Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červenec, 2014

Proti proudu - za každou cenu

Nějak se vymykat ostatním je snad do jisté míry celkem přirozená lidská vlastnost. Člověk se rád odlišuje oblečením, celkovou vizáží, kulturními projevy, apod. Jistě není náhodou, že takřka všechny velké instituce požadují nějaký jednotný oděv (dress code), neboť právě ten snižuje některé rozdíly a může přispívat k potlačení individuality na úkor kolektivu (klasickým příkladem je armáda). Stačí si také vzpomenout na nechvalně známé působení diktátora Pol-Pota v asijské Kambodži, kde každý občan (až na světlé výjimky) musel nosit tzv. rolnický oděv.
Jsou ale i lidé, kteří touží jít proti oficiálnímu směru takřka čehokoliv prakticky za každou cenu. To už ale podle mě není jen touha po projevení vlastní individuality, ale často také něco, co daleko více souvisí třeba s paranoiou, nebo touhou dokázat si, že nejsem ona "slepá ovce". Vůbec to označení "ovce" mě někdy trochu irituje, mám takovou neblahou osobní zkušenost, že jej používají hojně lidé, kteří nevěří oficiální…

Lenka Kalinová - Konec nadějím a nová očekávání

Obrázek
Kniha Lenky Kalinové s podtitulem "K dějinám české společnosti 1969 - 1993" je ambiciozní publikací navazují na předchozí autorčin počin, který se věnoval - nepletu-li se - létům 1948 - 1968. Pochopitelně při hodnocení tohoto nedávného takřka 25 letí nelze zcela opomenout léta předcházející, takže mnohdy se Kalinová ke své předchozí knize vrací a odvolává se na ni.
Jako velké plus bych určitě hodnotil autorčinu snahu ukotvit události v Československu v rámci širšího mezinárodního vývoje. Mám totiž často pocit, že něteří čeští historikové domácí události vnímají striktně výlučně bez pokusu o mezinárodní přesah, vliv, apod. V práci Kalinová také (jako socio-historička) využívá množství ekonomických a demografických dat, která přinášejí často poměrně pozoruhodné výsledky. Daní za silný argumentační a statistický aparát je pak samozřejmě určitá komplikovanost při čtení a větší nároky na čtenáře/čtenářku, ale to je u podobných prací asi nezbytné.
Určitým mínusem knihy by pak mohlo …

Já jsem tady doma! Skutečně?

Obrázek
Internetová stránka "Já jsem tady doma" nabízí prodej triček s nápisy "Česko nedáme, Přizpůsob se, apod." Pochopitelně, nejde jen o prodej "módního" oblečení, ale také o šíření určité myšlenky. Konkrétně myšlenky, jejíž smysl mi není zcela jasný. Možná je to má chyba.
"Chceš tu s námi žít, proto respektuj mou kulturu i víru, mé zvyky, zákony, přizpůsob se." Toto je napsáno na jednom z triček a navozuje to dojem, že obyvatelstvo ČR (které je tu tedy doma) má jednotnou kulturu a zvyky, kterým se ostatní nově příchozí musí přizpůsobit. Nemyslím si, že by to bylo takto jednoduché. Předně si nejsem jist, zda domácí obyvatelé ČR mají jednotnou kulturu. Ta se přece liší v souvislosti s jejich vzděláním, vkusem, socioekonomickým zázemím a společenským statusem (někdo dá přednost lidové taškařici v tv, jiný vyhledává náročnou operu, apod.), stejné je to i se zvyky, tradicemi. Zkuste si porovnat tradice na škále venkov x velkoměsto. To jsou v mnoha ohledec…

Česká uzavřenost

Nemám moc v oblibě texty, v nichž se vehementně tepe do české národní povahy. Jistě, má mnoho škraloupů, nicméně vidět ji jednostranně jako defektní a výlučně škodolibou mi přijde jako přespříliš černobílé vnímání světa. Určitá uzavřenost je ale podle mě pro českou společnost dosud typická. Lze to spatřovat na mnoha příkladech zejména ze světa kultury. Stačí se podívat na valnou většinu českých filmů, které svým obsahem a poselstvím míří výlučně na české publikum, na jeho svébytný smysl pro humor, obvykle bez snahy o nějaký mezinárodní přesah. Můžeme se tedy sice divit, jak je možné, že některé země (Švédsko, Belgie,...) rozlohou a počtem obyvatel nám relativně podobné, produkují filmy, které určitě získávají více mezinárodních cen než ty české a mají i početnější příznivce v ostatních státech. Není to (většinou) o finančních možnostech, ale samotné podstatě takových filmů. Něco, co masověji oslovilo - na poli kinematografie - zahraničí byla naposledy československá nová vlna v šedesát…

Smrt přichází v bílém (Dead End) 2003

Obrázek
Ocitnout se na Štědrý den v autě s rodinkou, která je minimálně dost zvláštní asi není zrovna ideální způsob trávení tohoto svátku. Když k tomu navíc připočteme to, že po silnici jaksi najednou přestala jezdit auta, občas se někde zjeví tajemná paní v bílém a cesta pořád neubíhá...
Tvůrci filmu jsou dva Francouzi: Jean Baptist Andrea a Fabrice Canepa, kteří mu vtiskli neopakovatelnou podobu. Francie se poslední dobou stává poměrně stabilní (spolu se Španělskem) baštou evropského hororu, hovoří se tu dokonce o subžánru "New French Extremity" (který zastupuje také například film Frontiers(s) z roku 2007). Tyto filmy se odlišují od americké produkce větším zaměřeným na "gore" efekty, větší krvavostí, naturalismem, avantgardou, ale někdy i filmovým artem (mezi snímky New French Extremity se řadí i Ozonův Bazén). Prostě a jednoduše, je to dost široké pole působnosti, takže tam můžeme s chutí přišoupnout i Dead End (ano, tvůrci jsou sice Francouzi, ale všichni herci i pro…

The Messenger (2009)

Obrázek
Válka je svinstvo, takřka nikdo ji nikdy nechce, přesto existuje a je stará asi jako lidstvo samo. Pozitivní vize humanitně uvažujících jedinců z počátku dvacátého století s poukazem na to, že lidstvo pozvolna směřuje k věčném míru i o něco modernější "konec dějin" se bohužel nepotvrdily. I ve 21. století se tak vedou války, sice už většinou ne tak masové, ale stejně při nich umírají lidé.
Messenger začíná tam, kde mnoho jiných filmů končí - smrtí válečného hrdiny. Jádrem filmu není (jedno jaký) válečný konflikt, ale jeho následky v podobě doručení zprávy pozůstalým o tom, kterak jejich syn/dcera statečně padl za vlast, celá zem je mu zavázána a hlavně - zemřel okamžitě a bezbolestně (i kdyby to nakrásno nebyla vůbec pravda a dotyčný byl postřelen starou ženou v tamním bordelu při pokusu o únik bez zaplacení). O takovou "doručovací službu" se stará dvojice Will (Ben Foster) a Tony (Woody Harrelson). Zdánlivě pokojná práce je ale psychicky velmi vyčerpávající. U film…

Rasismus na facebooku

Obrázek
Nejpopulárnější sociální síť dneška (byť ji už před lety někteří mylně prorokovali zánik) - facebook - je místem, kde vzniká mnoho skupin a internetových komunit. Je zcela logické, že v tom velkém kvantu se občas najde nějaká skupina, která je poněkud výstřední, budiž, ale občas i něco, co by výstředností šlo nazvat asi jen stěží.
24. června tohoto roku vznikla stránka s dost úderným názvem "Petice Zhebněte, černý svině". V záhlaví ma foto s nápisem "smrt cikánům" a mezi příspěvky můžete nalézt i třeba takový text: "Byla navržena PETICE 2014, která bude v nejbližších dnech předložena vládě České republiky a bude pojednávat a legální likvidaci romů. Více informací se dozvíte na e-mailu našeho anti-rom agenta Jaromíra M. >> merhaut@volny.cz".
Pan Merhaut pochází odněkud z moravských Malenovic, tvůrce stránky neváhá zveřejnit telefonní číslo, adresu, i e-mail, což může třeba i znamenat, že tvůrce stránek nebude pan Merhaut, ale klidně někdo jiný. Nepřekv…

Kasabian - 48:13 (2014

Obrázek
Britská skupina Kasabian mě už před časem doslova "dostala" svým albem West Ryder Pauper Lunatic Asylum i předchozí deskou Empire (debutové album Kasabin jsem dosud neslyšel) a i když deska z roku 2011 s názvem Velociraptor! mě nijak neuchvátila, tak jsem tyto hochy z Leicesteru stále považoval za jedny ze svých nejoblíbenějších.
6. června tohoto roku spatřila světlo světa další deska, tentokráte s velmi prozaickým názvem 48:13.
Už samotný název a obal alba dává tušit, že 48:13 znamená delku desky a i když je to zase o něco jiné než předchozí alba, tak pozorný posluchač brzy najde tu správnou "kasabianovskou" linku. Někdy se sice může zdát, že něco podobného tu už bylo (a to dokonce od samotných Kasabian), ale podobnou otázku si lze klást u cca 80% současné hudební produkce, takže bych to skupině zrovna moc nevyčítal.
Deska je to hodně různorodá, některé skladby posluchače zavedou na taneční nu-rave party (Eez-Eh), jiné navodí poklidnou atmosféru snad jakéhosi folk-ro…

Mnoho povyku pro nic (Letní Shakespearovské slavnosti)

Obrázek
Letní Shakespearovské slavnosti jsou vítanou příležitostí, jejíž hlavní klad spatřuji v jakémsi vymanění divadla z jeho - dnes tak vnímaného - tradičního prostředí starých klasicisních budov ven, mezi lidi, pod širou oblohu, tedy tam, odkud de facto divadlo přišlo.
Pravda, dosud jsme (díkybohu) ještě neporučili větru a dešti, takže určitým mínusem může být snad už tradiční rozmar počasí mající za následek trochu mokré obecenstvo. Lidé ale nejsou z cukru (minimálně v hodinám biologie nám to bylo tak řečeno) a trocha toho osvěžujícího letního deštíku může být svým způsobem i docela příjemná.
Shakespeare je vděčný autor, jeho hry se hrají už po několik století a stále je prý v nich možné nalézt něco nového, co promlouvá k dnešku. Nejsem si sice zdaleka jist, zda to náhodou není třeba také tím, že právě Shakespeare bývá mnohými hodně modernizován a snad i vykládán tak, aby nějak mluvil k současnosti. Vybavím si třeba Richarda III. v ND s Krajčem, či třeba hodně propíraného Leara (tamtéž)...…

Problémy s dabingem v The Big Bang Theory

Komunitu českých fanoušků seriálu The Big Bang Theory (v českém překladu: Teorie velkého třesku) rozvířila zpráva o výměně několika dabérů (respektive dabérek) hlavních postav. Na tuto zprávu jsem narazil při odpočinkovém brouzdání webem v nádražní restauraci a zaujaly mě na ní zejména dvě věci.
1) Výměna pramení z antipatií mezi agenturou zastupující dabéry a dabovacím studiem. Agentura požaduje po studiu více peněz na dabing, větší honoráře pro dabéry, apod. Oproti tomu dabovací studia zcela v souladu s železnými zákony tržní ekonomiky chtějí minimalizovat své náklady. Jedna z vyhozených dabérek dokonce řekla na adresu své dabující nástupkyně, že "tohle se prostě nedělá". Pozoruhodné, ale chybné. Tohle se prostě dělá, děje se to prakticky každý den v mnoha jiných profesích a nevšiml jsem si, že by se za vyhozené někdy masově stavěly davy lidí, jako je tomu v případě tohoto seriálu, respektive jeho české mutace.
2) Nejsem skalním fanouškem seriálu TBBT, viděl jsem asi všechny…

Griff - Interstate (2014)

Obrázek
Člověk působící pod jménem Griff pochází z Austrálie, kde se z hraní na různých akcích (Island Vibes) dostal i k skládání vlastní hudby, která by se dala trochu hruběji popsat jako IDM, v této souvislosti snad ještě můžeme použít termín glitch pop. Griff svoji desku Interstate staví poměrně zručně, nebrání se změnám v tempu a melodii, takže ve výsledku se jedná o moc příjemné album, které sice zcela nechytne na první poslech, ale na ten druhý už funguje podle mě velmi spolehlivě. Pro fanoušky podobného hudebního stylu je deska Interstate jasnou volbou a dost možná i albem roku (!), pro jedince podobně hudebně nezasáhnuté ale spíše šlápnutím vedle. Celé album si pochopitelně můžete poslechnout na Spotify nebo na soundcloud.
https://soundcloud.com/griff/quartet?in=griff/sets/interstate

Václav Kaplický - Veliké theatrum

Obrázek
Václav Kaplický byl úspěšný autor řady historických románů, fascinovala jej doba husitská, ale se stejným zápalem dokázal psát i o 17. století. Z té doby pochází i poměrně známý Kaplického román Veliké theatrum.
Kaplického bude asi většina čtenářů znát díky knize "Kladivo na čarodějnice", která se dočkala úspěšného filmového zpracování. Já jsem od něj už dříve četl "Nalezeno právem", kde se autor soustředí na svůj důležitý motiv - pohled na historické události z úhlu "člověka z lidu". Možná i proto byl v době normalizace bez problémů vydáván a čten, i když za leckterými čarodějnými procesy, za obojakostí některých příslušníků českých stavů po Bílé hoře můžeme možná mezi řádky číst jistou analogii s vývojem v Československu po roce 1968. To už se ale pouštím na půdu možná příliš velké spekulace, a to sem nepatří.
Hlavní postavou knihy je Matyáš Borbonius, který se do revolučních událostí roku 1618 moc nezapletl (ale stavovskou rebelii podporoval), nicméně kv…

Jan Hus a dnešek

Bezmála šest století uplynulo od smrti kazatele a náboženského reformátora Jana Husa. Jak už to tak většinou u podobných osudů bývá, do dnešních dnů se nám zachoval spíše jeho zidealizovaný obrázek doplněný romantickým poblouzněním (myšleno nepejorativně) a jinými ideologiemi let minulých. Skutečného Husa je tak už jen stěží možno pod vším tím nánosem vystopovat.
Dobové prameny jsou poměrně skoupé, v podstatě vše důležité co o Janu z Husince (ano, tak znělo jeho jméno) víme, se odehrálo až po třicátých narozeninách, i když i samotný datum jeho narození je nadále tak trochu zahalen tajemstvím. Není to ale nic výjimečného, datum narození si v tehdejší době pamatoval jen málokdo, rodokmeny si prakticky nikdo (pochopitelně krom vysoké šlechty) nevedl...a proč taky, v době, kdy čas se dělil maximálně tak na dopoledne, odpoledne a večer (noc).
Bylo by asi také chybné si představovat Husa jako člověka veskrze asketického a celého z mramoru. Sam později ve svých spisech utrousil, že za doby své…

Já a sport

V dnešním moderním věku jemuž vládne věda a technika je mnohá lidská fyzická práce ulehčena na nezbytné minimum, člověku se tedy otevřela možnost trávit to, co doposud znal spíše nárazově a sporadicky - volný čas. S menší fyzickou námahou ale jde ruku v ruce vyšší příjem energie a kvalitnější potraviny, pestřejší strava, apod., což má obvykle u mnohých následek nevyhnutelného tloustnutí. Tu se nám jeví sport jako nesmírně důležitá aktivita.

Osobně jsem nikdy nebyl vyloženě sportovní typ, s tloustnutím jsem vyloženě problémy ale také neměl. Dělat něco organizovaně, povinně se mi asi trochu i příčilo, v rodině se sportování nikdo moc nevěnoval, takže se sportem jako takovým jsem se patrně setkal až někde na základní škole (možná už v mateřince, ale tam jsou mé vzpomínky děravé jako dobře perforovaný ementál). Název předmětu zní "Tělesná výchova" a člověk by snad u něj mohl bláhově očekávat, že to bude předmět, který lásku k pohybu a ke cvičení v žákovi probudí a zažehne pomysln…

Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in) 2008

Obrázek
Marná sláva, krev se vyjímá nejlépe na sněhu a strach a děs nejlépe vynikne v okamžiku, kdy je konfrontován s emocemi z opačného emočního spektra. A tohle vše lze nalézt ve filmu "Ať vejde ten pravý". A samozřejmě i mnohem více.. :). Je to prostě jeden z těch filmů, na které po jejich shlédnutí jen tak nezapomenete a které vás (možná) donutí i přečíst si jejich knižní předlohu...
Ve švédském Stockholmu (někdy v osmdesátých letech) žije na městské periferií (které se kupodivu nehemží nekalými živly) osamělý dvanáctiletý chlapec Oskar. Jak už to u hochů Oskarova typu bývá, stane se terčem nechutné šikany ze strany spolužáků a - jak už to také nejenom ve filmech bývá - Oskar počne plánovat nějakou pomstu, jen chudák přesně neví jak. Do bytu vedle se mu také nastěhuje podivná dvojice, postarší pán s malou holčinou (asi otec a dcera, hmm...) a v blízkém okolí začnou mizet lidé...
Ať vejde ten pravý je žánrově asi trochu horor, ale lekačky ani jiné atributy tohoto děsivého žánru tu mo…