Touha po nesmrtelnosti

Každý další den je prvním dnem zbytku našeho života, zní to sice dost pesimisticky, ale rozhodně pravdivě. O posledních věcech člověka jedinec v mladém věku obvykle moc nepřemýšlí, nicméně s postupující dobou se ony představy objevují asi stále častěji. Nejsem ještě ve věku, kdy bych něčím takovým byl zatížen, nicméně i tak se jeden neubrání touze po nesmrtelnosti a odsunutím oněch starostí na nikdy.

To, že nesmrtelnost zase není taková legrace, nám říká Čapek ve své Věci Makropulos, nicméně osobně se domnívám, že rozhodně ne každý mu to věří. Vždyť kdo by nechtěl vidět svět takový, jak bude vypadat za sto a více let? Snad zde tedy nějaký svět v dnešním slova smyslu vůbec bude...

Pokud nedojde k nějakému výraznému objevu na poli lékařském, tak nesmrtelnosti můžeme dosáhnout jen zprostředkovaně, ale i tak představy o ni v průběhu let procházely dost výrazným vývojem. Staří Řekové spatřovali nesmrtelnost ve filosofii a ve svých ctnostech. Svět byl krásným divadlem pro bohy, kteří se od svých lidských protejšků lišili snad jen právě nezměrnou silou a onou nesmrtelností. Příběhy o slavných činech se pečlivě zaznamenávaly a zpívaly při zvláštních příležitostech, takže jejich hrdinové přežívali dál, i když jejich vlastní kosti už dávno zavál prach. Řekové pro to dokonce měli i speciální slovo, "athanatizein" - učinit nesmrtelným.

Křesťanství, se svoji vírou ve spravedlivý svět v království nebeském, dalo nesmrtelnosti nový rozměr života po životě, i když samozřejmě v konkrétních bodech postupu ohledně dosažení onoho stavu se různé názorové proudy liší. Tak kalvinisté předpokládali, že Bůh si už předem zvolil své vyvolené a vyznavači pelagianismu byli přesvědčeni o tom, že v oblasti spásy záleží zejména na člověku.

Podstatné mi ale přijde zejména to, že v předmoderní době byla nesmrtelnost brána jako cosi, co k lidskému životu tak nějak patří a dá se o ni reálně usilovat. Víra, ať už v řeckém připodobňování se bohům a filosofii, či v křesťanském pojetí "života po životě", v jakousi nekonečnost naší existence, naplňovala pravděpodobně většinu osob a činila jejich život....snad smysluplnějším?

Nechci působit jako velký kritik současných poměrů za každou cenu, nicméně osobně mám z mnoha dnešních lidí dojem jakési "gerontofobie", strachu zestárnout a tedy posléze i zemřít, zmizet z tohoto světa, být zapomenut. Tento strach tu byl přítomen jistě i dříve (proč by asi Hérostratos jinak zapaloval ten chrám), nicméně asi nikdy ne v tak zoufalé podobě. V našich potomcích sice vidíme pokračování sebe sama (a mnozí sociální psychologové skutečně tvrdí, že je to jedna z příčin, proč se o své rodinné příslušníky staráme často lépe než o jiné jedince), ale to je jen slabá útěcha.

Stačí si jen vzpomenout na Senecu, který tvrdil, že "stáří přece není žádná choroba" a třeba i na Platóna, v jehož Ústavě starý Kefalos vzpomíná na rozhovor se Sofoklem, který mu na otázku, "jak se máš co se týče požitků lásky, jsi ještě sto obcovat s ženou?", odpověděl " zadrž, člověče, věru s největší radostí jsem tomu unikl..."