i pro ony "bílé lži", kdy někomu namlouváte, že ten nový klobouk, který si například vaše drahá polovička za nekřesťanský peníz pořídil(a) je krásný, ačkoliv dotyčná osoba v něm vypadá jako Darth Vader po korozi.
Pro druhý případ mají lidé ale samozřejmě o dost větší porozumění.
"Podstatou lhaní je využít a zradit důvěru", píše Erazim Kohák ve své známé publikaci "Hesla mladých svišťů".
Z tohoto hlediska nepovažuji za vyloženě škodlivé lhaní případ, který čas od času použiji. Asi všichni znáte lidi, kteří Vás na různých veřejných místech zastaví s velice atraktivní nabídkou, ať už se jedná o lidi, kteří pracují pro mobilní operátory, či o jedince, kteří nabízejí výhodné bankovní operace. Což o to, výhodné to koneckonců může být, nicméně uzavírat obchod někde na ulici podle mého názoru nepatří k dobrým způsobům. Oni prodejci jsou celkem rafinovaní, jen těžko se jich lze slušně zbavit (a po vyloženě nes…

Diktátor (2012)

Obrázek
Zámožný herec, a bůhvíco ještě, pocházející z ortodoxní židovské rodiny - Sacha Baron Cohen - je zpět. Tentokráte se po svých inkarnací do těl Aliho G, Borata a homosexuální hvězdy Bruna vtělil do podoby afrického diktátora Aladina (Aladeen). Předem bych měl varovat, neboť tento snímek se zajisté nebude líbit všem a jistě se na hlavu pana Cohena nahrne několik žalob, i když asi ani zdaleka ne tolik, jako po filmu Borat. Nasrat lidi, o to tu jde. Ale za vším je dost silná nadsázka člověka, který ví, že díky svému bohatství a dokonalému týmu právníků si může dovolit takřka cokoliv. Urážet autoritářské režimy, hrát ve filmu hru s názvem "Olympijské hry Mnichov" a v ní střílet izraelské sportovce, urážet černochy, feministky (studované ženy jsou jako opičky na bruslích, jim to nic nedá, ale nás to pobaví) a tepat do USA. To je jen malý výčet... Nejde však jen o prvoplánové urážky a zesměšňování všeho a všech. Cohenův humor nešetří nikoho a je v pravém slova smyslu nekorektní (mimoc…