Liborův blog

Osobně považuji síť pražské hromadné dopravy za velmi kvalitně pokrytou. Tu a tam se mi sice stane, že při jízdě autobusem v jedné oblasti zažívám nemalé záchvěvy hrůzy, nicméně jinak si moc stěžovat nemohu. V současnosti však má dojít k jistým změnám v jízdních řádech, kdy mají být omezeny ty spoje, které v podstatě zdvojují linku, jež je jinak "obsloužena" například metrem, či jiným druhem dopravního prostředku. V podstatě logický krok. Šetří se koneckonců asi všude. Zaregistroval jsem ale několik letáčků na zastávkách mhd, které vybízejí k sepsání, či přímo k účasto na peticích, jež tyto akce odmítají. Pochopitelně chápu rozhořčení lidí, kterým autobus nebude odjíždět z obvyklé zastávky a budou tak nuceni použít alternativní spoj, nicméně nečekal jsem, že to některé až tak "nadzvedne ze židle". I navzdory těmto omezením je doprava mhd po Praze velmi dobrá a její síť je rovněž slušně rozmístěna. Pokud je člověk nucen udělat nějaký ten přestup navíc, tak mu to podl

Na tento snímek jsem chtěl jít do kina už v době, kdy se u nás na "stříbrném plátně" poprvé rozeběhl. Neučinil jsem tak a shlédl jej až zhruba po roce a půl. Předem bych chtěl zmínit, že si vážím originality i v něčem tak obvykle nadmíru konvenčním, jako jsou celovečerní filmy. Zároveň bych asi měl zmínit, že mám jakousi iracionální slabost pro některé severské filmy (Zvuk hluku, jak zní český překlad, je film ze Švédska). Zdálo by se, že se jedná o dokonalou kombinaci pro zajímavý filmový zážitek, ale ono ne. Skutečně oceňuji zajímavé zpracování a hraní na předměty, které mohou být přirovnány k hudebním nástrojům jen s velkou dávkou úchylné představivosti, nicméně často jsem měl ve filmu dojem - zejména od jeho druhé poloviny - že tyto věci dost nápadně zastiňují samotnou filmovou dějovou linku, a to až do té míry, že si občas můžete říci, "co že se to jen na plátně děje." Neříkám, že to je zbytečný film, ale je to ten typ snímku, který vás nebývale navnadí na zají

Beach House, hudební duo z Marylandu, má na svém kontě už čtyři dlohohrající desky. Bloom je tou (zatím) poslední. Jejich existenci jsem zaregistroval v souvislosti s vydáním desky Teen Dream (2010) a okamžitě si tuto skupinu zaškatulkoval jako ty, kteří hrají zajímavou hudbu, leč kterou si obvykle pouštím jen jako pozadí pro nějakou jinou aktivitu. Navíc jsem měl neodbytný dojem, že po několika skladbách se dostavuje určitá jednotvárnost. U desky Bloom jsem dal Beach House ještě jednu šanci (mimo jiné i proto, že ohlasy na toto album jsou velmi dobré) a... dobře jsem udělal. Ne nadarmo album Bloom vydává takový uznávaný label jako je Sub Pop (i když od většinové produkce tohoto vydavatelství se Beach House trochu liší). Victoria Legrand a Alex Scally opět hrají to, co jim jde nejlépe, melodický dream-pop s krásnými vokály (Legrand) doplněný zasněnou kytarou (která jakoby se místy vynořila z magických devadesátých let plných shoegaze) a roztomilými zvuky vydávanými z elektronických var

Není to zase tak dávno, co se nad "poslední diktaturou Evropy" vznesly postavičky plyšových medvídků a vítr je rozesal do široké oblasti. Medvídci na sobě měli připevněné různé nápisy (v angličtině) ohledně toho, že oni podporují boj tamní opozice za svobodu projevu, apod. Však to znáte. Docela zajímavé a vtipné gesto, které zároveň ukázalo i na dost velkou propustnost běloruské vzdušné obrany, letadlo, které výsadek medvídků provedlo, se nesetkalo s žádnou překážkou (a to letělo docela nízko). Odveta režimu na sebe nedala dlouho čekat, uvězněn byl tamní novinář Anton Surapin, který si jednoho plyšáka vyfotografoval a toto foto uveřejnil na svém blogu. Z pohledu z naší české kotliny je to dost absurdní. Možná by nebylo zcela od věci, kdyby blogerské komunity vyjádřily jakousi solidaritu se zatčenými, třeba "největší český blogovací portál" blog.cz by se mohl kromě věčných debat o svém autorském klubu zapojit do něčeho, co subjektivně považuji za smysluplnější čin.

Snad každý politik ze svých úst tu a tam vypustí nějaký "lapsus", nicméně to, co se povedlo Toddu Akinovi, republikánskému kandidátu do Senátu USA, je docela velká rarita. Chápu, že téma potratů je v tak silně nábožensky založené zemi velmi vyhrocené, nicméně až dosud jsem předpokládal, že minimálně špičky obou názorových proudů mají jakési minimální povědomí o dané problematice. Pan Akin se ale domnívá, že v případě znásilnění se ženské tělo má jakousi prazvláštní schopnost uzavření se a zabránění početí. Vskutku pozoruhodné, zajímalo by mě, zda si pan Akin při hodinách biologie na "high school" raději nečetl pod lavicí Burkeho :-). To jsem ale možná trochu moc jízlivý. Podle Todda Akina se prý v onom televizním rozhovoru (stancie FOX 2) jednalo o "misspoken", nicméně z videa na níže položeném odkaze můžete sami posoudit do jaké míry se jedná o "přežblet". http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-19319240

Jsou filmy, které si sebou nesou nálepku "kontroverzní". Některé z nich ji mají čistě účelově, těší se, že kontroverznost zvýší počet diváků v kinech a prodej digitálních nosičů. Některé se holedbají zákazem v mnoha státech světa (třeba film La Belle Verte je PRÝ zakázán v EU, což je ale samozřejmě nesmysl), což snad může zvýšit jejich výjimečnost. Cannibal Holocaust (dále budu používat český náze Kanibalové) nic takové nepotřebuje, je šokující sám o sobě. Nevím o filmu, jehož režisér (R. Deodato) by byl krátce po uvedení do kin málem lynčován rozzuřeným davem, deset dní poté za své dílo zatčen a odsouzen na 4 měsíce neopodmíněně s tučnou pokutou, následně však musel před veřejností dokládat, že to vše byl JEN film, protože jinak by mu hrozil trest daleko větší. V dobách své "slávy" měl tento snímek zákaz asi v 60 zemí světa, dnes to bude méně, asi 40, koho to zajímá, nechť si patřičné údaje dohledá sám. A co že je tu tak hrozného? Asi takhle, příběh začíná docela p

Tom Tykwer je bezesporu zajímavý zjev německé kinematografie. Upoutal na sebe filmem "Lola běží o život", zaujal "Princeznou a bojovníkem" a definitivně se zapsal do povědomí široké veřejnosti snímkem "Parfém, příběh vraha". "Drei" je jeho posledním počinem. Dobrým? Snad. Tak jednoduché to totiž není. Tykwer přivádí na scénu bezdětný pár (věk cca 40 let) Hannu a Simona. Jsou už takříkajíc "přechození", ke svatbě se moc nehrnou, jeden z nich je evidentně neplodný (a ani je moc netrápí kdo), ale jinak slušná rutina. Ta se změní až v okamžiku, kdy do jejich životů vstoupí Adam (skvělý David Striesow)... Už z prvních záběrů lze poznat Tykwerův "rukopis", tedy rozdělená obrazovka a rytmická elektronická hudba, na které se režisér rovněž i částečně autorsky podílel. Přes slabší úvod má film docela zajímavý spád a nouze zde není ani o komické situace. Také je tu hodně sexu, takže pokud se na něj někdo dívá nerad, tak "Drei"

V tomto příspěvku bude hodně fotografií. Proč? Protože Teplice a jejich okolí si to jistě zaslouží :-). Ale popořádku, výlet do Teplic jsme plánovali už dlouho, ani já, ani Slečna I. jsme doposud toto "město na severu" nenavštívili a měli o něm jen dost hrubé povědomí. První, co vás na Teplicích zaujme, je to, že se jedná takříkajíc o "město dvou tváří", snoubí se tu ladná architektura a městská zeleň s rozbořenými budovami a nevkusnými hernami...., nicméně z okolních měst se jedná patrně o město nejkrásnější. Nelze opomenout Doubravku, vrch u Teplic, kde kdysi stával hrad, ale na sklonku třicetileté války byl pobořen, neboť sloužil jako úkryt pro švédské vojsko a domácí se obávali, že by se to mohlo někdy v budoucnu opakovat. Je odtamtud krásný výhled a výstup na kopec má rozhodně co nabídnout, pokud tedy nesejdete z cesty.... I Teplice disponují zajímavým street-artem. Tento sloup Nejsvětější Trojice se nachází nedaleko před zámkem. Autorem byl Matyáš Bernard Brau

Dnes má být vynesen rozsudek nad dívčí punk-feministickou grupou Pussy Riot. Asi každý člověk, který se aspoň elementárně zajímá o světové dění o jejich kauze slyšel. Skupinka dívek, hrajících provakativní hudbu s provokativními texty často vystupuje na veřejných místech a pranýřuje ruskou současnost, zejména Putina a styl jeho vlády a podporuje LGBT. Naposledy si ale "ukously trochu velký krajíc chleba", v katedrále Krista Spasitele, kde nepovoleně spustily svoji vlastní verzi modlitby (namířenou proti Putinovi). Několik členek skupiny tak čelí dost závažným obviněním, jež může být "odměněno" až 7 letým trestem odnětí svobody. Popravdě nevím, co si o dané věci myslet. Domnívám se, že Putinovo Rusko není zrovna zemí, kde by byl klenot demokracie vybroušen co nejzářivěji, jistě má své chyby (korupce, klientelismus), koneckonců jako v podstatě jakákoliv jiná země. Z tohoto hlediska se domnívám, že upozorňovat na ony chyby je povinností každého uvědomělého občana. Jde

Ohýbání historie je celkem běžným jevem, ke kterému dochází v nejedné její interpretaci. České dějiny tak mají svůj vrchol v husitství (a na protichůdné tendence vandalismu se moc nepohlíží), první republika bývá interpretována jako "zlatý věk" (a na nevyřešenou národnostní otázku se také velké ohledy neberou), apod. Není to nic zvláštního. V touze dát předešlým událostem smysl se leckdo (i v dobrém úmyslu) dopustí určité selekce relevantních událostí. Snad to ani většinou jinak nejde. Horší je, když se něco "ohýbá" zcela bezostyšně účelově. Hojně takto bývá kritizován minulý režim (1948-1989), který si přejinačil husitství, když mu vnukl revolučně sociální tendence (tedy, ne že by tam vůbec nebyly, ale stejně...), zaostřil i na společnost pravěkých lidí, kde neopomněl zdůraznit beztřídní ideál, koneckonců i slavný rok 1848 se v této režimní interpretací jeví docela jinak, než se vykládá dnes. Minulý režim za takové zkreslování historie byl (a stále je) velmi kritiz

Když na našich televizích kdysi běžel seriál pro děti s názvem "Jen počkej", tak jsem jej velmi miloval. Fandit zajíci bylo lehké, protože vlk byl typický záporňák, který měl obhroublé manýry, ošklivé vzezření a kouřil jakési podivné cigarety (asi ruské, patrně v touze brzy zemřít, protože chytat toho "zajace" byla skutečně sisyfofská práce). Zajíce však nikdy nechytil. Až mi jej někdy bylo docela líto. Pak jsem ale viděl i Toma a Jerryho a rázem se ve své dětské duši přeorientoval na tento seriál. A až dnes mě napadá, zda náhodou tvůrci jednoho trochu neopisovali od druhého (prý ne), tedy konkrétně "Jen počkej" od staršího "Toma a Jerryho", jejichž geneze spadá až do časů druhé světové války (ne, s jejím rozpoutáním nic společného nemají). V Tomovi a Jerrym jsem měl větší pochopení pro záporňáka Toma. Koneckonců, kdo by fandil otravné myši, i v reálném životě mám tedy osobně raději kočky. Korunu "dobré straně" nasadila arogantní myš s

Ano, tento článek se bude snažit být o něčem tak "para….(doplňte si jakékoliv vhodné slovo)" a neuchopitelném, jako je telepatie, i když to tak zprvu rozhodně nevypadá. Jako přesvědčenému demokratovi (i když s tímto slovem se handlovalo jako s thajskými lehkými děvami) mě pochopitelně nenechává chladným současná vzrůstající tendence podpory antidemokratických myšlenkových proudů. Nemám teď ani tak na mysli české komunisty (KSČM), neboť ti se nějakým dějinným kung-fu wushi hmatem v podstatě dostali na parlamentní platformu. Deprese z polistopadového vývoje je zřejmá a asi jen těžko zpochybnitelná, není se možná čemu divit, když si vezmeme v potaz, že mnoho lidí si pod slovem "demokracie" představí mnoho rozličných významů. Máme tu antickou demokracii (s otroky), lidovou (s uzavřenými hranicemi a politickými vězni), i korporativní (prakticky bez politických stran), apod. Je tedy klidně možné, že tehdy před dávnými postsametovými lety si skutečně někdo pod slovem demok

Vždy se mi líbilo slovo "prezident" napsané se "s". Asociovalo mi to jakýsi dávný věk, starobylost, důstojnost tohoto úřadu. Samozřejmě, je to jen iluzorní představa. Prezidenta (ať už se "s" nebo se "z"), respektive prezidentku, si v blízké době budeme volit sami. Osobně onou přímou volbou nejsem zrovna dvakrát nadšen, ačkoliv jinak prvky přímé demokracie obvykle podporuji, neboť se obávám šíleného populistického humbuku, který možná překoná i volby sněmovní a hlavně se mi moc nepozdává rovnováha mezi pravomocemi tohoto činitele a jeho dost silným mandátem (i když samozřejmě pravdou je, že zákulisní hrátky při minulé volbě povolaných byly dost nechutné). Buď jak buď, mnoho stran má v programu podporu přímé demokracie a volbu prezidenta jistě vzalo jako náplast na zaplácnutí kverulantů. Otázka je, koho volit. K některým kandidátům mám výrazné antipatie, některé tak dopodrobna neznám... Z lidí, kteří kandidují je mi celkem sympatická (z mnoha důvo

Hra Portal 2 se stala podle mnohých počítačových magazínů nejlepší hrou roku 2011. Samotné studio Valve (tvůrci slovutného Half-life) dokonce po vydání prohlašovali, že Portal 2 je nejlepší počítačová hra, kterou kdy stvořili. Mají pravdu? Těžká otázka. Ale možná že ji skutečně mají. Portal 2 je totiž zcela excelentním kouskem. O hře samotné by šlo v podstatě říci skoro to samé, co o jejím starším bratříčkovi (viz zde ), není to však jen pouhá kopie, jen další pokus jak vytáhnout z hráčů další peníze. Na svůj klasický koncept nabaluje tento Portal i několik nových prvků. Jedná se zejména o gel, který má několiv barev (červený, bílý a modrý) a lze jej využít k rozličným činnostem (bílý vám dovolí vytvořit portál tam, kde to jinak nejde, modrý vylepšuje skok a červený rychlost běhu). V tomto díle hráč opět hraje za Chell a opět má k dispozici portálovou zbraň se kterou se dají dělat nevídané kousky... Portal 2 je samozřejmě znovu logickou hrou, akce tu je pouze miniaturní stopové množstv

Na slavném internetovém kanále youtube jsem shodou nepravděpodobných okolností narazil na prakticky všechna alba britské skupiny Blur, která jsou úhledně srovnána v jednom "videu". Slavná "třináctka" nemůže pochopitelně chybět. Spolu s Think Tank se jedná podle mého názoru o nejlepší desky Blur. Skupin, které mají celé své desky na youtube, je samozřejmě více, daleko více... P. S. Z této desky nedám dopustit na skladbu s názvem "Trailerpark".

"Grab that cash with both hands and make a stash...", zpívají ve své slavné písni Money legendární Pink Floyd (něco jako, sbal prachy a užívej si to). Jo, o tom to je. Není tajemstvím, že Jackson už nějaký ten pátek připravuje pro kina adaptaci Tolkienovi knihy Hobit. Nic proti tomu, ale podle zprávy, kterou jsem si dnes přečetl na csfd.cz se má jednat o trilogii. Docela mě to zarazilo. Kdo jste knihu četli tak jistě víte, že Hobit je knihou celkem nenáročnou, docela krátkou s nijak komplikovaným příběhem. Udivuje mě, kde sebere Jackson materiál na tři - pravděpodobně - dlouhé filmy... Chápu, že ten film bude jistě drahý, takže je třeba na sebe vydělat a dnes je navíc trochu v módě točit fantasy ságy (a ideálně je uzavřit nějakou trilogií). Tolkienův Hobit si o zfilmování říkal už dávno, vždy, když se nad tím tak zamyslím, tak je mi docela líto, že se tenkrát v šedesátých letech nepodařilo Trnkovi dotáhnout ten projekt do konce (zemřel v roce 1969), domnívám se, že by to byla

No konečně, právě před mi chvílí mi kurýrní služba PPL doručila dlouho očekávaný míč na nohejbal a už se nemohu dočkat, až jej trochu proženu. Příběh jeho pořízení má zajímavou genezi, za kterou by se nemusel stydět ani Mojžíš (ano, ten s těmi růžky na hlavě). Nejsem bůhvíjaký sportovec, přiznám se osobně, že pravidelněji pěstuji snad jen cyklistiku a jen výjimečně k tomu přidám jakousi nadstavbu v podobě fotbalu, či nohejbalu. Druhý jmenovaný sport mám ale vždy spojený s příjemným kolektivem a také s cinkajícími lahvemi od piva, takže je celkem pochopitelné, že v těchto hezkých dnech si docela rád "pinknu přes síť". Při těchto příležitostech je vždy velmi dobré dostat se onomu sportu trochu více do hloubky, protože člověk se pak dozví věci nečekané. Tušil jsem to, ale až nahlédnutí na příslušné webové stránky mi potvrdilo, že nohejbal je sport ryze český, vzniklý ve dvacátých letech v Praze jako tréninková metoda fotbalistů našeho tehdejšího nejlepšího - jak by sami napsali

Nedá mi to a musím zavzpomínat na dobu, kdy internetové vyhledávače ještě tak úplně rozšířené nebyly (nebo jsem nebyl sto je používat) a člověk si musel klíčové výrazy pamatovat. Dokonce se mi jednou na Invexu dostal do ruky "časopis", jehož obsah tvořily prakticky jen doporučené internetové stránky. Bůhví, kde skončil... A pamatuji se, jak nás učili vyhledávat výhradně za pomocí znamínek "+" a "-", což byla docela legrace, zejména tehdy, když člověk v tehdejším velmi chudém prostředí česky psaného internetu skutečně našel něco relevantního. Rychle si data uložit na disketu (nebo pevný disk) a pak se honem odpojit. Vždyť to připojení je tak drahé...Zní to už skoro jako historie, ale když se na to podíváme realističtěji, tak tato "historie" je stará jen něco málo přes 15 let. Až se docela děsím toho, co bude za dalších 15. Zvládnu další fázi "informačního věku", nebudu s prosíkem chodit za schopnějšími (mladšími?) s - pro ně - triviálním