Liborův blog

Deska "Muzak" je třetím počinem této finské hudební dvojice, která oficiálně vznikla v roce 2002. Jejich předchozí desky neznám, ale tuším že hudebně budou na podobných vlnách jako toto album. A vězte, že tyto vlny jsou setsakramentsky dobré! :-) Hudebně se jedná o downtempo, nu-jazz, ve kterém krom pomalých beatů hraje důležitou roli i saxofon Tapani Rinneho (dříve působil v projektu RinneRadio), což je člověk, který se nevyhýbá žádným experimentům. Toto album sice nijak experimentálně nezní, přesto se však nejedná jen o tuctový chill-out určený k navození dobré atmosféry na nějaké after party. Album má zhruba 42 minut a krom krátkých pasáží, které mi přišly až moc scénické, se jedná o skladby, jež jsem si velmi brzy oblíbil. Rozhodně doporučuji všem milovníkům pomalé elektronické hudby a moderního jazzu. Vychutnejte si úvodní skladbu této velmi dobré desky...

Ne, teď nemám na mysli ten docela dobrý film s dnes již bohužel zesnulým Patrickem Swayzem. I dnes se najde mnoho lidí, kteří na duchy věří a snaží se jejich existenci nějakým způsobem zachytit a zdokumentovat. Škála těch jedinců je poměrně různá, sahá od nadšenců, kterým to vydrží jen několik týdnů, až po lidi, kteří se tomuto hobby věnují takřka po celý život s vážností starých filatelistů. Samozřejmě, v dnešní době, kdy vám na pořízení snímku takřka čehokoliv stačí dvakrát zmáčknout tlačítka na mobilu, se podobné evidence docela množí. Většina z nich je brzy odhalena jako padělky, nicméně je tu několik záběrů, které vypadají autenticky. Ty nejznámější můžete nalézt na této stránce . Nachází se tam i slavný snímek chlapce z Amittyvillu. Já osobně se domnívám, že všechny tyto snímky jsou umně utvořené padělky, či nešťastné souhry okolností, nicméně i tak se podle mého názoru jedná o docela zajímavý materiál, který nám přes všechno to racionální ujišťování stejně v leckterý moment může

Kdosi kdysi pronesl, že německé filmy nestojí za nic. To je samozřejmě hloupost. Je mnoho talentovaných německých režisérů (a nemusí se zrovna jmenovat Emmerich) i herců. Mezi mladou a nadějnou generaci patří bezesporu i David Kross, kterého budete jistě znát z úspěšného filmu Předčítač. Hvězdou (minimálně lokální německou) se však stal už o něco dříve se snímkem Drsňák (origin. Knallhart), kde si střihl roli studenta jedné německé střední školy, který prožívá životní útrapy způsobené nejistým rodinným zázemím, kde žije jen se svoji mladou matkou Miriam, a nepříjemným vztahem se skupinou třídních grázlů. Ti si v Michaelovi (tak se jmenuje Krossova postava) najdou poměrně snadný cíl pro své šikanování a Michael nevidí ze situaci jiné východisko než se spojit ještě s někým silnějším, než jsou oni. Snímek nám představuje svět města Berlína tak, jak jej jistě mnozí jeho obyvatelé vidí krajně neradi. Je to svět plný přistěhovalců, bezdomovců, kriminálních živlů a drog. Je to svět zbavený ne

Tuhle scénku miluji. Mimochodem, slečna I. sehnala lístky na divadelní představení Jistě, pane ministře na Vinohradech, takže si splním jeden ze svých snů...., ještě zbývá obletět zeměkouli ve Fokkeru Dr. 1 a být při tom když Slavia vyhraje Ligu mistrů ve fotbale..... Schválně, co je podle Vás méně splnitelné? :-)

Doslovný překlad je ve většina případů silně nesprávný, ale někdy to bývá i docela legrace. Narazil jsem na jeden překlad jména významného českého psavce (rozuměj spisovatele), který je sice už notně vousatý, ale pokud jej neznáte, tak jistě i dost vtipný. Christopher the Bastard from Afterspoons and Withoutsatelites. Asi netřeba překládat.... Jsou ale i méně známější doslovné překlady, nad nimiž Vám určitě bránice trochu pookřeje. Třeba... Hand-bag TV nebo aktuální (a mé oblíbené) Your eyes September.... Znáte něco dalšího?

Předem zmiňuji, že v oblasti módy se orientuji jen na zcela bazální úrovni, nicméně včera jsem měl tu možnost shlédnout dokument s názvem "Rychlá móda" (je ke stažení na avidokumenty.blogspot.com) a vidět tak situace, o kterých bych si snad i leckdy mohl myslet že nikdy v reálu nastat nemohou. Fascinovalo mě tam chování lidí, jejichž koníčkem (nebo snad obsesí?) je sledování rozličných bulvárních časopisů, kde jsou fotografie "celebrit" (s původním významem tohoto slova již ale nemají asi nic společného), které jsou oblečené do různých oděvů, jež si poté jejich fanoušci chodí kupovat do svých oblíbených obchodů. Trendy se ale mění a vývojáři přiznávali, že leckteré šaty "frčí" třeba jen týden... , kvůli tomu se přizpůsobuje i výroba, která rovněž vytváří věci, které si na sebe můžete vzít tak dvakrát, než se Vám začne trhat látka, apod. Možná jsem příliš velký moralista, ale přišlo mi to jako nezřízené plýtvání. Osobně mám radši věci (a platí to i pro ošac

Okoř je jistě úžasné místo, zvláště pro milovníky romantických zřícenin. Za cíl dnešního výletu jsme si se Slečnou I. vybrali právě tento hrad, neboť tam doposud ani jeden z nás nebyl. Bohužel, drát pohled docela kazí, ale příjezd do města nám snad lepší pohled nabídnou ani nemohl. Dominantou hradu je bezesporu torzo velké věže, v jejíž útrobách se nacházela gotická kaple (někdy ze 13. století?). A abych nezapomněl, ke stolování venku - což v hezkém počasí jistě dělá mnoho lidí - bohužel patří i otravné vosy a spol. Tady na hradním kameni je jim určitě lépe než ve sklenici plné piva. Nicméně pivo mají vosy docela dost rády (a neplatí to jen o těch českých :-)), což se jim ani nedivím, po tom létání na sluníčku na něj jistě přijde chuť.

Dokumentární film o jedné z mých nejoblíbenějších skupin rozhodně zasluhuje pozornost. Po nějakém čase, kdy film už skoro stáhli z kin, jsem se na něj konečně vypravil. Na koncertě sice rozdávali nějaké letáčky s nápisem 1 plus 1 lístek zdarma, leč tento letáček mi v konečném účtování k ničemu stejně nebyl. Termín jeho působnosti jsem úspěšně propásl a stejně to navíc platilo pro jiná kina než pro to kam jsem se nakonec vydal. Smůla. Bohužel, kino na Novém Smíchově má ceny slušně řečeno dost vysoké. Znovu bohužel, v jiném kině už inkriminovaný dokument nedávali, takže jsem byl nucen zatnout zuby a požadovaný bakšiš vysázet na třpitící se pult u obézní a usměvavé pokladní. Snad to aspoň bude stát za to. No samozřejmě, že ano. Pokud jste někdy četli skvělou knihu "No one gets here out alive" (či tak nějak zněl název) nebo aspoň viděli slavný film Olivera Stonea s prostým názvem The Doors, tak Vás z informací v dokumentu asi nic moc nepřekvapí. I tak má ale rozhodně tento snímek

... někdy přináší zážitky dost nečekané. Tak třeba, děti jsou velmi sdílné bytosti, rádi s Vámi o daném snímku dost detailně hovoří, zmiňují scény, na které se musíte zaručeně připravit a postavy, které Vás zaručeně dostanou. Bohužel, daná vlastnost jim vydrží i po spuštění filmu, takže do hlediště se občas ozývaly excentrické výkřiky typu, "NE!", "Běž!!!", popř. zvolání jmen postav, jež se zrovna na plátně objevily. Ale stejně se mi to líbilo. Je to pořád lepší než slyšet praskot křupajícího popkornu a srkání koly..