Václav Kaplický - Gornostaj

Gornostaj Kaplický rozepsal v hrubých obrysech patrně ještě během svého pobytu v Rusku a dokončil jej počátkem dvacátých let ve stále ještě zbrusu novém státu jménem Československo. Lehké a pohodové čtení to ale rozhodně není už jen proto, že sám Kaplický (jehož autobiografií Gornostaj do jisté míry je) to snadné moc neměl.

No jo, když ono v jasavém opojení první republiky hrdiny legionáři máte v úmyslu vydat knihu, která na toto pojetí do velké míry hází nepříjemný stín, tak se asi s dobrou nepotážete. Kniha tak mohla spatřit oficálně světlo světa až v prosinci roku 1936, to už masarykovsko-benešovské republice nezbývaly ani dva roky života...

Přiznám se, že Kaplického styl psaní je mi celkem blízký, četl jsem povedené vyšetřování zmizení židovské dívky v "Nalezeno právem" a monstróznost obřího procesu na úsvitu třicetileté války v díle "Veliké theatrum". Pohříchu jsem neměl tu čest si potkat se slavným "Kladivem na čarodejnice" jinak než na stříbrném plátně, ale tak už to prostě někdy mám. Raději čtu ta méně známá díla. Leckdy to o autorovi poví daleko více. A že tedy Gornostaj může vyprávět.

Jak už jsem naznačil výše, jedná se do velké míry o autobiografii. Kaplický však o sobě přímo nepíše. Doslova vzato nepíše o nikom. Kniha nemá žádného hrdinu, jen tu a tam se objeví jména postav zobrazující určité útržky Kaplického vzpomínek na (ne)kamarády. Dalo by se tak říci, že hlavní postavou je legie jako taková.

Na stránkách knihy nás Kaplický provádí různými peripetiemi, kterými procházeli vojáci zajatí na haličské frontě, kteří se přes děsivé podmínky zajateckých táborů přeplněných nemocných s úplavicí dostali do československých legií na východní frontě.

Legionáři jsou dodnes vnímáni jako ostrůvek demokracie a humanismu v šíleném zmatku ruské občanské války. Kaplicky samozřejmě legiím veškeré zásluhy neodebírá (sám byl legionář, účastník bitvy u Zborova, z legií ale pak vyloučen), ale snímá z nich v této knize svatozář a v podstatě tvrdí, že toto možná platí pro roky 1917 a 1918, nicméně pak se z legií stávají prakticky stejně bezcitné oddíly jako jsou třeba rudí bolševici, či Kolčakovi vojáci.

Pravda, doba to byla hodně zmatená. Jsem dalek toho Kaplického soudit, nabízí se sice otázka, zda si pod vlivem revolučních myšlenek nepředstavoval tu armádu až přespříliš naivně, nicméně během četby jsem motivaci bezejmených postav chápal a souznil s nimi. Legionáři bojovali proti Rakousku a Německu, po podepsání míru bylo jejich prioritním zájmem dostat se na francouzskou frontu (popř. dostat se domů do svobodné vlasti), ale tyto snahy jsou rozmělněny zákulisními politickými boji, kdy se s legionáři operuje jako s jedotkami, které je třeba nasadit proti bolševikům a zkusit tak ovládnout Moskvu.

Kaplický v knize Gornostoj velmi dovedně a sugestivně zachycuje rozpory uvnitř legií mezi dobrovolci, kde ne každý se srovnal s přetvoření v podstatě dobrovolnické armády na klasické vojenské těleso, které bojuje za zájmy, jež s tím prvotním entuziasmem už mají jen málo společného. Je pak na každém čtenáři jaký obrázek si o událostech udělá.

"Tahle tedy končí naše sláva", praví po dlouhém mlčení důstojník. "Jaká sláva", odpovídá mu důvěrník bez nejmenší špetky úcty v hlase. "Nebili jsme se pro slávu. Bojovali jsme pro demokracii. Máme smůlu, že ji tu nikdo nechce. Buržoazie chce cara a ostatní lid bolševiky. Pro demokracii jsme jen my a s námi několik inteligentů. Zdá se mi, že se tu bijeme zbytečně,..."