Barva ráje (Rang-e khoda) 1999

Íránský snímek Barva ráje režiséra Majidiho (je například autorem slavného filmu Božské děti) mě velmi příjemně překvapil, byť to překvapení nebylo nikterak šokující, neboť velmi příjemný zážitek při sledování tohoto díla jsem už dopředu očekával.

Hlavním hrdinou je malý chlapec Mohammed, který má tu nevýhodu, že je absolutně slepý, navštěvuje proto speciální školu v Teheránu, nicméně když přijdou dlouho očekávané prázdniny, tak si jej otec musí vzít zpět domů, což se právě otci zrovna moc nezamlouvá, má totiž v plánu úplně jiné věci...

Barva ráje patří mezi relativně smutné filmy, neboť v jejím centru jsou lidé trpící, kteří rozhodně život nemají snadný. O to více vynikne jejich touha po životě, i obecně po ochraně všeho živého. Mohammed sice nevidí, ale velmi intenzivně vnímá zvuky a svými prsty se snaží poznat okolní svět. Jasnou interpretací je i hledání Boha, který je přece sám neviditelný a poznat jej musíme spíše vnitřně.

Na filmu oceňuji krom krásně poetického závěru i práci režiséra Majidiho a jeho štábu, neboť stačilo jen málo (a věřím, že v rukou méně zkušených tvůrců by to tak dopadnou mohlo) a snímek by se zvrhl v patetické představení, to se naštěstí nekoná a já si dovoluji tvrdit, že Barva ráje se může směle zařadit mezi filmové klenoty devadesátých let.