Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červenec, 2019

O sandálech a o ponožkách v nich

Mezi nejčastější stereotypy, které Češi rádi o sobě říkají a navzájem se jimi baví, jsou ponožky v sandálech. Konkurovat jim může snad jen obligátní půlitr točeného piva plzeňského typu v ruce člověka narvaného v tílku velikosti "po mladším bratrovi". Občas se k tomu dodává, že to se samozřejmě týká těch "špatných a nevkusných", čímž se člověk z osazenstva "ponožkářů v sandálech" chytře vyčlení a zábava může pokračovat.
Ruku na srdce, kdo z nás tak oblečený někdy nešel? Když jsme třeba byli malá robátka o svém šatníku ještě nerozhodující, když se na výletě v horách radikálně změnila teplota a pohorky jsme nechali na chatě, když... Ano, ono to opravdu vypadá trochu nevkusně, ale přijde mi, že zase o nic tak zásadního nejde. Koneckonců praktičnost tohoto obutí ocenili i staří Římané, když se vydali ukázat světu svoji civilizaci a došli i do tak chladných míst, jako je třeba dnešní Anglie. Údajně něco podobného na svá chodidla v chladnějších měsících navlékali…

Diego Maradona (2019)

Obrázek
Maradonu zná asi každý včetně lidí, kteří si o fotbalu myslí, že je to zábava pro omezené pitomce. Je to jednoduše fenomén, který překračuje hranice svého oboru. Režisér Asif Kapadia se jej rozhodl představit svým typickým způsobem, jako rozervaného muže, který má v sobě Jekylla a pana Hydea. Dost lidí má tak s Diegem Maradonou trochu problém, krom geniálního fotbalisty totiž měl v sobě i kus infantilního pitomce a zatímco tělo dovedl ve fotbalu takřka k dokonalosti, tak s hlavou to bylo o poznání horší. Inu, nebyl první ani poslední...
Film je to podle mě hodně povedený, je za ním vidět mravenčí práce tvůrců, kdy museli procházet míle a míle filmových pásů (které dokážou přesvědčivě vtáhnout do osmdesátých let) a i když dokument samotný se zaměřuje jen na Maradonovo působení v Neapoli a na světové šampionáty v letech 1986 a 1990, tak vězte, že i tak je toho dost. Prakticky v žádném záběru nám Diego nesleze z očí, můžeme tak vidět slavného fotbalistů při jeho nejlepších akcích (druhý g…

Toy - Happy in the hollow (2019)

Obrázek
Brighton je fajn město, kde párty střídá oslavu. Také odsud ale pochází kapela z trochu zvláštním názvem Toy. Hoši z Brightonu už mají na kontě čtyři alba a rovněž spolupráci s Natashou Khan, čímž se dostali do širšího povědomí (aspoň tedy v mém případě).

Poslední deska (z ledna tohoto roku) je považována jako jejich nejlepší počin. Posluchače velmi pozitivně naladí už úvodní "Sequence One", která mi trochu připoměla hudbu, kterou hrají např. takoví Lower Dens. Hodně silným momentem je pak podle mě i skladba "Last Warmth of the Day", ze které doslova cítíte hřejivost podvečerních letních paprsků (velmi vhodné k poslechu zejména v této fázi roku). Takhle by šlo pokračovat dál. Album je plné velmi silných skladeb, které nenudí a dokáží překvapit. Hudebně se jedná o dost zvláštní směsici post-punku a krautrocku s psychedelickou omáčkou. Rozhodně to nepůsobí prvoplánově. Za mě je album "Happy in the hollow" určitě velmi příjemným překvapením tohoto hudebního r…