Hokejová horečka
Hokejové MS se vrátilo do středoevropské velmoci, která sice už nemá ani zdaleka tak nebezpečně ostré zuby jako na přelomu milénia, ale i tak dokáže být nebezpečným soupeřem. Asi netřeba opakovat, co hokej pro tuto zemi (a počítejme do toho i expartnera jménem Slovensko) znamená. Člověk už možná může být tak trochu unavený z neustálého přísunu hokejových podnětů, kdy jen málokterý komerční subjekt nespojuje svou činnost s právě startujícím šampionátem (čest Palmknihám), ale mám dojem, že většina našinců to dokáže ještě blahosklonně přežít, protože koneckonců je to ten "náš sport", že…
A já nejsem vůbec výjimkou. Hokejové turnaje národního týmu ČR (potažmo ČSFR, ČSSR) pro mě vždy byly velkou událostí. Matně si ještě pamatuji na OH v Calgary roku 1988 a mé překvapení, když si mág v brance Československa - nějaký pan Hašek - sundal brankářskou helmu J. Nikdy také nezapomenu na 5. květen roku 1996, kdy jsem dostal jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám z hole Martina Procházky 16 vteřin před koncem… A takhle by šlo pokračovat dál a dál. Na sledování zápasů "nároďáku" jsem vyrůstal a byly časy, kdy jsem se v tom i celkem slušně orientoval (teď nemyslím strategie hry, tam jsem patřil mezi klasickou skupinu "milionu trenérů" národního týmu J). Hokejový nároďák pro mě byl vždy velkou srdcovkou, což už třeba nemůžu říct o fotbalovém sourozenci, kde mám tak trochu problém se s těmi hráči a vedením (svazu i týmu) nějak identifikovat.
Hokej ale obecně znamená hodně i pro tuto zemi jako celek. Často byl totiž pojímán také dost nesportovně, třeba jako druh politického odporu vůči těm silnějším a mocnějším státům, ke kterým jsme z různých důvodů cítili nějaký ten odpor a nevraživost. Často se v této souvislosti hovoří o soupeření se Sovětským svazem a připomínají se legendární zápasy s touto hokejovou velmocí (např. 4:3 a 2:0 na MS v roce 1969). Není ale od věci si zjistit, že hokej byl českou zbraní i vůči nacistickému Německu. Roku 1938 totiž šampionát probíhal v Praze a v utkání o bronzovou medaili se hráči se lvíčkem na prsou střetli právě s Německem a slavně na Štvanici zvítězili v poměru 3:0. Asi netřeba dodávat v jaké atmosféře se utkání tehdy hrálo…
Takže možná i proto zde máme takové očekávání a nadšení. Hokej jako substitut za nenaplněné ambice, hokej jako prostor to těm ostatním "hezky česky" nandat… Ne nadarmo se říká (s úsměvem), že k pocitu nadřazenosti našinců vůči Německu stačí vědět, že je pravidelně porážíme v hokeji. Na Světový pohár 1996 ale raději zapomínáme a podobné zapomnění spolu se slovy "oni zase prohráli" přichází na scénu i v okamžiku jiných neúspěchů, ovšem jen do doby, než se rozzáří světla další takové sportovní akce.
A ono je to vlastně i docela hezké.
Komentáře
Okomentovat