J. P. Sartre - Špinavé ruce

V divadle Kolowrat jsem se poprvé ocitl až toto úterý, kdy jsem shlédl slavnou hru slavného autora s názvem "Špinavé ruce". Pamatuji si, že v době (a není to zase tak dávno), kdy jsem byl věkově čerstvě po kategorii "náct" jsem dost Sartra "žral", hledejte v tom možná jakousi mladickou nerozvážnost a pozérství, nicméně už tehdy se mi "Špinavé ruce" moc zamlouvaly a moc jsem si je přál vidět. A vida....

Poslední dobou jsem z produkce ND trochu zklamán, forma vítězí nad obsahem a leckdy je dost neuchopitelná a podle mého názoru i trochu nesrozumitelná. Jistě, každý může mít jiný názor, ale podle mě na prkna ND ledacos nepatří (mimochodem, velice hezky to nedávno v pořadu Před půlnocí řekl pan Munzar). Divadlo Kolowrat je malé, komorní a k podobným experimentům (Makropulos, Lear) rozhodně nesvádí. Proč také, už jen samotné téma hry "Špinavé ruce" je studnicí mnoha zamyšlení.

Hra znázorňuje problematiku odboje a revoluce na otázce, zda striktně zachovávat vytyčenou ideologii, či se uchýlit ke kompromisům. Názory představuje vůdce strany Hoeder (Jan Hartl) a jeho mladý asistent s vražedným posláním Hugo. I když divák od počátku zná výsledek Hugovy mise, tak brzy zjistí, že o tom hra v podstatě ani není. Jedná se totiž zejména o ukázku "špinění si rukou", bez čehož de facto politiku ani jinak dělat nelze.

Z herců bych vyzdvihl skvělého Hartla, který dal stárnoucímu a zkušenému Hoederovi skutečně všechny potřebné atributy a Kristýnu Podzimkovou, které se své role mladé manželky, ale v podstatě ještě dívky, Jesiky zhostila rovněž velmi přesvědčivě (a pak že herci z nekonečných seriálů jsou na odpis :)). Skvělá byla také hudba Petra Kofroně, což koneckonců lze posoudit i z youtube ukázky níže.

Holt konec války neznamená konec "špinavé politiky", téma stále aktuální (i když nejsme ve válce).