Teď ještě zase zemřel Mandela...

Můžeme si o N. Mandelovi myslet co chceme, můžeme jej pokládat za komunistického revolucionáře neštítícího se takřka ničeho, můžeme jej pokládat za zapřísáhlého demokrata a ochránce práv menšin, můžeme jej třeba pokládat klidně i za novou inkarnaci Ježíše. Nic to nezmění na skutečnosti, že se jednalo o významnou osobnost dvacátého století.

Svět obletělo video, kde (stále ještě a bůhví, jak dlouho ještě) premiér v demisi vede rozhovor s částí své vlády na téma, "kdo na ten pohřeb poletí", a to velmi zajímavým slovníkem plným nevybíravých výrazů a zajímavých spojení, o kterých si troufám tvrdit, že zlidoví ("Miloš je nažhavenej", "Zase (sic!) zemřel Mandela").

Většina reakcí na toto vystoupení premiéra Rusnoka je odmítavá, což je jistě v pořádku, neboť video se dostalo i do zahraničí a rozhodně příjemný obraz o České republice nevytváří. Mnoho lidí se pohoršuje nad obsahem i nad formou toho, co si tam pánové říkají. Jistě, to je také v pořádku. Jen mě ale napadlo, zda takový Rusnok není trochu i v každém z nás (a ne nadarmo se říká, že politika je odrazem dění ve společnosti). Schválně jsem si zkusil představit, jak by to dopadlo, kdyby zvukové mikrofony byly přítomny v takovém tom mezičase pracovní pauzy, kterou obvykle vyplňujeme klábosením s kolegy, i u jiných lidí, třeba na poradách novinářů, zasedání valných hromad různých s. r. o., či třeba i jen na kafíčkou dvou sekretářek. Byl by výsledek o tolik jiný (když pomineme skutečnost, že sekretářky asi na pohřeb jihoafrického státníka nepojedou)?

To bysme se asi divili...