Nymfomanka, první část (Nymphomaniac vol. 1) 2013
Dlouho očekávaný film režiséra Larse von Triera (Idioti, Melancholia, apod.) zaobírající se ženskou sexualitou je poměrně chytře rozdělen na dvě části, díkybohu to ale není po vzoru amerických "spektáklů" s frekvencí každý rok jeden díl (a poslední část ještě náležitě zpeněžit dalším dělením), ale Lars divákům svůj snímek naservíroval jen s několikadenním zpožděním, což je určitě dobře.
Lars von Trier má pověst kontroverzního režiséra, proti čemuž by asi protestoval málokdo. Údajně nenávidí ženy (své by o tom mohly svorně vypravovat Björk a N. Kidman), nicméně Ch. Gainsbourg se mu asi odradit nepodařilo, neboť toto už je třetí film v řadě (Antikrist, Melancholia, Nymfomanka), kde mu tato sympatická dáma hraje. Vůbec obsazení je silnou stránkou filmu, krom výše zmiňované Charlotte Gainsbourg tu najdeme i švédského herce Stellana Skarsgarda (v roli vášnivého rybáře), nechybí ani hvězda z nové "Wall Street" Shia LaBeouf, menší roli otce má Christian Slater a ve druhé části se představí i démonicky Willem Dafoe (který si s Trierem "střihl" už Antikrista).
Trier už není zcela tak věrný svému filmovému dogmatu, do snímků vkládá hudbu (tady to jsou třeba Rammstein, Bach, ale i slavná motorkářská "Born to be wild"), nicméně Nymfomanka je i tak do velké míry nonkonformním zážitkem. Velmi se mi líbila kamera a autorův přístup k různým scénám. První část Nymfomanky je dělena do 5 kapitol a v podstatě se jedná o vyprávění ženy středního věku (Gainsbourg) lehce postaršímu muži (Skarsgard), který ji najde ležet opuštěnou nedaleko svého bytu. Vyprávění hlavní hrdinky (jejíž mladší "já" si zahrála Stacy Martin) je snahou ženy vylíčit svůj osud, přiznat se k morálním proviněním. Zdánlivě odlišné osoby, nymfomanka Joe a muž, který ji našel, najdou společnou řeč, kdy - podle zásady, vše se dá aplikovat na vše - naleznou určité spojující motivy mezi sexuální vášní a hudbou J. S. Bacha, či třeba i analogii s rybolovem (to vše zcela nenásilně). Film se vesměs pohybuje na rovině celkem smutného vyznění, které tu a tam osvětlí i celkem humorně vyhlížející scéna, ovšem bylo by chybou představovat si něco extrémně vtipného, spíše se jedná o dost cynické pojetí.
Dost se mi líbilo i střídání nálad v různých kapitolách filmu. Jedna z nich (kapitola věnující se otci) nám je celá provedena černobíle, otec je zobrazen nejprve jako duševně silný muž srovnaný se svým osudem (citující známou větu Epikura o smrti), aby se o pár vteřin později změnil na třesoucí se uzlíček nervů. Některé scény mají i odlišný poměr stran obrazu, apod. Prostě a jednoduše, sledovat Nymfomanku je zajímavý zážitek v mnoha ohledech.
Pochopitelně, film může být pro někoho skandální svým relativně otevřeným pojetím sexuality (pohlavních styků tu je možná více než v leckterém pornofilmu J), ale o to nejde, použití sexuality není samoúčelně, ale zapadá do celkového režisérova záměru. Jistě, ta hranice přístupnosti je bezesporu vhodná, ale film bych za pornografický rozhodně nepovažoval. Spíše bych jej viděl jako docela smutný příběh ženy hledající cosi, co se snad bojí nazvat láskou…
"Na každých sto zločinů z lásky připadá jen jeden motivovaný sexem…."
Komentáře
Okomentovat