Liborův blog

Malý Jack (5 let) to má v životě docela těžké. Z reálných lidí zná jen svoji matku Joy a částečně jistého Nicka (kterého ale pozoruje hezky potichoučku z povzdálí). Tito lidé, plus televize a několik paprsků slunečního svitu přicházejícího skrze střešní okno, je to jediné, co vstupuje do Jackova mikrosvěta. Zdá se, že mu to však ani moc nevadí, neboť Jack nic jiného ani nezná, je totiž dítětem unesené ženy, kterou únosce - Nick - drží už sedmým rokem zavřenou v malé místnosti cca 4x4 metry, a to posledních 5 let i s jejím (respektive jejich) synem. Jo, jedná se o podobný případ, který jako by z oka vypadl všem těm Natašám Kampusch a Elizabeth Fritzl. Na látku se nesnaží dívat senzacechtivým pohledem akčně laděného thrilleru, ale jedná se spíše o komorní příběh vyprávěný pravě Jackovou optikou, tedy úhlem pohledu malého chlapce, který v životě nebyl nikde jine, než právě v oné místnosti. To se pak nelze divit třeba i tomu, že moc nechápe, když mu Joy říká, že tam venku žijí i jiní lidé,

Volby se nezadržitelně blíží. Že v nich letos půjde skutečně o hodně a že je bude nadmíru pikantní sledovat, dávají tušit události posledních dní, ve středu zájmu je pochopitelně Babiš s Čapím hnízdem, nicméně o pozornost se hlásí rovněž Dalibor Dědek, který se začal kamarádit s politickým subjektem jménem Starostové, ti tak po krachu jejich aliance s lidovci znovu nabírají dech. Člověk by si řekl, proč takový člověk jako je D. Dědek potřebuje jít do politiky. Jasně, kdo chce, tak může věřit jeho tvrzením o tom, kterak v české politice postrádá slušnost a hledá ty správné "pracovité lidi, kteří zvládnou žít bez dotací". V tom se ale trochu ztrácím, není to totiž zrovna dávno, kdy se pan Dědek vyznával ze své lásky k A. Babišovi, kterého neváhal označit jako hrdinu. Jen těžko by však šlo najít exemplárnější ukázku osoby, která svůj byznys postavila na velkých dotacích (které samozřejmě byly určeny trochu jinému typu podniků, že...). Nevím, třeba od té doby Dědek své názory jak

Budoucnost vypadá docela trudně a nedobře. Inteligence populace letí strmým pádem dolů, nicméně na poli kosmických cest přesto lidstvo dokáže vykonat pozoruhodné cesty. Aspoň to tedy tak vypadá podle filmu Alien: Covenant, kterým se Ridley Scott vrátil ke svému oblíbenému vesmírnému monstru. Vůbec však nepřeháním. Pokud jste viděli předchozí část s názvem "Prometheus", tak si bezesporu vzpomenete na své hořekování nad posádkou, která nedodržovala ani ty základní bezpečnostní pravidla, nedokázala využít potenciál svých důmyslných přístrojů a i jinak se chovala náležitě pitomě. Nutno dodat, že to byla pitomost neúmyslná, způsobená děrami ve scénáři a v logice příběhu. Ve světě "Prométhea" uběhlo asi 10 let a lidstvo je však v pokračování "Covenant" nadále stejně pitomé… Některé věci se nemění a třeba je právě toto znakem nového "vetřelčího" univerza. Obecně téma filmového Vetřelce (nebo Aliena, jak se komu líbí) je podle mě vycucané podobně jako ma

Před několika dny se mi zdál docela živý, a nutno dodat, že také nepříjemný, sen, kdy jsem nastoupen v zaprášené tělocvičně v klasickém cvičebním úboru k hodině tělesné výchovy. Když jsem tak nad tím přemýšlel, tak jsem dospěl k názoru, že tento obraz hluboce vrytý do mé mysli bude patrně tou nejčistší vzomínkou a zkušeností, kterou mi hodiny tělesné výchovy na základní škole daly. A to je tedy pohříchu málo... Jelikož v názvu tohoto předmětu se objevuje slovo "výchova", tak by snad člověk s odstupem času trochu předpokládal, že by takto strávený čas měl jedince jaksi vychovat, přivést jej k lásce k pohybu, popř. mu představit různé možnosti sportovního vyžití. To se ale tedy minimálně v mém případě moc nekonalo. Samozřejmě nechci zobecňovat, je mi jasné, že kvalita se liší školu od školy, pedagog od pedagoga, nicméně já jsem si z hodin TV odnesl převážně to, že na počátku je potřeba seřadit se do řady podle výšky (postupem času jsem se propracoval až na úplnou špičku) a poku