John Fowles - Sběratel (1963)

Kniha Sběratel patří mezi nejslavnější trio Fowlesových knih (spolu s Mágem a Francouzovou milenkou). I zde se dají najít typické znaky pro jeho tvorbu, tedy nejednoznačný příběh, hra plná přetvářky a zaměření na duševně narušené jedince. Přesto by bylo podle mě velkou chybou veškeré Fowlesovo dílo označit jako příliš stereotypní.

Fowles je takový chameleón, dokáže pospojovat zdánlivě nesouvisející žánry a druhy vyprávění. Ve Sběrateli čtenářům představuje postavu evidentně narušeného Fredericka Clegga, který krom toho, že sbírá motýly, začne toužit i po lidské "trofeji". Po trofeji, ke které zahoří specifickou láskou. Ano, věznit doma ve sklepě mladou dámu rozhodně není nic sympatického (aspoň snad pro většinu z nás), nicméně tím, jak je velká část knihy psána z pohledu Fredericka, tak to na čtenáře mocně působí až do té míry, že dané osobě celkem fandí. Frederick Clegg tu navíc není představen jako skrz naskrz zlovolný člověk, sám sobě si spoustu věcí ospravedlňuje, člověk nějak tuší i jeho životní přiběh, kdy dospívání s autoritativní tetou a postiženou sestřenicí zanechalo na duši určitě nejeden šrám, navíc ke svému objektu ve sklepě se dokáže chovat velmi galantně a naplňuje tak zdánlivý protimluv "slušný věznitel".

Část knihy je také psána z pohledu vězně - mladé dívky Mirandy. I celkem nepozorný čtenář si v té chvíli musí uvědomit, že zde dochází nejen k trochu rozdílnému líčení událostí než jak je známe z pohledu věznitele, ale i k velké změně jazyka. Frederick se při svém líčení soustředí spíše na faktické věci, je zmaten ze zdánlivě nelogického a nepředvídatelného chování Mirandy, ze slov kterým nerozumí a de facto ze všech třídních rozdílů, které mezi nimi panují. U Mirandiny části naopak do hry vstupují silné vzpomínky na dobu před vězněním doplněné rozhovory o umění, kterému však pan Frederick nerozumí ani zbla. Způsob uvažování této mladé levicově zaměřené osoby je v ostrém kontrastu s maloměšťáctvím tzv. "nových lidí" (jedinců, kteří materiálně zbohatli po druhé světové válce). Z (na první pohled) trochu laciného thrilleru se tak stává esej o umění a o povaze britské společnosti počátku šedesátých let.

A v neposlední řadě je to také hezká pocta Shakespearově Bouři.

V roce 1965 byla kniha zfilmována, adaptaci jsme neviděl, ale soudě dle ohlasů je to prý docela slušné.

"Já vím, co pro něj sem. Motýl, kterého chtěl vždy chytit."