Arnošt Gellner - Národy a nacionalismus

Jen málo českých společenských vědců dosáhne celosvětového významu a popularity. Gellner mezi tu malou skupinku určitě patří (a ponechme, prosím, stranou jeho komplikované "češství".
Gellnerova patrně nejslavnější publikace "Národy a nacionalismus" pochází z roku 1983 a jedná se o knihu, kterou bezesporu mnoho lidí velmi dobře zná navzdory tomu, že by ji i (celou) četlo.
A je to také kniha, která byla už dlouhou dobu na mém seznamu "k přečtení".
Snad až příliš dlouho :).

Hned na začátku Gellner vymezuje základní terminologii, definuje nacionalismus jako požadavek na shodu politické a národní jednotky. Gellner si ale uvědomuje, že počet možných národů daleko převyšuje počet životaschopných států v našem světě. V úvodu se snaží i o obtížnou definici termínu "národ", uvádí dvě nejčastější vysvětlení, a to podle kulturní definice (lidé patřící ke stejnému národu sdílejí stejnou kulturu v antropologickém slova smyslu) a podle definice voluntaristické (lidé patří ke stejnému národu, když uznají, že k němu patří :-)). Buď jak buď, v obou možných případech z toho plyne, že národy jsou plody lidských přesvědčení.

Samotný vznik národa klade Gellner na pomezí dvou důležitých etap vývoje lidské společnosti, a to mezi agrární a průmyslový věk. Na člověka v agrárním věku působí vysoká kultura velmi selektivně, je to bytost, která povinnosti k rodině klade nad nároky povinností k povolání, zaměstnání jsou zde často dědičná, apod. Člověk průmyslový je v tomto smyslu pravým opakem toho z období agrárního. Právě v průmyslové společnosti roste počet pracovních specializací, rekvalifikace tu však není zase až tak obtížná, neboť zde existuje jistý univerzální výcvik (prakticky všichni absolvují povinnou ZŠ - umí tak číst, dnes jsou i počítačově gramotní, apod.). Lidé zde procházejí částí standardizovaného nespecializovaného školního výcviku, jehož výsledkem je obecná gramotnost. Následkem toho, je v průmyslové společnosti skutečně velmi málo doopravdy nenahraditelných lidí (a negativním jevem je pak to, čemu říkáme "diplomová nemoc").

Vznik průmyslové společnosti byl zásadní v celosvětovém měřítku. Západní Evropa totiž svojí formou kolonizace ovládla takřka celý svět, jednalo se o státy ani ne tak orientované na vojenství, ale zejména na průmysl...

Gellner si všímá i důležitosti jazyka pro národ, kde je však dost důležitá kulturní složka, neboť leckteré slovanské jazyky jsou navzájem méně rozdílné, než například různé dialekty v rámci unitárního jazyka (například arabštiny), rovněž takový skotský nacionalismus prakticky zcela ignoruje jazykovou část. Gellner tedy opět tvrdí, že nacionalismus rozhodně není probuzení nějaké staré, dřímající síly, ale jedná se o důsledek nové podoby společenské organizace, která jen nějak přetváří předešlé kultury. Je to nacionalismus, který plodí národy. Namísto složitých lidových kultur nacionalismus přináší anonymní společnost jednotné kultury, což je často opak toho, čemu někteří zapálení nacionalisté věří :-).

Velmi zajímavá část je ta věnující se entropii a proti entropickým znakům ve společnosti. V ideální průmyslové společnosti se do funkcí vyzdvihují schopní, flexibilní a kompetentní jedinci, kteří netrpí přehnanou loajalitou vůči podskupinám (příbuzní, přátelé) ve svém zaměstnání. Může se ale i stát, že někdo na základě například svého náboženského přesvědčení, barvou pokožky, apod. je tohoto procesu - navzdory své schopnosti - vyřazován. To jsou právě ony proti entropické znaky.

Gellner ve své knize dělí nacionalismus na 3 skupiny:
1) Klasický Habsburský: k vysoké kultuře mají výhradní přístup držitelé moci. Bezmocným chybí přístup ke vzdělání. Bezmocní mají "vzpomínku" na jejich dříve existující státní útvar. V tomto směru pracují jejich buditelé a pokud se naskytnou podmínky, vytvoří vlastní stát. Jedná se o nacionalismus východní.
2) Sjednocovací nacionalismy devatenáctého století: jedná se například o Německo a Itálii, je zde malý podíl na moci (viz rozdrobené Německo), ale zároveň velká úroveň vzdělání, chybí zde tak politické zastřešení kultury. Tento nacionalismus je označován jako nacionalismus západní a podle Gellnera je zde o poznání méně nutnosti k násilí a vyhánění jiných skupin obyvatel.
3) Nacionalismus v diaspoře: Izrael, městské obyvatelstvo (Židé z Evropy) se vrací na venkov (Izrael), jedná se do jisté míry o obrácený vývoj než u klasického habsburského nacionalismu. Výsledkem pak může být působení socialistické ideologii (kibuc, apod..)

Gellner razí myšlenku, že o nacionalismu se mnoho nenaučíme, pokud budeme studovat myšlenky nacionalistů. Klíčová myšlenka většiny nacionalismů je velmi prostá, dokonce až natolik, že vyvolává domněnku, že nacionalismus je cosi přirozeného. Gellner ale uznává existenci pradávného patriotismu a tvrdí, že nacionalismus je určitý druh patriotismu za určitých podmínek.

Jako mnoho podobných vědeckých prací, je i tato kniha knihou, která vzbudila (a asi i stále vzbuzuje rozsáhlou polemiku). Nemusíme nutně se vším souhlasit, ale Gellnerově knize rozhodně nelze upřít podnětnost mnoha myšlenek o naší minulosti i současnosti (a snad i budoucnosti).

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Meoskop

Virtuální pomníky

CID