Pán z Prasečkova

Rubriku "tyjátr" tady dost zanedbávám, což je jistě škoda už vzhledem k tomu, že jsem nedávno shlédl několik zajímavých představení.

Tak třeba Pán z Prasečkova od slovutného Moliéra.

Ke klasice v Národním přistupuji v poslední době trochu s despektem. Lear mě zklamal, Věc Makropulos z velké části také, obecně mám dojem, že forma se snaží udělat z obsahu něco nového, silně aktuálního, což se ale se starou látkou dost "dře". Nejsem zrovna typickým příznivcem zakonzervovaného divadla, nicméně přespříliš oné "moderny" mě někdy dost irituje.

Pán z Prasečkova je někde na půli cesty mezi výše nastíněnou problematikou. Trocha nezbytného přehrávání se tam pochopitelně najde (a později je i docela milé), ale pořád se jedná o vynikající a svižnou hru.

Trochu přihlouplý (ale notně bohatý) venkovský buran, pán z Prasečkova (Postránecký), se má ženit s krásnou Julií (Pidrmanová), která si ale pochopitelně už vyhlédla někoho jiného (mladšího a chudšího). S pomocí několika přátel se tak snaží utvořit rozsáhlou síť intrik, z níž by měl pán z Prasečkova vyjít jako poraženy a Julie by měla skončit v náruči svého vyvoleného. Jak prosté. :-)

Hra se hrála bez přestávky - což se mi zamlouvalo - byla opravdu vtipná (scéna s klystýrem) a ve své době jistě musela vzbudit nejedno pozdvižení. Postránecký exceloval, Pidrmanová se mi také líbila, R. Mácha v roli Erasta (což je onen milý Julie) rovněž docela ušel. Režie Hany Burešové a scéna Martina Černého se držely v mezích - pro mě - únosného a nepouštěli se do přespřílišných experimentů, naopak, pokud už ano, tak mi to vše přišlo velmi vtipné a nápadité. Výtku bych měl k samotné hře, určitě nejsem jediný, komu bylo pána z Prasečkova líto. Jistě, je to trochu domýšlivý a ješitný člověk, nicméně takový osud si jistě nezasloužil. Hra - když to trochu přeženeme - de facto glorifikuje lež a přetvářku (i když mohou mít "dobrý" úmysl). Dětem bych to raději nepouštěl...