Česká uzavřenost

Nemám moc v oblibě texty, v nichž se vehementně tepe do české národní povahy. Jistě, má mnoho škraloupů, nicméně vidět ji jednostranně jako defektní a výlučně škodolibou mi přijde jako přespříliš černobílé vnímání světa.

Určitá uzavřenost je ale podle mě pro českou společnost dosud typická. Lze to spatřovat na mnoha příkladech zejména ze světa kultury. Stačí se podívat na valnou většinu českých filmů, které svým obsahem a poselstvím míří výlučně na české publikum, na jeho svébytný smysl pro humor, obvykle bez snahy o nějaký mezinárodní přesah. Můžeme se tedy sice divit, jak je možné, že některé země (Švédsko, Belgie,...) rozlohou a počtem obyvatel nám relativně podobné, produkují filmy, které určitě získávají více mezinárodních cen než ty české a mají i početnější příznivce v ostatních státech. Není to (většinou) o finančních možnostech, ale samotné podstatě takových filmů. Něco, co masověji oslovilo - na poli kinematografie - zahraničí byla naposledy československá nová vlna v šedesátých letech. To také o něčem vypovídá.

Podobná situace je ale třeba i v hudbě. S nejlepšími hudebními festivaly v zahraničí snese hrubé srovnání tak možná ještě ostravský festival Colours, jinak bohužel ČR v tomto ohledu velmi výrazně zaostává třeba i za Slovenskem a Polskem (tedy za zeměmi, na které máme občas tendence dívat se trochu svrchu z pozice toho kulturně bohatšího, že...). Stačí se podívat na playlist většiny bohatě navštěvovaných českých hudebních festivalů a zjistíme, že mu dominují domácí jména, plus "slovenské stálice", pokud dojde na nějaké zahraniční interprety, tak se ve valné většině dočkáme projektů, které se často nacházejí už tak trochu za zenitem a užívají si svých posledních patnáct minut slávy (Kosheen, Status Quo,...). Ve své domovině by se jim jen stěží podařilo nalákat takové davy lidí jako zde.

Je tomu podle mě skutečně tak, český posluchač ve své valné většině ani nechce objevovat něco nového, sledovat nějaký vývoj, hudební trendy, postačí mu slyšet to své "známé a oblíbené". V nemalé míře k tomu určitě přispívá i většina tuzemských rádií. Jistě, rádia většinou hrají to, co si prý lidé přejí slyšet, ale taková otázka mi připomíná tu legendární o vejci a slepici... Navíc žijeme v době internetu, že?

Trochu smutně tak může působit přehled vystupujících na zahraničních festivalech, kde by bedlivé čtenářovo oko české skupiny našlo asi jen výjimečně. Proč žádná naše skupina nehraje na Glastonbury, když to jde Švédům, Islanďanům, apod.? Není to jen v jazyce, jak se často tvrdí, ale důvod je podle mě právě v oné české uzavřenosti, která se snaží svoji kulturou cílit takřka výlučně na tuzemskou populaci.

Pokud pomineme světlé žánrové výjimky typu Hradišťanu, apod., tak z kategorie hudebních skupin, které skutečně prorazily v zahraničí (a nemám tím na mysli třeba Polsko a Slovensko) mě napadá snad jen Ecstasy of Saint Theresa v devadesátých letech, která se dokonce dostala do Top 10 britského Radio One, či z poslední doby docela zajímavá hudební tour skupiny DVA po USA. To jsou ale podle mě jen takové výjimky potvrzující pravidlo.

Když se řekne B, mělo by se říci i A, tedy, proč ta uzavřenost? Do jisté míry si myslím, že je to způsobeno určitou homogenitou ve složení obyvatelstva. Němci byli ve své valné většině z republiky odsunuti, mnoho jiných kultur se zde nevyskytovalo (až současnost tento stav trochu mění) a pokud ano, tak se relativně rychle asimilovaly, nebo prostě jen na ně nebylo tolik "vidět". Kořeny možná můžeme spatřovat i v odklonění se většiny lidí ze společenského života v době normalizace a "uzavření se" do svého mikrosvěta, kde požívali oné zúžené svobody, tedy do světa svých koníčků, zahrádek, chat a trampských výprav.