Liborův blog

Jen tak na vysvětlenou, Richard Bachman = Stephen King (je to jeho starý pseudonym), takže už jsme doma (mrk, mrk)? To máte tak když žijete v nějaké blíže neurčené americké totalitní společností, kde kontrolu nad občany má jakýsi podivný Major a jeho Brigády a kde se pro obveselení davů (a pro odvod možných frustrací?) pořádá oblíbený dlouhý pochod - pochod 100 mladých mužů po tak dlouhou dobu, doud všichni neklesnou únavou (a jsou následně zastřeleni) a nezbyde jen jeden, který získává zvláštní cenu - může mít cokoli si jen bude přát. Lákavé, ne? Právě, že vůbec! Kingova kniha lehce stojí na vodě už v základním předpokladu, že někdo příčetný by se do podobného martiria asi jen těžko dobrovolně (což je podmínka pochodu) přihlásil. Ale budiž, odehrává se to v nějaké dystopii, tak třeba jsou tam ti lidé trochu jiní. Dějí se i podivnější věci. King tak může rozehrát působivou hru pochodu, kde odkrývá charaktery postav v mezní situaci hrozícího naprostého vyčerpání, kde strach ze smrti v p

Martin McDonagh je úspěšným autorem mnoha divadelních her (za všechny jmenujme třeba jenom Pana Polštáře), který má dost zajímavou image. Koneckonců jen málokterý dramatik o sobě prohlašuje, že hry jiných autorů prakticky nesleduje a že by úplně nejraději psal pro filmy (což se mu koneckonců také povedlo). Zajímavý člověk. Číst hru Osiřelý západ je tak trochu jako sledovat Tarantinovy filmy. V první fázi si nejste jistí, zda se jedná o prachsprostou prču, či zda autor rozehrává nějakou sofistikovanou intelektuální hru. A stejně tak jako si intelektuální obec vzala zprvu za své film Pulp Fiction, tak i McDonagh byl podobně glorifikován. Jenže co když si "jen" dělá tu prču? A záleží vůbec na tom? Asi ne. A bůhví, zda ta jakoby novozákonní dějová linka měla ve hře vůbec nějaký hlubší smysl. McDonagh představuje svérázný pohled na irský venkov dovedený trochu do extrému, z něhož vychází najevo, že tamní místo (Leenane) je dost depresivním kouskem světa. Právě při kombinaci drsnéh

V době kdy jsme doslova posedlí sestavováním různých statistik si třeba online vedeme peněženku, máme aplikaci na pití piva (pivníček, či jak se to jmenuje) a vůbec bych se nedivil tomu, kdyby existovalo i něco na evidenci vlastní stolice. Nepřekvapí pak, že už od roku 2005 je tu k dispozici internetové rádio a sociální síť pro milovníky hudby zvaná last.fm. Pro mě je to taková srdcovka, koneckonců se jedná o první sociální síť, kterou jsem kdy používal, to je podobně významné jako ... třeba jako první pivo. Úžasnou funkcí last.fm je audioscrobbling. Trochu těžkopádný anglický výraz, který by snad šel přeložit jako "přehrávání skladeb", kdy se vám do last.fm deníčku zaznamenávají přehrané písničky (a je v podstatě fuk, zda si je pouštíte z pc v mp3, mobilu, přes spotify, apod.). Ono je pak docela fajn si třeba po několika letech sednou a podívat se, co jste to za ten rok vlastně poslouchali. Někdy je to docela překvapivé. Takovým plusem na okraj je, že last.fm vám doporučuje

Gornostaj Kaplický rozepsal v hrubých obrysech patrně ještě během svého pobytu v Rusku a dokončil jej počátkem dvacátých let ve stále ještě zbrusu novém státu jménem Československo. Lehké a pohodové čtení to ale rozhodně není už jen proto, že sám Kaplický (jehož autobiografií Gornostaj do jisté míry je) to snadné moc neměl. No jo, když ono v jasavém opojení první republiky hrdiny legionáři máte v úmyslu vydat knihu, která na toto pojetí do velké míry hází nepříjemný stín, tak se asi s dobrou nepotážete. Kniha tak mohla spatřit oficálně světlo světa až v prosinci roku 1936, to už masarykovsko-benešovské republice nezbývaly ani dva roky života... Přiznám se, že Kaplického styl psaní je mi celkem blízký, četl jsem povedené vyšetřování zmizení židovské dívky v "Nalezeno právem" a monstróznost obřího procesu na úsvitu třicetileté války v díle "Veliké theatrum". Pohříchu jsem neměl tu čest si potkat se slavným "Kladivem na čarodejnice" jinak než na stříbrném plá