Něco si přejte, padá zeď

Včera plus mínus 20 let byla stržena slavná berlínská zeď, symbol rozdělení Evropy. 20 let je dlouhá doba a nejednoho mudrce podobné numero přiměje k pozoruhodným myšlenkovým proudům a hodnocením. V televizi - pokud mohu posoudit - nám často probíhá upoutávka na "20 let svobody" a ani jiná média se nevyhnou jistému bilancování.

Proč jednou nejít s davem, že?

Mezi veřejností odbornou i laickou (i když, ruku na srdce, kdo je v tomto skutečný odborník?) probíhá debata, zda těch posledních 20 let mělo nějaký positivní význam a zda se naše životní úroveň posunula "kupředu" (zpátky ni krok). Zkusím to posoudit sám za sebe, byť můj názor bude jistě trochu deformován věkem v době před dvaceti lety.

Osobní svoboda:

1989 - docela velká, krom chození do ZŠ de facto žádné velké povinnosti (jiskra se mi vyhnula).

2009 - nic moc, občas práce přes čas, povinnost vymoci si návštěvy občerstvovacích zařízení sice už ne od rodičů, ale zase od partnerky ano.

Možnost cestování:

1989 - výlet ve šlapacím autě na náměstí a zpátky byl jedním z vrcholů mého dosavadního života.

2009 - zjištění, že Řím ani Paříž nejsou zase až tak o moc hezčí místa než matička Praha.

Svoboda slova:

1989 - XXXX je debil -) následovala přímá konfrontace s vyspělou končetinou daného XXXX.

2009 - formálně v pořádku, ale probíhá drtivá vnitřní autocenzura, jejímž výsledkem je "ano, šéfe, udělám tu práci velice rád", "ne, vůbec mi nevadí, že tu budu déle a nic za to nedostanu".

To by snad stačilo.