Liborův blog

Žít na filipínském venkově asi samo o sobě není zrovna jednoduché. Když se navíc situace zkomplikuje natolik, že jste absolutně bez peněz, vaši rýži vykupují pod cenou a už vás to tam celkově moc nebaví, tak zbývá jen jediné rozhodnutí - zkusit prorazit ve městě (v tomto případě v metropolitní Manile). Jasně, v tom momentě si už říkáte, že se bude opakovat klasický vzorec mnoha vesničanů, kteří po příjezdu do v podstatě jiného světa, od něhož si slibují nemožné, spadnou na dno úplné bez naděje se z něj vyhrabat. Jo, tak nějak to je i v tomto filmu, nicméně rozhodně nečekejte jednoduše nalinkovanou dějovou linku a na závěr nějaké to obligátní poselství. Na to je Metro Manila až příliš chytrý film. Mladí manželé Oscar a Mai se s dvěma dětmi protloukají jak se jen dá. Dokáží se radovat z maličkostí, třeba z bytu, do něhož by našinec asi ani nevkročil. O to víc vás u sledování bolí všechny ty podrazy osudu (a jiných lidí), které se jim staví do cesty a o kterých většinou víte trochu s před

Čas před sněmovními volbami zpravidla bývá dobou tak trochu vymknutou z kloubů, na scénu přicházejí různé bizarnosti, které oscilují na úsečce od smutného ke směšnému. Jednu pozitivní věc však určitě mají, pokaždé když si myslíte, že už jste vše slyšeli a nic nového vás nemůže překvapit, tak nastane pravý opak. Mě třeba překvapilo, kolik jen se vynořilo různých nových politických subjektů (které jsou svými programovými prioritami prakticky zaměnitelné) působících občas jako z jiné galaxie. Schválně si zkuste někde pustit rozhovor s představitelem "Řádu národa". Od těchto malých a nezavedených partají se ale určitá míra podivnosti asi i čeká, málokoho to překvapí a ke spoustě lidem se jejich poselství asi ani nedostane. Naštěstí tu ale máme strany velké (nebo třeba "tradiční"), které se o zábavu starají měrou nemenší. Předseda (lépe by asi sedělo označení majitel) hnutí ANO nedávno přidal na youtube první video ze své nové kampaně. Patrně jste jej viděli (protože po

S počítačovými hrami je to s postupujícím věkem obtížné. Člověk má na podobné libůstky stále méně a méně času a stále více a více jej zajímá ta propracovanější tvorba, pro jejíž plnohodnotný zážitek je třeba se do hry pořádně ponořit, nasát atmosféru a danému světu propadnou. To ale rozhodně nelze dělat v nepravidelných intervalech asi hodinu týdně, že. Naštěstí existuje nezávislá (tzv. "indie") tvorba, která občas na trh hodí velmi dobrou hru, která je nápaditá, do jisté míry originální a zároveň se nemusí jednat o časově nedozírně rozsáhlý projekt. Krásným příkladem je třeba The Silent Age od dánského studia House on Fire (zakoupena v akci na Steamu za á 30 korun). Pro zdárné dokončení hry je potřeba najít si zhruba 3 hodiny času (i když na internetu kdosi psal, že ji dokázal dokončit i pod hodinu, nicméně z toho by asi dobrý zážitek měl jen málokdo). Tento čas může být plnohodnotně strávený, hra totiž nabízí zajímavou grafiku, byť někomu zvyklému na AAA tituly může připada

To že se blíží sněmovní volby, je možné poznat i v okamžiku, kdy člověk nesleduje žádná masmédia, tváře politiků s více či méně blbými slogany totiž trčí i podél cest, a to dokonce tam, kde by je snad ani nikdo nečekal. Uhnout asi nejde. Nedávno jsem tak měl tu čest potkat se s billboardem hnutí SPD (to je ta strana T. Okamury, která vznikla v době, kdy kluci z Úsvitu zjistili, že nejsou sobě navzájem Mirkem Dušínem a Jarkou Metelkou české scény), který hlásá zhruba toto: "Ne islámu, ne teroristům, bezpečnost pro všechny." Pěkné, co? Já tedy samozřejmě chápu, že politické slogany (notabene před důležitými volbami) musí být jasné, jadrné, čitelné a srozumitelné, což vede k určitému zjednodušení. Občas je fajn když se to rýmuje ("Republice více práce, to je naše agitace" - KSČ 1946), možná to ještě někdo Tomiovi a spol. zapomněl prozradit. Už trochu zarážející je, že samotný slogan začíná negativním vymezením toho, co ono politické hnutí nechce. Až poté si můžete přeč

Zemřel Vladimír Brabec a víte co? Mně je to tak nějak upřímně líto. Předně si myslím, že s ním odešla velká herecká osobnost, byť samozřejmě s přihlédnutím k pokročilejšímu věku. Pan Brabec a jeho úloha herce bývá často zlehčována účastí ve známém seriálu 30 případů majora Zemana. Přiznejme si, že to není zrovna podařené dílo. Tedy ne že by tam byly herecké výkony špatné, hudbu to má také celkem slušnou, střih, režii, atd., to vše je v pohodě. Problémem samozřejmě zůstává ideové vyznění, zcela jednostranné podání událostí v letech 1945 - 197? (ona i ta slavná Studna je z větší částí jen výkladem údálostí roku 1968), to pak člověk může vesele zapomenout na řemeslné kvality, on koneconců i Der ewige Jude měl určitě něco do sebe, že... Jenže skutečností je, že Brabec si problematičnost tohoto seriálu (stejně jako jiní protagonisté, např. p. Brzobohatý) velmi brzy uvědomil, z rozjetého vlaku prý ale nešlo vystoupit. Můžeme se zde pochopitelně bavit o tom, že odmítnout to jistě šlo, ale kdo

OK, Relaxer vyšel už počátkem června, ale chtěl jsem si tu desku trochu naposlouchat.... a navíc bylo léto (respektive pořád ještě je). Do nového alba Alt - J vkočili s trochu odvážnějšími klipy, nicméně jejich hudba zůstala prakticky stejná (to však není výtka). Znovu zde tedy máme cca 38 minut jejich typického stylu mixujícího folktroniku s indie rockem v závoji sympatického kňourání . Ano, není to asi taková pecka jako debut "An Awesome Wave", přesto se podle mě jedná o hodně dobrou desku, která sice asi nechytne na první poslech a vyžaduje dost trpělivosti, ale pak se potenciál zdejších skladeb teprve naplno rozvine. Za zmínku zde určitě stojí předělávka dnes už klasické písničky "House of the Rising Sun", který na první poslech takřka nelze vůbec rozpoznat. Přes určitou rozmáchlost některých skladeb (které jsou docela dlouhé, vícevrstevnaté, měnící tempo) mi Relaxer přijde jinak jako docela intimní deska - a tak je i potřeba k ní přistupovat. Vůbec celé to albu