Liborův blog

O tom, zda "lékařský exodus" do zahraničí bude dokonán se dozvíme v nejbližších dnech. Nabídnuté 2 miliardy mohou působit jako silný stimul (byť celý obnos nepůjde na platy lékařů). Nechal bych teď stranou polemiku stran toho, zda jsou lékaři v právu, či zda si jen z pacientů dělají svá rukojmí. Spíše mě trochu zaráží dvě věci, 1) je trochu až s podivem, že k podobným akcím došlo v hromadné míře až teď, když volný pohyb pracovních sil už nějakou tu dobu máme i u nás. 2) zarážející jsou rovněž některé reakce příznivců velmi liberálního směru laissez faire, kteří počínání lékařů odsuzují. Nepřenechávají snad právě lékaři řešení svých problémů svobodné ruce trhu?

Zombie filmy tvoří už nějaký ten pátek svébytný sub žánr hororových filmů. Velké šílenství odstartoval George Romero svojí - dnes již legendární - Nocí oživlých mrtvol. V roce 1968 se pro filmové diváky zrodila nová potvůrka - zombie. Směle se zařadila mezi jiná populární stvoření typu netvora z bažin, Draculy, apod. Romero se celkem věrně držel svého stylu a černobílému jedináčkovi brzy pořídil i barevná pokračování, která však - možná právě díky barvě? - nebyla podle mě už tak působivá. Svět filmu si tedy zombie podmanily už dávno, nicméně na seriálové rovině na svůj úspěch ještě čekají, respektive čekaly do doby, než se objevil seriál "The Walking Dead". Obecně vzato, hororový žánr není mezi seriály zrovna nejrozšířenější. V záplavě rozličných sitcomů a krimi příběhů aby člověk něco podobného hledal brýlemi Stephana Hawkinga. Jistý náznak tajemna a strašidelna bylo možno najít v Lost, Persons Unknown, otevřeněji pak v True Blood, nicméně vše toto je spíše než hororem takov

Čekání na spasitele je taková oblíbená lidská kratochvíle, kterou si dodáváme naději vprostřed bědných událostí. Není to samospásné, ale pomáhá to, nicméně není dobré očekávat zázraky. Dokážu si poměrně dobře představit překvapení některých Židů, když se dozvěděli, že ten dlouho očekávaný Mesiáš - před kterým později jeden nenáviděný sultán nechal zazdít jeruzalémskou bránu - není superman s planoucím mečem, ale jen a pouze tesař, který jim (krom naděje a lásky) nemůže nabídnout mocnou legii na vyhnání nepřátel. Takoví zelóti se s tím jen tak smířit nechtěli a raději vzali události do svých rukou (a doufali, že mesiáš přijde v trochu jiné slávě) a celkem jim to i šlo, než je Lucius Flavius Silva přinutil na Masadě se vzájemně povraždit. Nevím, co jim v té chvíli běželo hlavou, ale dovoluji si tvrdit, že to byla obdoba jedné staré židovské anekdoty o tom, že ten Jahve je tak trochu antisemita. Jako na spasitele náš národ čekal i na prvního prezidenta Masaryka, je tomu sice již dávno - t

Na přání mnohých....., zde je samec rodu homo sapiens sapiens v noční košili!!!!!

E. Jelinek (nositelka Nobelovy ceny) je poměrně známá německy píšící autorka, která z prken, jež znamenají svět pronikla i do světa stříbrného plátna v podobě filmu Pianistka, který měl poměrně kontroverzní recenze. Neméně kontroverzní je ale i sama autorka - jejíž částečnou autobiografií prý Pianistka byla. Elfriede vždy koketovala s levicovými politickými názory - nějaký čas byla členkou anarchistického hnutí a posléze i komunistické strany, avšak nikdy se nestala politickým dogmatikem (z komunistické strany posléze vystoupila), což neznamená, že by nebyla politicky angažovaná. Známé je i její setkání s Ulrike Meinhof, bouřlivé večírky, ambivalentní vztah k veřejnosti i feministický nádech jejích děl. Drama Co se stalo... je autorčinou prvotinou z roku 1979. Navazuje na známou Ibsenovu hru Nora, ale její znalost od diváka přímo nevyžaduje. Podle Jelinek totiž Ibsenovo drama končí právě v tom nejvíce zajímavém momentu, tedy v době, kdy se Nora odhodlala od svého manžela odejít. Co vša

Ježíšek byl ke mně v závěru loňského roku velmi štědrý, krom mnoha cenných věcí mi věnoval i ryze praktickou záležitost - pánskou noční košili. Pro někoho se možná jedná o dost archaický kus oděvu, který vyšel z módy v polovině minulého století. Možná. Každopádně však mohu potvrdit, že v noční košili se spí velice hezky. Ten krásný pocit pohody a volnosti (pánové jistě ví o čem mluvím) si v žádném pyžamu nebo trenýrkách jen tak nezažijete. Pravda, jsou lidé, kteří si zvykli spát nazí. Mně osobně to však moc nevyhovuje, neboť si tak vždy připadám velice zranitelný a navíc mi je občas i zima (zvláště třeba v lednu, i když ten současný leden moc se zimou společného nemá). Bonbónek na závěr, má noční košile má i rozkošnou čepičku s bambulkou. Pravda, tu už si na cestu do říše snů na sebe neberu (ano, občas se chovám normálně), ale když na to přijde, tak si ji občas pro pobavení návštěv na sebe vezmu (prosím, to není nabídka... a žádné foto zde nebude!:)).

Je velice smutné když člověk zemře mladý. Něco takového potkalo právě dnes zpěvačku britských Broadcast, Trish Keenen, příčinou byl zápal plic. Broadcast nebyli na scéně rozhodně nějakými nováčky, vydali celkem 4 alba (byť to poslední je jen takové "mini album") a celkem významně se podíleli na utváření indie popové elektroniky nového milénia. Skladba, kterou si můžete poslechnout níže, pochází z desky s humorným názvem Haha Sound. Právě toto album bývá považována za nejlepší počin Broadcast. Není ta hudba skutečně podmaňující? Tož, rest in peace.

Superpitcher - vlastním jménem Aksel Schaufler - je jedním z řady muzikantů, kteří plodí pod hlavičkou slavného labelu Kompakt. Jeho tvorba tak logicky spadá do kategorie minimal-techno, na této desce je ale patrný i vliv trochu popověji zabarvených vokálů (např. ve skladbě Friday Night), pochopitelně však převládá downtempově taneční nálada, kterou je právě label Kompakt celkem proslulý, v této souvislosti se často používá i terminus technicus "Microhouse". Každopádně se ale jedná ve svém subžánru o - podle mého názoru - absolutní špičku, která by neměla utéci žádnému fandovi (zdravím JLC :-)). A mimochodem, nevím čím to je, ale ta hudba mi vždy velmi zvedne náladu :). A ještě jednou mimochodem, deska se umístila na mnoha žebříčcích mezi nejlepšími alby právě uplynulého roku, viz zde.

Snímky švédského režiséra Lukase Moodyssona považuji osobně za velmi dobré, tento je můj v pořadí už čtvrtý... Moodyssonovi se zde podařilo angažovat nešvédskou hereckou hvězdu G. G. Bernala, což jistě pomohlo u sledovanosti (hlavně v ženské části publika :-)). Režisér a autor námětu v jedné osobě se znovu zaměřuje (podobně jako ve snímku Společně ) na mezilidské vztahy, touhu najít cestu k sobě přes všemožné překážky. Nic originálního, pravda, ale ve svém provedení se jedná o velmi působivou záležitost příjemné mozaiky různých lidských osudů z rozličných civilizačních okruhů. Moodysson nám v podstatě ukazuje svět jedinců, kteří v touze po lepším životě jen dosahují toho, že žít vlastně zapomínají, při honbě za kariérou mnohdy zapomenout, že strávit čas s bližními je lepší než imaginární cíl v budoucnu. Zajímavou částí je i hudba k filmu, kde můžete slyšet synth-popové Ladytron (s příměsí electro-clashe:)), Boney M, i klasiku v podání Goreckého zahraného českým orchestrem.

Usínat za zvuku zurčícího potoku a slyšet zároveň i zvuk nedalekého splavu (Viktorka Boženy Němcové by by byla radostí bez sebe) je docela příjemné. Horší je, když si člověk uvědomí, že jinde to s tou vodou tak příjemné není. Být vytopen v lednu určitě nepatří k tomu, co by si jeden mohl přát pod stromeček. Takové nepříjemnosti - jako třeba ta nedávná, naštěstí už zažehnaná, na Berounce - se pochopitelně stávaly i dříve. Většinou se to prý řešilo tak, že v určitý čas na inkriminované místo dorazili vojáci ČSLA a kry zneškodnili. Letos se k tomu asi nikdo neměl, ale možná se jen na podobné věci nahlíží s jinou koncepcí... Ve starých tradicích a mýtech má voda léčivé i smrtící aspekty. Vzpomeňte si jen na pohádky o "živé a mrtvé vodě". Takovou "živou vodu" by jistě potřebovala i kongresmanka Giffordsová. O atentátu na ni jste jistě slyšeli. Smutné je zároveň i to, že vrah si za svůj cíl nezvolil jen osobu veřejně činnou, ale i víceméně náhodné osoby, jakou byla i deví

Svařené víno je jedním z nejoblíbenějších zimních nápojů. Jeho snad největší předností je nesporná schopnost konzumenta zahřát do té míry, že je schopen na jistou dobu zapomenout na všudypřítomné třeskuté mrazy. Osobně nepatřím mezi lidi, kteří by svařák nějak často konzumovali, asi za to může negativní zážitek z dětství, kdy loknutí svařáku vyvolalo silné dávicí reakce. Někdy ale není zbytí a člověk si v mrazech musí vypomoci třeba i touto "berličkou". Včera jsme se slečnou I. navštívili hokejové klání na Kladně. K tomuto městu mám velmi vřelý vztah pramenící z obliby právě tamních hokejistů. Jen považte, kolik světových talentů tato "česká Ostrava" už dala tomuto sportu. Současná situace je docela tristní, hra ne zrovna vábivá, takže nebohý promrzlý divák vezme zavděk i trochou toho horkého svařáku ze zkrouceného plastikového hrnečku. Můžeme sice tvrdit, že skvělé svařené víno se dá pořídit na německých předvánočích trzích a že leckteré pražské stánky s kvalitou t

Konec roku vyloženě svádí k tomu, aby se člověk ohlédl za sebou a zkoušel nějak hodnotit. Není to nic výjimečného, lidé žijící v čase a prostoru (a to jsme prosím asi všichni) potřebují nějaké "milníky", aby se v tom šíleném kosmickém mumraji trochu orientovali. Stejně jako v minulých letech jsem dle svého subjektivního (ne)vkusu vybral 3 hudební alba, která považuji osobně za to nejlepší, co jsem z loňských desek slyšel. Husky Rescue - Ship of Light Zajímavé finské překvapení, které nezapře inspiraci ve filmové hudbě, v (indie) synth popu a bůhví v čem dalším. Příjemné poslouchání sladkých melodií sice může po čase trochu omrzet, ale upřímně, tato deska je asi to nejlepší, co tato severská kapela kdy nahrála. Skladba "Sound of Love" je docela výstižné představení této desky. Marina and the Diamonds - Family Jewels Pro někoho možná obyčejný pop, který si vydobyl pevné místo i na MTV (jak škarohlídi říkaji "mainstream television":-)), ale podle mě také kus