Já a sport

V dnešním moderním věku jemuž vládne věda a technika je mnohá lidská fyzická práce ulehčena na nezbytné minimum, člověku se tedy otevřela možnost trávit to, co doposud znal spíše nárazově a sporadicky - volný čas. S menší fyzickou námahou ale jde ruku v ruce vyšší příjem energie a kvalitnější potraviny, pestřejší strava, apod., což má obvykle u mnohých následek nevyhnutelného tloustnutí. Tu se nám jeví sport jako nesmírně důležitá aktivita.

Osobně jsem nikdy nebyl vyloženě sportovní typ, s tloustnutím jsem vyloženě problémy ale také neměl. Dělat něco organizovaně, povinně se mi asi trochu i příčilo, v rodině se sportování nikdo moc nevěnoval, takže se sportem jako takovým jsem se patrně setkal až někde na základní škole (možná už v mateřince, ale tam jsou mé vzpomínky děravé jako dobře perforovaný ementál). Název předmětu zní "Tělesná výchova" a člověk by snad u něj mohl bláhově očekávat, že to bude předmět, který lásku k pohybu a ke cvičení v žákovi probudí a zažehne pomyslnou jiskřičku.
Bohužel, častu tomu bývá právě naopak. Proč mám dojem, že vše mající ve svém názvu slovo "výchova" a priori směřuje spíše ke znechucení daného oboru? Pochopitelně, má to souvislost také s tím, kdo onu výchovu provádí, ale pokud si pamatuji, tak mnoho knih z tzv. "literární výchovy" jsem si nikdy nepřečetl jen kvůli tomu, že se po nás chtělo znát jejich děj, který tak byl dopředu vyzrazen a podstatná motivace k četbě se pochopitelně pro mě ztratila. U sportu tomu bylo podobně. Namísto toho, aby mě tělocvik na ZŠ vedl k lásce ke sportu, se podařilo vypěstovat spíše antipatie. Když se tak zamýšlím nad tím proč, zjišťuji, že už ani nevím. Možná je sport něco jako dobré víno, které potřebuje dozrát a člověk sám si musí najít ten správný čas a (vnitřní) motivaci pro jeho provozování. Možná mi moc nevyhovovala ona povinnost dělat vše a nemožnost vybrat si (po počátečním seznámení s alternativami) danou sportovní činnost a té se věnovat. Namísto toho se preferuje tělesná pestrost zahrnující různé atletické disciplíny, kolektivní hry (košíková, fotbal,...), apod. Těžko říci, třeba jsem byl jen příliš líný, ale jisté je, že "tělesná výchova" v mém případě moc nefungovala a láska ke sportu a k pohybu (což by snad měl být její hlavní smysl) ve mně pořád dřímala jako oni slavní "zapadlí vlastenci".

Ke sportování jsem se dostal až sám a mnohem později, v době, kdy jsem si uvědomil, že o svoji tělesnou schránku (onen vehikl pro sobecké geny, jak by ji patrně popsal Richard Dawkins) je potřeba se i trochu starat.Pominu-li předchozí občasné hraní fotbalu ve volném čase (což mě tedy bavilo), kdy pod dojmem úžasných úspěchů českého, potažmo československého fotbalu, jako bylo MS v Itálii v roce 1990, EURO 1996 v Anglii a třeba i fantastické tažení Slavie Praha pohárem UEFA v sezóně 1995/96 (mimochodem, nikdy nezapomenu na Poborského gól do sítě AS Řím), hrál fotbal asi každý kluk a snil o tom, že sám bude jednou tím Nedvědem a Šmicerem, tak jsem se k pravidelnějšímu sportování dostal až někdy před třemi, možná čtyřmi, lety a jednalo se o (pravidelné) chození do posilovny. Posilovna, místo, které mi dříve přišlo spíše jako budova, kde se nesmyslně plýtvá lidskou energií, se tak stala místem mé pravidelné sportovní meditace.

Později jsem si ale našel novou, troufám si říci, že zábavnější, sportovní "milenku" - běhání. Začal jsem chaoticky, neuspořádaně, bez pořádného oblečení, bot a po 1500 metrech mě píchalo v boku a stěží jsem dýchal. Když nad tím tak přemýšlím, tak největším impulzem (krom toho klasického, kdy vám okolí říká věty typu, "nevěřím, že to zaběhneš") bylo pořízení si nového mobilního telefonu s androidem, kam jsem si v jedné chvíli chtěl stáhnout aplikaci "Zombies, run", leč ta stála nějaký ten obnos, takže jsem si zvolil "free" alternativu a "gůgl šop" mi nabídl RunKeeper.

Nechci RunKeeperovi dělat velké PR, jako spousta jiných aplikací má své + i -, ale ta možnost, že váš běh se někde "trackuje", můžete se zpětně hrabat v různých statistikách (kilometr s nejlepší rychlostí, frekvence běhání, kalorie, apod.) bylo něco, co mě prostě zaujalo a dosud nepustilo. Celý RunKeeper navíc funguje i jako sociální síť, takže si můžete udělat své "friends", kteří vaše úspěchy vidí, mohou okomentovat, a to si pište, že pak je motivace něco nepodcenit o to větší... :-). Je to stejně zajímavé, běhání jsem jako malý vyloženě nesnášel, vadilo mi to otravné píchání v boku, pocit vyprahlosti v ústech, únava nohou a také to, že mě mnozí předbíhali. Možná mi vadilo i trochu hloupé neustálé obíhání fotbalového hřiště, aby se dala dohromady potřebná pátnáctistovka. To byl pro mě, prosím pěkně, vrchol běžeckého umu. Dnes mi oproti tomu běhání přijde jako příjemný relax, možnost pročistit si hlavu a zlepšit si dýchání. Zároveň nejde jen o běh jako takový, líbí se mi třeba i když běžím pěknou přírodou, která je krásně zalita sluncem a potkávám jiné běžce se kterými se šibalsky zdravím. Jste pak součástí celého komplexního systému.

1500 m je dnes pro mě směšná vzdálenost, nejradši běhám trať na 10 km, troufl jsem si i na půlmaraton a nesměle pošilhávám (pochopitelně v rámci dlouhodobých plánů) po magické metě jménem maraton. To vše zcela přirozeně, bez nějaké nucné "tělesné výchovy". Jedná se o činnost, ke které jsem si musel dojít sám, sám si říci, že je to pro mě dobré. Pak je logické, že mě něco takového bude i bavit.

A napadlo mě, že něco podobného může fungovat i u mladých vrcholových sportovců. Je přece mnoho talentovaných, kteří daný sport dělají proto, že jim byl jaksi "předurčen" (například otec je dobrý hokejista, syn bude rovněž hrát hokej), ale v pubertě zájem opadne, vnitřní motivaci lze v tomto věku vykřesat jen málokdy a daný sportovec uvadá a leckdy se nidky nepřenese do kategorie "úspěšných dospělých".

To jsem se ale dostal na dost tenký led a mluvím (píšu) o věcech, o kterých toho stejně moc nevím, takže radši se budu držet anglického přísloví "hold your horses" a dám se směrem zpátky k jádru pudla. Jaký je vlastně smysl tohoto celkem dlouhého článku (neplánoval jsem jej až tak dlouhý, obvykle píši mnohem kratší texty)? Snad v tom, že k mnoha věcem v životě je nutné aktivního přístupu, sám se k nim propracovat a dopídit. A je celkem jedno, zda se jedná o literaturu, či o sportování.