Miloš Dvorský - Mýtus zvaný Stínadla

 Legendární kniha, která se mi konečně po delším úsilí dostala do rukou. Naplnila velká očekávání? Pravděpodobně ano, ale víte, jak to s prozrazenými tajemstvími vlastně bývá...

Víceméně všechny velké "objevy", která kniha učiní už tak nějak delší dobu kolují internetem, takže se nejedná o nic převratného. U každého inspiračního zdroje si navíc musíte dosadit slovíčko "možná", popř. "pravděpodobně", v nejlepším případě i "velmi pravděpodobně". Foglar sám okolo svého díla dost mlžil a v určitou dobu do jísté míry asi i on sám propadl svým mystifikacím, což pochopitelně bádání jen komplikuje.

Autor Miloš Dvorský k látce přistupuje s úctou, ne však s úctou přehnanou. Nebojí se občas legendárního autora i za ledacos pokárat. Nejvíce mě na knize bavila bohatá fotodokumentace zachycující pozoruhodné kousky staré Prahy, která dnes už vzala za své (zejména ghetto před asanací), a pasáž, která líčí pravděpodobně nejsilnější zdroj inspirací pro střety Vontů a Druhostraňáků v románech. Jednalo se o "boje" hochů z okolí lokality Na Františku versus těch, kteří bydleli okolo Petrského náměstí někdy v letech 1880 - 1930 (jednalo se tedy o spor, který se přenášel z generace na generaci a Foglar o něm jistě musel vědět). Neodpoustím si tu jednu ukázku z knihy, kdy Foglar a jeho skautský oddíl jsou na filmovém představení v biografu..., "Uprostřed produkce, kdy napětí příběhu brnkalo na nervy mladých diváků, se náhle prudce rozlétly široké dvoukřídlé dveře oddělující prostor kina od chodby se šatnou. Mezi rozraženými dveřmi, v šeru chabě prosvětleném stříbrnými, cukajícími se pruhy z projekční kabiny, stál asi patnáctiletý hoch. Střelbu a indiánský jekot ozývající se se z plátna hned napoprvé překřičel: "Jirčáka," zvolal ten chlapec do sálu, ruce zatnuté v pěsti a zapřené v bocích, "unesli kluci z Františku! Deme na ně! Fofrem!!" Jeho mobilizační výzva měla úžasný účinek. Naráz nastal převeliký lomoz. Ze svých sedadel, k nimž byli ještě před pár vteřinami promítaným příběhem doslova přikování, vyskakovali kluci, ale i holky příslušející do Petrské čtvrti. O překot se řítili z biografu ven, vyválčit si na františkánských klucích svého kamaráda. Ve chvíli zůstal uvnitř kina jen z míry vyvedený ostrůvek hochů Dvojky se svým vůdcem..."

Co mě ale příliš nebavilo, byla závěrečná pasáž, ve které se víceméně tvrdí, že mladí dnes nemají za vzor víceméně reálné hrdiny (jako např. Rychlé šípy), ale uchylují se k různým fantasy postavičkám, doba je dekadentní, mládež mluví sprostě a vůbec směřujeme celkově do záhuby. Až moc mi to připomíná volání po idealizovaném starém světě. Ano, po tom světě, který dal světu mimo slušně hovořících hochů také dvě světové války a bezpočet pogromů.