Pokoj (Room, 2015)

Malý Jack (5 let) to má v životě docela těžké. Z reálných lidí zná jen svoji matku Joy a částečně jistého Nicka (kterého ale pozoruje hezky potichoučku z povzdálí). Tito lidé, plus televize a několik paprsků slunečního svitu přicházejícího skrze střešní okno, je to jediné, co vstupuje do Jackova mikrosvěta. Zdá se, že mu to však ani moc nevadí, neboť Jack nic jiného ani nezná, je totiž dítětem unesené ženy, kterou únosce - Nick - drží už sedmým rokem zavřenou v malé místnosti cca 4x4 metry, a to posledních 5 let i s jejím (respektive jejich) synem.

Jo, jedná se o podobný případ, který jako by z oka vypadl všem těm Natašám Kampusch a Elizabeth Fritzl. Na látku se nesnaží dívat senzacechtivým pohledem akčně laděného thrilleru, ale jedná se spíše o komorní příběh vyprávěný pravě Jackovou optikou, tedy úhlem pohledu malého chlapce, který v životě nebyl nikde jine, než právě v oné místnosti. To se pak nelze divit třeba i tomu, že moc nechápe, když mu Joy říká, že tam venku žijí i jiní lidé, například její rodiče... Ne, to pro Jacka přesahuje rámec jeho chápání světa omezeného na pokoj 4x4.

Co se mi velmi líbilo, bylo to, že příběh nekončí tam, kde by jinak v mnoha ostatních případech končil. Ono je tedy těžké se o příběhu jako takovém nějak rozepsat bez rizika prozrazování děje, nicméně přišlo mi moc fajn, že se dost času věnovalo i na vykreslení následného života, na následcích, které může v člověku zanechat 7 ztracených let v nesvobodě, kdy sám případný návrat do okolního světa je snad i komplikovanější než pobyt v pokoji 4x4, a to zejména pro Jacka.

Scénář napsala Emma Donoghue, která je také autorkou knižní předlohy, za mě mohu říci, že příběh působí velmi přirozeně, stejně jako herecké výkony, které jsou v dobrém slova smyslu velmi civilní a bezprostřední (samozřejmě kraluje malý Jacob Tremblay v roli Jacka). Ve výsledku se tak jedná o velmi silný film, který bezesporu v mnoha divácích zůstane dost dlouho i po odeznění závěrečných titulků.