Liborův blog

Dnešek je plný různých oslav směřujících k připomenutí sta let od vyhlášení Československa. Některé oslavy mají spontánní charakter a přijdou mi docela fajn, u jiných pociťuji spíše pachuť kýče a jisté trapnosti. Tomu se ale bohužel u podobných monstrózních akcí asi nelze vyhnout. Nabízí se však trochu nepříjemná otázka, zda má vůbec smysl slavit vznik státu, který dnes už neexistuje. Samozřejmě chápu, že současná ČR se hlásí k odkazu Československa jako jeho pokračovatelka, nicméně větší logiku by asi dávalo slavit 1. 1. 1993. Kdo si však v postsilvestrovské kocovině na něco takového vzpomene, že? Přesto vnímám akt slavení státních svátků jako něco důležitého, protože lidé jsou vesměs taková sociální zvířátka, která potřebují mít jasně a srozumitelně uspořádanou minulost (ideálně na linii dobrý x zlý, tedy dobré Československo versus prohnilé mocnářství), což přes kontinuitu hodnot posiluje důvěru lidí v přítomnost. Ono to sice v praxi vesměs vede k tomu, že se oslavuje jakási módní o

Slavného Otziho (omlouvám se, že píši bez té diakritiky nad "O", nicméně oficiální český název filmu je skutečně takto) zná asi i člověk u nějž archeologie nemusí nutně patřit mezi ta největší hobby. Však objev zmrzlé (dochovalé!) mrtvoly muže i s veškerým příslušenstvím (batoh, zbraně,...) z doby eneolitu je pravým vědním pokladem. Když navíc za použití moderních technologií a vědeckých postupů dokážeme z obsahu žaludku a pylů zjistit přibližná místa kde se ve dnech před svoji smrtí pohyboval a dokonce způsob jakým byl zabit, tak to nejednomu člověku začne šrotovat fantazií možný příběh tohoto nešťastníka. Ovšem to je ono úskalí archeologie, i když dokážete shromáždit relativně dost informací, tak vám stejně chybí podstatná část poznatků směřujících k většímu pochopení člověka, jeho mysli, apod. Jméno a skutečná motivace "Otziho" smrti nebude nikdy odhalena. Toto fantastické tajemství a zároveň možnost aspoň zlehka nahlédnout pod pokličku pradávné minulosti vytváří

Paul McCartney je taková živoucí encyklopedie populární hudby, jen těžko byste totiž hledali osobu, na níž by tato charakteristika seděla trefněji. Čas běží jako voda a populární "Macca" už píše u kolonky svého věku číslovku 76 (narodil se shodou okolností přesně v den boje československých parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje), přitom se z něj rozhodně nestal nějaký stárnoucí muzikant vzpomínající se slzou v oku na časy zašlé slávy oprašováním a reedicemi starých nahrávek. Macca se čile pouští do nových skladeb, do nových alb a do nových turné - to vše s potenciálem oslovit "tradiční" posluchače a zároveň hudbou, která zní aktuálně i v roce 2018 (bez karikatury sebe sama). To je podle mě něco, co dělá z "umělce dekády" umělce prakticky napříč stoletím. Ale dost obecného chválení a pojďme ke konkrétnu. Egypt Station je vynikající deska v tom, jak široké spektrum hudebních stylů dokáže projevit a jak jednolitě zároveň působí. Z písniček je vám v podstatě