Liborův blog

Arctic Monkeys jsem samozřejmě znal už dříve, koneckonců nejsou to žádní hudební nazdárci, těžko bychom našli přehršel skupin, kterým by relativně náročná britská scéna ležela oddaně u nohou, ale nikdy nepatřili mezi mé oblíbené kapely. To se změnilo až s letoší deskou AM. Proč? Jednoduše snad proto, že její zvuk mi přijde trochu jinačejší, než to, co parta okolo Alexe Turnera dělala předtím, je to podle mě o něco dospělejší, vyzrálejší, skladby mají komplikovanější kompozici (ale zároveň nejsou překombinované) a jsou dotažené k dokonalosti. Skvělou, říznou náladu načne už úvodní Do I wanna know? Na první poslech se mi zdálo, že deska má docela dost prázdných míst, ale při opakovaném poslouchání jsem už změnil názor. U I want it all mi chvíli kytary v pozadí evokovaly Joy Division, skladba No.1 Party Anthem zase nabízí - v kontextu celé desky - odlehčený moment, apod. Dohromady je to vše šikovný kompromis mezi garážovou kytarovkou a kytarovkou z MTV.

Josef Šnejdárek - svého času doslova "celebrita", dnes polozapomenutý voják, napsal na samém začátku nejstrašlivějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva své poutavé paměti. Čtenáře tak přivádí do svého dětství v Napajedlích, kde se už takřka naplno projevoval jeho dobrodružný duch (touha zastavit vlak, útěk z domova s cílem stát se "tureckým pašou"), přes víceméně nudný pobyt u C. a K. armády, ke stežejní části knihy, což je služba ve francouzské cizinecké legii. Skutečně, přibližně 2/3 pamětí věnuje Šnejdárek své legijní kariéře. Nastiňuje mnohé příhody, které jej jako legionáře potkaly. Je zřejmé, že Šnejdárkovi sever Afriky přirostl k srdci, že pronikl do mentality tamních domorodců a mnohokrát - v rozporu s přísnými pravidly - použitím vlastního rozumu nalezl snad nejlepší možné řešení, což mu zaručilo respekt ze strany beduínských kmenů Jistě, ne ve všech případech asi nutně Šnejdárek mluví pravdu. Nechci jej podezírat ze lhaní, nicméně minimálně v případ

Člověk jest bytostí kulturní! Jako takový pochopitelně podléhá mnohým kulturním vlivům a zvyklostem, mezi něž jistě patří i určitě bilancování před (a i krátce po) začátku nového roku. Nevyhneme se přehlednému zaškatulkování roku předchozího, snažíme se přijít s různými anketami, které nám zobrazí (s větší či menší měrou objektivnosti) nejlepší hudební alba, nejlepší stavbu roku, zaměstnance roku, apod. Je to přehledné a máme to tak většinou rádi. I konec roku podléhal v minulosti mnoha různým představám. Staří Řekové jej měli v parném létu, v dobách středověku se poměrně dlouho slavil 25. 12. a koneckonců i dnes jsou kultury, třeba Židé, kteří si nový rok - Roš ha- šana - připomínají obvykle v září, či v říjnu. Jako mnoho jiných kulturních věcí, tak i konec roku je "lidským vynálezem". Přehnaně se mu klanět (či se jej naopak bát), očekávat od nové číslovky něco nového, nějakou "pozitivní změnu" je tedy navýsost neracionální (ale lidé zase moc racionální nejsou) a h

Cults, skvělé jméno pro skvělou skupinu, která před dvěma lety zazářila svým úžasným eponymním debutem. Jejich trochu divočejší indie-pop se mi skvěle poslouchal, nicméně před vydáním desky Static jsem měl trochu obavy, zda dokáží v konkurenci silného prvního alba obstát. Příkladů skupin, které svým debutem zazáří, aby jej pak a) do nekonečna opakovaly, b) žily neustále ve stínů svého skvělého alba, je celkem dost. Cults mezi ně chválabohu nepatří. Po prvním kontaktu se sluchovodem je zřejmé, že deska se této se dvojici Brian Oblivion (příznačné jméno) a Madelline Follin (méně příznačné jméno) skutečně povedla. Jejich jemný, melodický styl je místy doplněn říznějším motivem, chvílemi evokující šedesátá léta, chvílemi třeba i takové Beach House (a to je, prosím pěkně, má srdcovka). Zajímavé je i téma desky, které akcentuje současnou nejistou dobu, kdy mnoho lidí má očekávání a touhu vloženou v neustálé hledání čehosi lepšího, dokonalejšího, v permanentní nespokojenosti, což se promítá d

Mám k dispozici jeden lehce starší počítač, na kterém je nainstalován windows xp (pro mé potřeby bohatě dostačující), nicméně poslední dobou se mi poměrně často stávalo, že po připojení k internetu se celý počítač "populárně sekl" a nebyl jsem sto s ním hnout. Správce úloh ukazoval využití CPU na 99% u jakéhosi procesu s názvem svchost.exe... Co s tím? Jistě, proces šel ukončit, ale v tom momentu obvykle spadlo i připojení k internetu, což rozhodně není to, co by šlo přejít jen s povytaženým obočím... V zásadě se jedná o problém s aktualizací operačního systému, kdy systém aktualizace hledá (či se je aspoň pokouší najít). Údajně je možné problém vyřešit stažením nějakého balíčku od Microsoftu, ale tímto způsobem mé kroky nevedly. Vzhledem k tomu, že Microsoft stejně už asi definitivně ukončil aktualizaci systému win xp, tak jsem se rozhodl aktualizace zcela zakázat. Jak ale na to? Dobré je začít otevřením ovládacích panelů a tam poklepat na ikonku nástroje pro správu, dále vy

Z hlediska kosmonautiky (nebo lépe řečeno "tchajkonautiky") je dnešní den zajímavý, neboť Čína se stala stala historicky třetí zemí, která dokázala vyslat svůj modul na povrch měsíce. V této souvislosti se pochopitelně připomíná diskutabilní otázka přínosu takového vesmírného cestování (ponechme ji raději bez dalších poznámek), ale rovněž se "na scénu" vrací i téma, které připomíná cestu amerických kosmonautů v šedesátých letech minulého století. A podobně jako každá podobná velká událost (nejenom) nedávné doby se i ono přistání stalo terčen rozličných hypotéz "záhadologů" a jedinců, kteří o sobě rádi prohlašují, že oni jsou právě ti jediní, kteří nepatří mezi stádo "masově ovládaných ovcí", vhodné je podobné tvrzení doplnit ještě příslušným citátem z Orwella...., to jen tak pro pořádek. Říká se tedy, že Američané na Měsíci vůbec nepřistáli, záběry natočili kdesi v poušti, atd... Důkazem číslo jedna má být vlajka hvězd a pruhů, která se prý na z

Nevím přesně čím to je, ale k izraelské kinematografii mám velmi vřelý vztah. Snad je to genialitou tamních tvůrců, snad tématy které zpracovávají, snad mým osobním zájmem, či třeba možná i kombinací všeho dohromady. Na konci světa doleva je navíc přesně takovým typem snímku, na který se rád podívám. Nemá nějakou silnou ústřední a jednotící dějovou linku, spíše se jedná o mozaiku drobných osudů několika obyvatel uprostřed izraelské pouště. Píší se šedesátá léta, židovský stát je stále mladý a do země přijíždí i několik Indů, kteří doufají v lepší život. Lepší život se ale pochopitelně nekoná. Hlavní hrdinkou je Sarah, dcera indických přistěhovalců, která brzy naváže přátelství s temperamentní Nicol (Netta Garti), což je pro změnu dcera lidí, kteří přišli do Izraele z francouzského Maroka. Ve filmu tak zní (pochopitelně) hebrejština, francouzština, angličtina i hindština, což je leckdy docela úsměvné. Zdráhal bych se ale tento film označit vyloženě za komedii. Jistě, vyznění většiny scé

Můžeme si o N. Mandelovi myslet co chceme, můžeme jej pokládat za komunistického revolucionáře neštítícího se takřka ničeho, můžeme jej pokládat za zapřísáhlého demokrata a ochránce práv menšin, můžeme jej třeba pokládat klidně i za novou inkarnaci Ježíše. Nic to nezmění na skutečnosti, že se jednalo o významnou osobnost dvacátého století. Svět obletělo video, kde (stále ještě a bůhví, jak dlouho ještě) premiér v demisi vede rozhovor s částí své vlády na téma, "kdo na ten pohřeb poletí", a to velmi zajímavým slovníkem plným nevybíravých výrazů a zajímavých spojení, o kterých si troufám tvrdit, že zlidoví ("Miloš je nažhavenej", "Zase (sic!) zemřel Mandela"). Většina reakcí na toto vystoupení premiéra Rusnoka je odmítavá, což je jistě v pořádku, neboť video se dostalo i do zahraničí a rozhodně příjemný obraz o České republice nevytváří. Mnoho lidí se pohoršuje nad obsahem i nad formou toho, co si tam pánové říkají. Jistě, to je také v pořádku. Jen mě ale na