Liborův blog

Asi trpím nějakou fóbií. Možná taky ne, jeden dnes nikdy neví. Kde je přesně ta hranice, která určuje co je ještě "normal" a co patogenní chování? Osobně se přiznám, že moc nemusím taková ta zvířátka, které naopak milují tvůrci hollywoodských spektáklů (to je mi ale pěkný anglicismus), kde je rozličně nechávají mutovat a požírat nebohé americké venkovany. Pevně však věřím, že v této fóbii nejsem osamocen. Také nemám moc rád přespříliš otevřené prostory. Když se nade mnou tyčila Eiffelova věž, tak jsem skoro rozdrtil Slečně I. ruku. Je to ještě "normal"? Asi jo... Pamatuji si ale, že jsem znal jedince, kteří měli fóbie značně roztodivné, s trochou humorné nadsázky by je bylo lze označit za směšné, byť v inkriminovaném okamžiku nikomu ze zainteresovaných jistě k smíchu nebylo. Napadlo mě, zda někdo třeba nemá fóbii z přehršle informačních technologií kolem nás. Představte si, že v prostoru před vámi právě před chvílí proletěla jakási data, která si malý uhrovitý mladí

... ve větší míře než se má mysl troufala opovážit si pomyslet. K tomuto odvážnému a bezesporu diskutabilnímu tvrzení mě vedou hned dvě dosti negativní zkušenosti, jež jsem byl nucen prožít v posledních dnech. Tak: 1) Se mi někdo pokoušel okopírovat platební kartu, tzv. screening. Dosti odpudivá věc. Banka naštěstí tuto operaci zablokovala a vydá mi kartu novou, nicméně čekaní na tuto novou kartu se protáhne na 10 dní. Krušné. Naštěstí tu je Slečna I, které karta funguje. 2) Včera jsme se Slečnou I. pěkně naletěli jednomu podvodníkovi. Šli jsme na fotbalové utkání Slavie Praha s Karvinou, když tu zhruba v oblasti 5 metrů od pokladen se zjevil mladý muž - tak okolo 19 let - a nabízel nám lístky s menší slevou do prostoru VIP. Tam jsem nikdy nebyl, takže jsme souhlasili. Ach, jaká chyba. Lístky byly pochopitelně ukradeny a klub jejich přístup zablokoval (na Slavii se chodí s lístkem, který má čárový kód). Brzy jsme tedy hovořili s ochrankou stadionu, stewardkou a následně i s kriminálkou

Snídaně šampiónů je poměrně známá kniha amerického spisovatele Kurta Vonneguta, kterého jistě budete znát například za slavný román "Jatka č. 5". V této knize zase až tak nejde o děj jako takový, ale hlavně o vykreslení sociálně-kulturního úpadku naší (respektive americké) společnosti sedmdesátých let. Vonnegut dané problémy glosuje poměrně s vtipem a i když s ním občas názorově souhlasit nemusíme je nutno uznat, že smysl pro humor bezesporu má. V knize "Snídaně šampiónů" si bere na "paškál" problematika latentního rasismu, honbu za penězi, ekologii, i jiná témata, která svým způsobem i dodnes hýbou světem a jsou tedy bezesporu stále aktuální. V knize přivádí na scénu některé postavy, jež představil již předtím v jiných dílech, jedná se např. o spisovatele sci-fi Kilgora Trouta, či o jeho mecenáše pana Rosewatera. Aby toho nebylo málo, v závěru vstupuje do knihy i postava samotného autora připomínající koncept "deus ex machina", i když...., i sam

Small Color je pozoruhodný hudební projekt z Japonska, jehož hudba se mi hned na první poslech zalíbila. Stylově se jedná o velmi nekonvenční spojení akustické kytary s elektronikou, ambientem a trochu i popem. Chvílemi jsem měl dokonce i dojem, že poslouchám folkové tóny.... Pohromadě to však kupodivu drží docela pevně. Pod jménem skupiny Small Color jsou podepsáni dva Japonci, a to Yusuke Onishi a Rie Yoshihara. Album In Light, které vyšlo letos v říjnu, je jejich druhým hudebním počinem. Deska je to poměrně krátká (cca 37 minut), obsahuje skladby, které vás hned chytí, např. "Life" - což mi lehce připomínalo slavné Air, či "Hikari No Hana" - což mi nepřipomínalo nic - a rovněž skladby, do kterých se musíte pro plnohodnotný zážitek dostatečně ponořit. Jedná se např. o downtempovou "Arrows of time", kterou osobně považuji za nejlepší kousek na této desce. Koneckonců, kvality dua Small Color můžete posoudit i vy, konkrétně tu akustičtější tvář tohoto proj

Přečtěte si prosím tento článek . Cítím z něj jisté rozpaky. Pan S. Hubálek mě svým projevem trochu zarazil, tvrdit, že zhruba třetina národa jsou "tupci", "burani" mi přijde dosti přehnané. Souhlasím však s jeho tezí o hrdinech našeho národa a o jejich nedoceněnosti. Myslí si i moji čtenáři, že každý, kdo si neváží vývoje po roce 1989 je "tupec" a "buran"? A pak, ta věta, že TGM varoval před levicí mi také trochu nesedí... A hodnotu IQ jako takovou bych rovněž zrovna dvakráte nepřeceňoval... P. S. Nedávno jsme se studenty vybírali nejvýznamnější osobnost našich dějin a největšího "záporňáka". Zkuste si tipnout, kdo to vyhrál.

Nemohu tak nějak opomenout výročí, které okolo nás kvapem proběhlo před několika dny. 17. listopad 1989 je bezesporu velmi důležitým dnem našich novodobých dějin. Praha se již dlouhou dobu chystala na velkolepé oslavy, z nichž já sám jsem ale neměl skoro nic, neboť většinu tohoto dne jsem strávil mimo Prahu a pak také několik hodin ve vlaku ČD. Po náročné jízdě vlakem jsem se chtěl trochu projít a vzal to tedy od Hl. nádraží na Václavské nám. a pak dolů na Můstek. Na "Václaváků" byl zrovna nějaký koncert, ale prezentovaná hudba mě zrovna moc nezaujala. Nějak mě tak ale po té cestě Václavským náměstím (a častému vyhýbání se rozličným lidem, kteří bůhví proč neustále šli v protisměru) napadlo, zda při těch vělkolepých oslavách tak trochu nezapomínáme i na jiné významné dny spojené právě s datem 17. 11. Nemíním tu nějak devalvovat hodnotu 17. 11. 1989, neboť se domnívám, že tento den nastartoval poměrně zásadní obrat v naší zemi (a který by ale tak jako tak musel přijít dříve či

Ale ne ta Kafkova, i když ji mám moc rád. Nedávno mi pan JLC řekl, že jsem se změnil. Už prý nejsem ten radikální intelektuál, ale spíše takový taťka od rodiny. No, co je divného na tom vést rozhovory namísto o zahraničně politických ambicích USA a Platónově filosofii na téma, která omáčka je nejlepší k obědu a jak jsem nedávno úspěšně vyluxoval celý byt .

Zoufalci rozhodně nejsou zoufalým filmem, jak by se dle některých ohlasů a hodnocení na csfd.cz (59% v této chvíli) mohlo zdát. Ale postavy v příběhu jsou zoufalé, o tom žádná. Snímek nám zachycuje životní osudy několika bývalých středoškolských spolužáků z Jablonce, kteří mají společné to, že se postupně přesunuli do Prahy žít si svůj velký sen. Z toho snu však ve všech jejich případech zbyly jen trosky. Realita života je jiná a oni všichni tak nějak cítí, že ve velké zkoušce neuspěli a jen tak se pachtí od ničeho k ničemu. Režisérka Jitka Rudolfová předvedla, že v sobě skrývá dostatek talentu na tvorbu celovečerního filmu. Některé záběry jsou velmi povedené, dialogy mají smysl, zápletka je zajímavá. Film působí celkově dosti kompaktně. Něco mu však chybí, možná lepší atmosféra? Nevím.. Žánrově bych byl ze Zoufalců zoufalý. Je to v podstatě taková trochu "jedovatá komedie", kdy se mnohdy postavám smějete, ale za nedlouha Vám dojde, že to vše vůbec k smíchu není. Naopak. Ze z

Včera plus mínus 20 let byla stržena slavná berlínská zeď, symbol rozdělení Evropy. 20 let je dlouhá doba a nejednoho mudrce podobné numero přiměje k pozoruhodným myšlenkovým proudům a hodnocením. V televizi - pokud mohu posoudit - nám často probíhá upoutávka na "20 let svobody" a ani jiná média se nevyhnou jistému bilancování. Proč jednou nejít s davem, že? Mezi veřejností odbornou i laickou (i když, ruku na srdce, kdo je v tomto skutečný odborník?) probíhá debata, zda těch posledních 20 let mělo nějaký positivní význam a zda se naše životní úroveň posunula "kupředu" (zpátky ni krok). Zkusím to posoudit sám za sebe, byť můj názor bude jistě trochu deformován věkem v době před dvaceti lety. Osobní svoboda: 1989 - docela velká, krom chození do ZŠ de facto žádné velké povinnosti (jiskra se mi vyhnula). 2009 - nic moc, občas práce přes čas, povinnost vymoci si návštěvy občerstvovacích zařízení sice už ne od rodičů, ale zase od partnerky ano. Možnost cestování: 1989 - v

Každý z nás bezesporu páchá takřka každý den zavrženíhodný trestný čin, a to porušování autorských práv. Žádná novinka, co? V podstatě bychom si toho ani nevšimli, nebýt té zajímavé reklamy, jež se někdy vyskytuje na dvd nosičích a v kinosálech (znáte to, "peněženku neukradnete, auto neukradnete, atd..). Je to v pořádku? V souvislosti s rozvojem digiálních technologií rapidně přibylo možností kterak "jedničky a nuly" v mnoha podobách sdílet a kopírovat. V zásadě asi ani nejde vymyslet žádná smysluplná a dlouhotrvající ochrana, jež by "pirátskému kopírování" zabránila, takže s její přítomností se všichni zainteresovaní musí tak či onak smířit. Ono se ale na našem trhu nejde zase až tak tomuto jevu divit. Jistě jste někdy navštívili rozličné prodejny hudebních a filmových nosičů a měli možnost vidět ceny, za něž se podobné věci prodávají. Skutečně mi přijde trochu zvláštní pořídit si cca 40 minut hudby za 600 kč. Lákadla serverů rapidshare a spol. jsou v tom mome

Představovat další Murakamiho knihu je tak trochu nošením dříví do lesa, neboť o jeho poslední česky přeložené knize se toho napsalo dost a dost. Zkuste například zalistovat posledním "houserem". To nic ale nemění na faktu, že se jedná o knihu pozoruhodnou a podle mého názoru i výtečnou. Má to však jedno "ale". Čtenář musí přistoupit na Murakamiho pravidla hry - což pro fanoušky Norského dřeva nebude velký problém. Děj se odehrává v současném Japonsku a Řecku. Hlavní postavou je Fialka, mladá dívčina, na jejíž charakteristice se autor knihy dosyta vyřádil, takže před vámi povstává postava vskutku plastická. Do ni je zamilován (nešťastně) vypravěč příběhu, jakýsi K. Samotný děj však není zase až tak důležitý. Murakami se v knize snaží upozornit na komplikovanost vztahů v dnešním světě - které nemusí být vždy jen heterosexuální - a na problematiku rozdvojenosti osob. Zhruba do poloviny knihy to vypadá, že autor popisuje víceméně konvenční příběh, ale přibližně v druhé

Třídit, fotit, třídit, vyvolávat, prohlížet, nechat prohlížet své známé. A pak se člověk nakonec i sám docela diví co se mu do toho objektivu vešlo... Japonští turisté mají na výlet po Evropě často jen 5 dní, proto fotí a fotí a až doma si snímky prohlížejí a radují se z toho co vidí. Hrozné. Bez těch foťáků někdy bylo i lépe.

Včera jsem se vrátil z Paříže, tak by jistě bylo záhodno se trochu podělit o některé své dojmy, zážitky a fotografie. Tento článek bude trochu delší, tak snad vás neodradí od četby. Paříž je pro mnoho lidí synonymem pro pomyslné hlavní město naší krásné Evropy. S tímto tvrzením se dá v zásadě souhlasit, ale jistě by bylo mylné ono město nějak přehnaně adorovat. Má svá negativa - a vy kdož jste jej navštívili mi snad i dáte za pravdu, že to nejsou negativa malá. Jako hlavní mínus bych spatřoval dopravu, která je příšerná. Dost nepříjemní jsou i pouliční prodejci, kteří se nepříjemně vnucují, byť odpudivosti prodejců z Říma nedosahují. Paříž se pyšní mnoha památkami a vskutku není v lidských silách to vše za nějaké 3 dny obsáhnout, takže jsme se slečnou I. museli hodně redukovat a redukovat. Nemohli jsme ale vynechat z pochopitelných důvodů jeden ze symbolů celé Francii - Eiffelovu věž. Výhled je to skutečně hezký, ne? Navíc se jedná jen o tzv. "druhé patro", až nahoru jsme tot