Liborův blog

 Daphne du Maurier je poměrně známá autorka, kterou proslavil na stříbrném plátnu mistr Alfred Hitchcock. Konkrétně se jedná o filmový přepis románu  Mrtvá a živá a poněkud volné zpracování povídky Ptáci, kde se autorce moc nezamlouvalo to, že děj byl namísto Cornwallu přemístěn do USA. Návštěvu zmiňované oblasti si ale můžeme užít dosyta v pozdějším autorčině románu Dům na pobřeží. Kniha asi nepatří mezi autorčina nejznámnější díla, nicméně mě osobně přes počáteční nedůvěru celkem solidně chytla. Příběh začíná podivně, nějaký muž se prochází jako duch zdánlivě neznámou krajinou. Ten muž se jmenuje Dick a nachází se v oblasti, kterou dobře zná, jen je tam v jiném čase. Ze světa po druhé světové válce se dostává do středověku pomocí podivné drogy, kterou vytvořil jeho přítel Magnus a právě na Dickovi toto cestování v čase testuje. Možná takto na první přečtení to zní jako braková zápletka, navíc lehce vykradena z pera jiných autorů, nicméně není tomu tak. Autorka poměrně zdatně...

 Když někdo napíše knihu z vašeho vlastního kraje, tak je to natolik skvělá událost, že jste pak ochotni autorovi ledacos prominout. V tomto případě ovšem promíjení není třeba - kniha M. Kušky je vynikající záležitostí sama o sobě. Příběh nás přivádí do šedesátých let předminulého století, tedy do doby, když v Americe vrcholilo období, které známé romanticky zpracované z podoby mnoha populárních westernů. Duch westernů jakoby trochu pronikl i sem (tedy na Křivoklátsko a do Brd). Souboje lesníků s pytláky si totiž v mnohém nezadají s legendárními přestřelkami divokého západu. Oněmi "lidmi lesních stínů" však nejsou míněni jen hajní a jejich nemesis, ale také dnes už trochu pozapomenutá profese lesních uhlířů, kteří v potu své práce na milířích produkují dřevěné uhlí. Pro mě s tím souvisí i mnoho osobních příjemných odkazů, vzpomněl jsem si na své dětství a jídlo zvané "uhlířina" (v restauracích jej asi moc nedostanete...), či na své předky, kteří se tímto řemeslem ta...

 Americká autorka Harper Lee toho za svůj život zase tolik nenapsala. Na jejím kontě se vyjímají "pouze" 2 romány. Jako zabít ptáčka je prvním (a slavnějším) z nich. Příběh nás přivádí na americký jih ve třicátých letech minulého století. Hlavní hrdinkou je Jana Luisa, osmileté děvče, které vyrůstá spolu se svým bratrem Jemem u otce Atika, což je povoláním právník. Atikus je na svoji dobu značně osvíceným člověkem, snaží se děti vychovávat v úctě k druhým, a to nezávisle na jejich náboženství, či barvě kůže. To ale často vede k dost ošemetným situacím. Důležitým tématem knihy je vidění svět z pohledu dítěte, ten se někdy může zdát nepochopitelný, plný tajemství (které představuje záhadný soused). Děti sice provádějí lecjakou lumpárnu, nicméně v knize jsou líčeny jako morálně nezkažené, dosud do nich neprostoupily předsudky dospělých. Vidí tak svět v jeho pravé, od nánosu ideologií oproštěné realitě. Velkou zásluhu na tom má otec Atikus, který je zde v ostrém kontrastu s valno...

 Před mnoha lety jsem četl slavný Wyndhamův román "Den trifidů", bavil mě hodně a dodnes jej považuji za jednu z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Doma pracovně některých zvláště bujným rostlinám na zahradě přezdíváme "trifidi" :). Vím, že autor ještě přišel se známou knihou Midwichské kukačky (známé i z filmového plátna jako Městečko prokletých) a že třetici jeho patrně nejlepších knih doplňují právě Kukly. Neváhal jsem tedy a v knihovně po tomto svazku sáhl. Příběh nás přivádí kamsi do relativně vzdálené budoucnosti. Od života tak, jak jej známe dnes (nebo jak jej Wyndham viděl v 50. a 60. letech) uplynulo už několik staletí. Lidé žijí jen na části planety (o které vědí, že je patrně kulatá), zbytek území je podle nich plný nehostinné pustiny, která není k životu, což neplatí jen o úzkém pásu území zvaném divočina, kde žije vše "nelidské". To je třeba upřesnit, tamní společnost se drží genetického purismu, kdy jakoukoli odchylku od normálu tvrdě tres...

  Očista je hodně silný příběh z pera autory Sofi Oksanen, což je finsko-estonská spisovatelka a zároveň osobnost Estonska roku 2009. Oksanen nás formou značně nelineárního vyprávění přivádí do několika časových rovin, které se pochopitelně v průběhu knihy propojují. V zásadě se jedná o příběh dvou žen, které mají navzdory prvnímu dojmu mnoho společného. Podstatným jmenovatelem by mohlo být utrpení (myšleno obou žen), které je v knize popsáno velmi drsně a pochopitelně tak i dost výstižně. Velkým plusem je, že kniha českému čtenáři může přiblížit dějiny Estonska dvacátého století (což je něco, k čemuž podle mě běžný našinec nemá zase až tak blízko), život mezi sovětským Ruskem a nacistickým Německem rozhodně však není něčím, co by šlo závidět. Co mě na knize opravdu bavilo: 1)       -  Skvělý popis různých situací, který zahrnoval i dost syrové události kombinované s poetickým líčením krajiny. 2)      - ...

 Číst tuto knihu zrovna v době, kdy Tálibové opět kontrolují prakticky celý Afghánistán není zrovna snadné. Navíc ona sama není zrovna pro extra slabé povahy. Některé příběhy prostě nemají dobré konce. Autor Khaled Hosseini se při jejím psaní do určité míry inspiroval vlastními osudy. Sám pocházel z bohaté rodiny diplomata a po odchodu do USA se stal v Kalifornii lékařem. Nevím přesně co z knihy je produktem reality a co tvůrčí licence a přiznám se, že to snad ani radši vědět nechci. Autor nás každopádně přivádí do Kábulu let sedmdesátých, kdy vládne poslední král Záhir Šáh (i když slovo vládne by mělo být spíše napsáno v uvozovkách). Hlavní hrdina Amír tu žije svůj poklidný život v přepychu s otcem a dvěma sluhy, Hassanem v Amírově věku a jeho otcem. Oba sluhové náleží k etnické menšině Hazárů, což vzhledem k situaci není úplně výhodné. Afghánistán je navíc na prahu velkých změn, přechodu od monarchie k republice, příchodu "Šoráví" (SSSR) a dalších nepříjemností.  Politický ...

 Legendární kniha, která se mi konečně po delším úsilí dostala do rukou. Naplnila velká očekávání? Pravděpodobně ano, ale víte, jak to s prozrazenými tajemstvími vlastně bývá... Víceméně všechny velké "objevy", která kniha učiní už tak nějak delší dobu kolují internetem, takže se nejedná o nic převratného. U každého inspiračního zdroje si navíc musíte dosadit slovíčko "možná", popř. "pravděpodobně", v nejlepším případě i "velmi pravděpodobně". Foglar sám okolo svého díla dost mlžil a v určitou dobu do jísté míry asi i on sám propadl svým mystifikacím, což pochopitelně bádání jen komplikuje. Autor Miloš Dvorský k látce přistupuje s úctou, ne však s úctou přehnanou. Nebojí se občas legendárního autora i za ledacos pokárat. Nejvíce mě na knize bavila bohatá fotodokumentace zachycující pozoruhodné kousky staré Prahy, která dnes už vzala za své (zejména ghetto před asanací), a pasáž, která líčí pravděpodobně nejsilnější zdroj inspirací pro střety Vont...

Kvalitních postapokalyptických románů je želbohu jako šafránu. Když je pod jedním z nich podepsán velikán literatury Robert Merle a kniha je dostatečně prověřena časem (vydána roku 1972, v Československu o 2 roky později), tak není proč váhat. Upřímně, TMA od Neffa se mi líbila asi o něco více (naše reálie, určitá míra nadsázky), nicméně Malevil je velmi poutavou a kvalitně napsanou knihou, která by rozhodně z hledáčku čtenáře neměla uniknout. Merle se zaměřit ani ne tak na popis katastrofy jako takové (o ní se koneckonců skoro nic nedozvíme), ale spíše na lidské charaktery, změnu chování vlivem nastolení mezní situace, apod. Charaktery dokáže popisovat velmi věrně, což o to, jen bych mu vytkl trochu stereotypní zobrazení některých postav (zejména žen). Základní zápletka by se asi dala shrnout takto: skupina lidí na francouzském venkově přežije katastrofu (víceméně dílem náhody) ve zrekonstruovaném středověkém hradu. Co dál se světem, který se zhroutil? Některé pasáže působí svoji popi...

S Jozefem Karikou jsem se poprvé setkal na vlnách Českého rozhlasu při četbě na pokračování, jednalo se o jeho starší knihu Tma, což je docela působivý thriller (chvílemi snad i survival horor) o tom, co se vše může stát, když náhle v zimě v horských lesích oslepnete (není to nic příjemného). I když mi to nepřišlo jako nějaká bůhvíjaká literatura, tak se to poslouchalo docela příjemně. Řekl jsem si tedy, že by možná nebylo od věci si od autora něco přečíst a má volba padla na jeho patrně nejslavnější dílo - Trhlinu. Karika se tu opět drží "svého kopyta", příběh se z velké části znovu odehrává (převážně) v horách během zimy. Tentokrát je to pohoří Tribeč. To se stalo mezi záhadology populární už dávno před vydáním knihy. Zvěsti o tom, že se tam občas podivně ztrácejí lidé lze vystopovat do devadesátých let (možná i hlouběji). Karika tohoto vděčného tématu poměrně dobře využil, v knize se totiž snaží o maximální možnou věrohodnost a buduje atmosféru autentičnosti. Sám sebe vtah...

Táborská republika je rozsáhlé (776 stran) dílo ve své době hodně uznávaného autora, který dnes sice není zapomenut (Kladivo na čarodějnice vyšlo znovu asi před 10 lety), ale mezi nejčtenější spisovatele určitě nepatří. Není se čemu divit, Kaplický byl už od mládí zapálený radikální socialista (do KSČ však nikdy nevstoupil) a z jeho díla to je docela poznat. To však neznamená, že by jeho knihy byly vyloženě tendenční, naopak, vždy mi přišlo, že Kaplický se ve svých knihách snažil zbavit minulost zbytečně sentimentálního nánosu. Na sled událostí sice důsledně nahlíží svoji optikou, což by však šlo napsat o drtivé většině autorů - a upřímně, pokud mám porovnat např. s nedávnou Vondruškovou Husitskou epopejí, tak jednoznačně volím Kaplického. Táborská republika začíná rokem 1420 se vznikem samotného Tábora. Kniha má tři části (Lid vyvolený, Na množství nehleďte, Pakosti a drabanti). Kaplický tu nastiňuje vývoj táborské obce (republiky - po vzoru Benátek), kdy tu na počátku nacházíme velký...

Kazantzakise mám rád, jeho knihy obsahují velmi věrohodný popis řecké duše se všemi utrpeními, kterými se tomuto pozoruhodému národu udály během staletí, zároveň však i přesně popsaný nacionalismus smíšený s náboženstvím a notnou dávkou pokrytectví a furianství. Když se tak procházíte po hradbách krétského města Heraklion, kde je Kazantzakis pohřben (s církví totiž nebyl úplně kamarád a jeho pohřeb na hřbitově tak nepřiházel moc v úvahu), tak si říkáte, že to vlastně není zase tak špatné místo. Krásný výhled na moře a vítr ve vlasech. Co více symbolizuje věčnou řeckou touhu po svobodě? Ano, snad jen to výše zmíněné náboženství. To je obecně téma, které do velké míry prostupuje většinu Kazantzakisových knih. Jednu ze svých vrcholným podob pak nabývá v románu Kristus znovu ukřižovaný, což je příběh inspirovaný novozákonním motivem zasazený do řecké vesnice Lykovrisi, která se nachází v dnešním Turecku. Je to vesnice sice v podstatě oblopena tureckou většinou, samotnému Lykovrisi vládne t...

Kazuo Ishiguro napsal před více než 10 lety román, který jej definitivně katapultoval do světové spisovatelské elity. Pojďme se mu podívat trochu "pod kapotu". Hailsham je specifická internátní škola, kterou navštěvuje hlavní hrdinka Kath. Čtenář je uvržen do jejího příběhu, kde se to jen hemží různými náznaky, nevyřčenými obavami a otázkami. Už po několika odstavcích vám totiž snadno dojde, že se školou a jejím posláním není něco v pořádku. Kniha by se dala zařadit do subžánru "alternativní historie", takže i když se časově odehrává na sklonku dvacátého století, tak to ve všech aspektech není to naše dvacáté století, ale jeho trochu pokřivená varianta. Poslání Hailshamu a všechny ty řeči o "dárcích a opatrovnících" není zase tak velkým problémem odhalit, nicméně i tak se Ishigurovi daří poměrně dobře udržovat napětí a očekávání dalších událostí. Navzdory tomu, že se v knize prakticky neobjevují detailnější popisy (například vůbec netušíme, jak hlavní hrdi...

Televizní stanice AMC se odvážila k nečekanému počinu - zfilmovala (do podoby seriálu) úspěšnou knihu Dana Simmonse - Terror. Znovu tak na veřejnost vyplouvá (příznačný termín) záhada nešťastné Franklinovy expedice. Seriál má zatím docela úspěch (existuje i v česky dabované verzi), což je dílem netradiční zápletkou, nicméně je třeba přiznat, že velkým dílem rovněž díky masivní reklamní kampani (kdo z vás viděl zamrzlého polárníka u zastávky mhd v Praze?). Ale dnes to bude zejména o knize (s menšími přesahy). Dan Simmons je úspěšným americkým autorem sci-fi literatury, kterého jednoho dne osvítila myšlenka, že by mohl napsat mrazivý příběh z mrazivého severu, který by pojednával o Franklinově expedici. Psaní mu šlo hezky od ruky a výsledek má více než 600 stran. Psát příběhy založené na skutečných událostech (navíc odehrávajících se v minulosti) je však vždy ošidné. Na autora to klade obrovské nároky v podobě potřeby nastudovat si obsáhlou literaturu pojednávající o tom, jak tehdy lidé ...

Být Kréťanem není jen tak, to musíte každý den vypít příslušné množství rakie, chodit pravidelně na bohoslužby, nechat si pěstovat vous (pokud jste muži), mít doma pod trámy schovanou flintu, mít zajímavou přezdívku, nenávidět Turky a vůbec být tak trochu macho... Aspoň tak to tedy vypadá z knihy N. Kazantzakise - Kapitán Michalis. Ale žerty stranou, konec 19. století na Krétě asi nebyl žádný med. Řecko (pevninské) už bylo na Osmanské říši svobodné, nicméně Kréta (a další ostrovy) stále úpěly v tomto musulmanském "žaláři národů". Nelze se tedy moc divit tomu, že v oné době takřka povstání střídalo povstání. Víme přece, že strom svobody se musí pravidelně zalévat krví - a pak jednou (možná) skutečně vyroste. Ano, drolivost nacionalismu dostihla tehdy Otomany plnou silou. Řecký nacionalismus je navíc k tomu cosi mimořídně silného, zejména pak v podmínkách drsné Kréty, kde ještě v polovině minulého století nebylo označení "krevní msta" zase cizí slovo. Velmi trefně je ...

Kniha Sběratel patří mezi nejslavnější trio Fowlesových knih (spolu s Mágem a Francouzovou milenkou ). I zde se dají najít typické znaky pro jeho tvorbu, tedy nejednoznačný příběh, hra plná přetvářky a zaměření na duševně narušené jedince. Přesto by bylo podle mě velkou chybou veškeré Fowlesovo dílo označit jako příliš stereotypní. Fowles je takový chameleón, dokáže pospojovat zdánlivě nesouvisející žánry a druhy vyprávění. Ve Sběrateli čtenářům představuje postavu evidentně narušeného Fredericka Clegga, který krom toho, že sbírá motýly, začne toužit i po lidské "trofeji". Po trofeji, ke které zahoří specifickou láskou. Ano, věznit doma ve sklepě mladou dámu rozhodně není nic sympatického (aspoň snad pro většinu z nás), nicméně tím, jak je velká část knihy psána z pohledu Fredericka, tak to na čtenáře mocně působí až do té míry, že dané osobě celkem fandí. Frederick Clegg tu navíc není představen jako skrz naskrz zlovolný člověk, sám sobě si spoustu věcí ospravedlňuje, člově...

Máte doma mobil? Blbá otázka, co? Nicméně si pamatuji, že někdy na přelomu milénia to byla docela frekventovaná věta v rozličných rozhovorech. Máš mobil? Prozvoníš mě? Člověk je mezitím o něco starší a ta malá (inu, dnes zase o něco větší a šikovnější) krabička tu je stále s námi. Podle hesla "dobrý sluha, špatný pán" si ji dovolil jako mocnou rekvizitu použít současný král hororové tvorby - S. King. Se zápletkou knihy Puls (v originále "Cell") se to má asi tak, že kdosi neznámý nějak modifikuje mobilní signál, takže při přiložení volajícího telefonu k uchu dojde k jakémusi blíže nespecifikovanému přeprogramování lidského mozku. A z takto přeprogramovaných lidí se stávají nebezpeční šílenci zbavení všem vzpomínek i civilizačního balastu. Pak tu tedy máme rozpadající se společnost a mizející civilizaci, prostě všechny atributy (post)katastrofického příběhu. King je při vymýšlení zápletek svých knih velký šikula. S trochou nadsázky by bylo možné tento příběh přirovnat...

Rok 2045, svět je ve velkých problémech. Rostoucí energetické nároky a konzumní způsob života, pro nějž je "trvale udržitelné žití" asi jen báchorkou ekoteroristů, stihl vyčerpat drtivou většinu přírodních zdojů, zamořit ovzduší a přelidnit planetu. Chmurné to vyhlídky. Nelze se pak zase moc divit tomu, že většina obyvytel - pokud k tomu mají příležitost - se radši se svým bědným životem uchýlí do prakticky dokonalé virtualní reality s názvem OASIS. Ok, možná se tomu divit lze, ale "Ready Player One" není sociálně ekoligicky kritický román, ale dobrodružná kniha. Ono žít většinu život ve virtuálním světě může být zajímavé, ale postavit knihu jen na tom by asi bylo málo. Do hry tak vstupuje "Hon na vejce". Má se to totiž tak, že zakladatel OASIS zemře a veškerý svůj obsáhlý majetek se rozhodne věnovat jedinci, který najde ve hře skryté vejce (tzv. "easter egg"). To je pochopitelně velmi dobře schováno a cesta k úspěchu vede jen přes dokonalé pocho...

Spousta sci-fi knih pojednává o tom, kterak se skupina odvážných poutníků kosmem vydá k nějaké vzdálené galaxii, něco tam zažije, něco ji třeba zabije, něco tam objeví, atd. (variace mohou být různé). Jen málo knih ale je o tom, co se stane, když se někteří kosmonauté vrátí domů na matičku Zemi. Asi každému čtenáři sci-fi knih bude něco říkat pojem "diletace času". Zjednodušeně řečeno - čas je relativní, 10 let tady na Zemi se může kosmonautu na jeho cestách jevit jen jako třeba pouhý týden. Právě díky této diletaci se nám tak v Lemově knize na Zemi vrací kosmonaut Hal Breg, který zestárl jen o 10 let, nicméně na Zemi uplynulo let asi 120. Za 120 let se dokáže svět pěkně změnit. Jistě, byly doby, kdy nějaké to století navíc nešlo moc poznat, ale náš současný svět se od toho z roku 1897 liší docela značně. Existuje navíc důvodné podezření, že tempo změn se může s přibývajícím časem jen zrychlovat.... Hal Breg se tedy vrací do světa, kterému vůbec nerozumí a z prvních stránek k...

Postava Andreje Babiše nechává zcela klidným asi jen málokterého člověka. Názory na jeho osobu se různí na škále od absolutní adorace po zatracení. Není tedy určitě s podivem, když se na pultech knihkupectví objeví kniha, která se snaží zmapovat pozadí tohoto velkokapitalisty a politika. A rovněž určitě není s podivem, když právě za touto knihou stojí autorský tandem Vlasatá - Patočka, redaktoři Deníku Referendum, který na některé aspekty podnikání A. Babiše už delší dobu poukazuje. Asi je dobré zmínit, že Deník Referendum pravidelně čtu (internetový deník se profiluje jako levicový, blízký pozicím sociální demokracie, respektive skupině idealiste.cz), takže je asi jasné, že Babiš z knihy nebude zrovna tím křišťálově čistým člověkem, na nějž by se pěly na stránkách pochvalné ódy. Od toho je tu koneckonců jeho (nebo kolegy Marka Prchala?) vlastí kniha "O čem sním, když náhodou spím." "Žlutý baron" se tak snaží nahlodat marketingovou vizi Babiše jakožto úspěšného podn...

To, že S. Kinga mám za dobrého vypravěče zajímavých příběhů, ví asi každý, kdo mě zná. Zároveň do jisté míry chápu ten určitý odpor k jeho osobě a je mi také jasné, že ty knihy prostě asi nelze doporučit každému, a to i při opakování dobře známého tvrzení, že S. King je jedním z komerčně nejúspěšnějcích autorů posledních 30 let. No jo. Jednu věc ale musí na Kingovi uznat i jeho nejzapřísáhlejší odpůrci - navození retro atmosféry. Pokaždé když se s mistrem hororu vydávám na nějakou strastiplnou a děsivou pouť do minulosti (zejména pak když se jedná o přelom 50. a 60. let), tak mám velmi intenzivní pocit autentické atmosféry. Ten zahrnuje zdánlivě drobné maličkosti, ale ve výsledku působí velmi silně, a to dokonce tak, že i jinak velmi napínavou dějovou linku může místy zastíňovat. Minulost navíc - podle mě - King nevidí skrze nějaké zkreslující brýle (ať už růžové nebo černé). Na USA padesátých let oceňuje absenci stísňujících zákazů, relativně čistý vzduch, poctivé jídlo,..., ale zárov...