Liborův blog

Při sledování tohoto filmu jsem si kladl několik otázak. Předně, jak je možné, že Penélope Cruz vypadá pořád stejně a v pohodě může hrát dívčinu ve věku cca 25 - 30, i (s lehkou pomocí maskérského oddělení) dámu krátce před padesátkou? Film Příběh mého syna je zajímavým vyprávěním, které nám režisér Castellitto (zase až tak moc nerežíroval a jeho filmová kariéra se především odehrávala před kamerou) servíruje na několika podnosech. Na tom prvním vidíme Gemmu (Penélope Cruz) ve věku cca 50 let, která přijíždí v současnosti do Sarajeva navštívit jednoho starého známého a asi si i trochu vyřešit nějaké věci z minulosti, což divák víceméně tuší od prvních záběrů, neboť ty jsou střídány s tím, co se nám servíruje na podnose dalším - tento pokrm pojednává o Jugoslávii na přelomu 80. a 90. let. Obě časové roviny jsou odděleny vizuálně, a to jak u tváří herců, které pochopitelně stárnou, tak i u výsledného vzhledu záběrů. Určitou změnou prochází i chování postav, což je jen logické, že člověk

Ač televizi nevlastním, tak občas se dostanu na místa, kde je ten přístroj zapnutý (a koneckonců v době relativně rozšířeného internetu je otázka výlučeného sledování tv programů v televizi zpochybněna), jako třeba dnes. Ve zpravodajství TV Prima se objevil Petr Hájek. Petr Hájek je zajímavá postava. Člověk disponující bezesporu dobrým vzděláním se zprvu živil jako novinář, nicméně skutečně známým u širší veřejnosti se podle mě stal až s funkcí mluvčího prezidenta ČR, což byl tehdy V. Klaus. Osobně mi docela unikl důvod pozvání právě Hájka do pořadu Primy, kde měl hlavní slovo - tuším - pan Punčochář. Otázky na pana Hájka směřovaly k fungování Hradní kanceláře a byly krotké až běda. Neměl bych si asi určitá média moc idealizovat, ale když už máme pana Hájka ve studiu, tak by nebylo zcela od věci zeptat se jej na to, jak je to vlastně s tou neškodlivostí kouření, či s podivnou evoluční teorií. Skutečně, s podobnými zastánci "protiproudových" názorů se člověk jen tak nepotká...

Skupina LUNO patří mezi ty nečetné hudební projekty, na které si vždy zajdu velmi rád. Kariéru jejich zpěvačky (a asi nejvýraznější tváře celého projektu) tak nějak sleduji už od zpívání s Roe-Deer, vydání 2 alb, rozpad Roe-Deer, vznik skupiny Khoiba, vydání 2 alb, rozpad skupiny Khoiba a... vznik projektu LUNO. Ema a veškeré její hudební projekty jsou poměrně svérázné, vyznačující se specifickou hudbou, která je krásně depresivně kouzelná. Akustický koncert v pražském Paláci Akropolis byl tedy pro mě takřka povinností :). Leč, s akustickými koncerty to je někdy dosti ožehavé. Jsou skupiny, kterým by asi akustická poloha moc nevyhovovala, naopak existují pochopitelně i takové, kde akustický koncert přímo odhalí (dosud) skrytou krásu některých písniček. U LUNO jsem si, abych byl upřímný, nebyl zcela jist, zda podobná hudební "chemie" bude fungovat. Přece jen, mám je tak trochu zafixované jako skupinu, která velmi dbá na své aranžmá, na různé hudební ruchy, apod. a nebyl jsem s

Laru Croft zná asi každý, dokonce i ten, kdo nikdy na interaktivní počítačovou zábavu moc nebyl a otřel se o ni se stejnou frekvencí jako ortodoxní muslim o talmud. Jistě, Lara je ikona, po videohrách to dotáhla na stránky komiksů, ba dokonce i na filmová plátna. Můžeme tu snad mluvit o globální celebritě. Jenže, nová doba potřebuje nové hrdiny a přiznejme si trochu, že ta dáma s přebujelými vnadami, tahající arzenál zbraní, za který by se nemusela stydět ani jednotka které by velel Arnold Schwarzenegger, a v pohodě padající z bůhvíkolika metrů (bez zranění a kapičky potu) si asi restart své série zaslouží. Nová Lara je nová v mnoha ohledech. Ano, i zde si člověk užije různé hopsání po rozličných překážkách, drobné logické úkoly, to zůstává stejné, ale vše je i zároveň jiné. Hopsání není nahodilé, tvůrci hráče víceméně intuitivně vedou jak dále, obtížnost je - zejména oproti prvním dílům - o něco nižší (a hra je tak přístupná širší hráčské obci), souboje jsou o poznání více strhující a

Druhá část Nymfomanky Larse von Triera je v podstatě tím samým, co byla ta první, takže by o ní platilo zhruba to samé, co jsem napsal zde . Jedná se tak v podstatě o jeden film rozpůlený - patrně z důvodu divácké snesitelnosti - na dvě části. Trier do filmu jistě hodně investoval a bezesporu jej lze považovat za jeden z vrcholů tvorby tohoto podivného dánského filmaře. S divákem hraje zvláštní hru, kdy mu dovypráví příběh nymfomanky Joe, který si lze takřka libovolně interpretovat. Chvílemi se zdá, že se jedná o příběh ženy, jejíž sexuální život nahrazuje prázdnotu opuštění, chvílemi o příběh boje se závislostí na sexu, apod. Těžko říci, co je přesnější, možná nic, ale také možná od všeho něco. Film je opět zvláštním souhrnem různých životních scén, z nichž opravdu důležitých pro děj je jen minimum. Kdyby Trier veškerý svůj takřka 5 hodinový materiál sestříhal do 2 hodinového filmu, tak by se zase nic tak hrozného nestalo. Nesestříhal však, což beru jako součast určité hry s diváky, v

Dlouho očekávaný film režiséra Larse von Triera (Idioti, Melancholia, apod.) zaobírající se ženskou sexualitou je poměrně chytře rozdělen na dvě části, díkybohu to ale není po vzoru amerických "spektáklů" s frekvencí každý rok jeden díl (a poslední část ještě náležitě zpeněžit dalším dělením), ale Lars divákům svůj snímek naservíroval jen s několikadenním zpožděním, což je určitě dobře. Lars von Trier má pověst kontroverzního režiséra, proti čemuž by asi protestoval málokdo. Údajně nenávidí ženy (své by o tom mohly svorně vypravovat Björk a N. Kidman), nicméně Ch. Gainsbourg se mu asi odradit nepodařilo, neboť toto už je třetí film v řadě (Antikrist, Melancholia, Nymfomanka), kde mu tato sympatická dáma hraje. Vůbec obsazení je silnou stránkou filmu, krom výše zmiňované Charlotte Gainsbourg tu najdeme i švédského herce Stellana Skarsgarda (v roli vášnivého rybáře), nechybí ani hvězda z nové "Wall Street" Shia LaBeouf, menší roli otce má Christian Slater a ve druhé

Izraelský režisér Eran Riklis (autor mimo jiné i relativně známého filmu Syrská nevěsta) se pro svůj patrně nejvýznamnější snímek Citrónový sad nechal volně inspirovat skutečnou událostí. Salma Zidane je už dlouholetou vdovou, jejíž jedinou radostí je péče o sad plný citrónů, který získala po svém otci. Sad ji poskytuje materiální obživu, ale zároveň pro ni znamená i jakousi podstatu života a kontinuální pojítko ke svému otci. Život Salmě velmi naruší přítomnost nových sousedů. Na nových sousedech by samo o sobě nebylo nic extra divného, kdyby se nejednalo o izraelského ministra obrany a onen zmiňovaý sad se zrovna nenacházel na pověstné "green line" oddělující Západní břeh Jordánů od Izraele... Především je nutno zmínit, že se jedá o velmi dobře natočené dílo, které dává vyniknout pozoruhodnému charakteru Salmy (kterou zahrála rodačka z Nazarethu Hiam Abbass, kterou bude český divák patrně znát z filmu Paradise Now ). I příběh je poutavý, i když z velké části asi očekávateln

Je tu znovu Nový rok a s ním i v podstatě tradiční článek o trojici desek, které jsem se zcela subjektivně rozhodl považovat za nejzdařilejší hudební alba uplynulého kalendářního roku. Tentokráte byl výběr opravdu nesmírně obtížný. Goldfrapp - Tales Of Us Poněkud posmutnělá, intimní deska, která se neposlouchá úplně lehce. O to více ale odměňuje trpělivý poslech. Cults - Static Cults vynikajícím způsobem navázali na svůj debut, jsem velmi zvědavý na třetí album, každopádně tahle dvojice má našlápnuto velmi dobře. Arctic Monkeys - AM Navzdory některým negativně vyznívajícím recenzím předvedli hoši z Sheffieldu velmi dobře pojaté vyzrálé kytarové album. Zejména titulní Do I Wanna Know? je úžasná pecka!